Editorial

Za dlouhá léta šéfredaktorování jsem musel pročíst množství nejrůznějších textů o tom, v čem je současný projekt evropské integrace mylný a proč nemůže fungovat. Od kousavých esejí až po suché politologické analýzy a složité ekonomické rozbory. I když jsem o správnosti takové kritiky nikdy nepochyboval, poslední dobou jsem byl tímto tématem přesycen. Ano, i správná a potřebná kritika může unavit, když je jí příliš a řešení v nedohlednu! Pak ale narazíte na cosi trochu jiného, svěže filozoficky formulovaného, i když vlastně neříkajícího nic převratně nového. Článek Rogera Scrutona „Význam kultury", publikovaný koncem minulého roku v časopise The American Spectator a nedávno přeložený péčí pražského Občanského institutu.
Scruton vzpomíná, že když jako mladík dychtivý po kultuře před padesáti lety poprvé navštívil Řecko, namísto slavného světa Homéra, Platóna a Thúkýdida nalezl cosi jiného, ale téměř stejně pozoruhodného: archaický svět, kde venkovskému životu vládnou církev a kněží, kde vesnice jsou soběstačnými společenstvími, kde se místní svatí stále těší úctě, slaví se jejich svátky a v ulicích tančí lidé v krojích staré tance... Zkrátka zemi, která teprve měla vstoupit do moderního světa. Rytmus života byl rytmem vesnice, kde dluhy a závazky byly místní a kde se běh dne řídil sluncem, spánkem a siestou. Byla to země tak odlišná od jeho rodné Anglie, od Francie či Německa, že ho tehdy ani ve snu nenapadlo, že by někdy mohla být posuzována podle stejných kritérií či s nimi měla rovnocenně spolupracovat v nějaké společné ekonomice.
Časy se však rychle mění. Jako skeptický konzervativec dnes Scruton nemá iluze o tom, co z malebného Řecka udělal turistický ruch a realitní spekulanti. Země byla nepochybně modernizována, byly postaveny nové silnice a města se rozrostla. Turistický průmysl převálcoval staré zvyky vesničanů, mnohé staré písně či tance byly nepochybně zapomenuty, ulice a města zaplavila loga mezinárodních firem. Kultura místních zvyků však dozajista přetrvala! Lidé bezpochyby stále považují odpočinek za důležitější než práci a dluhy za tím méně důležité, čím je věřitel v rámci sítě mezilidských vztahů vzdálenější. Každý návštěvník Řecka, jenž má oči otevřené, si okamžitě uvědomí, že tato malebná země je plodem specifické kultury, která se vyvíjí specifickým směrem a svým vlastním tempem.
Otázkou ovšem je, proč tato zřejmá kulturní fakta neviděli architekti společné evropské měny eura. Buď je při svém omezeném technokratickém rozhledu nedokázali vůbec pochopit, nebo je jednoduše záměrně v konstruktivistické pýše ignorovali. Vsadil bych si na kombinaci obojího. Jak píše Scruton, pokud by totiž kulturu skutečně trochu vnímali, pak by si rychle uvědomili, že jejich projekt je předem ztracený. Došlo by jim, že zavedení jednotné měny pro Řecko a Německo bude povzbuzením pouze k jedinému: aby Řekové přenášeli své dluhy na Němce s vědomím, že čím je věřitel dál, tím je povinnost vyrovnávat závazky menší. Věděli by, že pokud řečtí politikové budou moci použít státní dluh k tomu, aby pomohli rodinám, přátelům a lidem na ně odkázaným, tak to také bez váhání udělají. Že zákony a závazky zde nemají stejný význam jako o něco dál na severu...
Velkým problémem projektu evropské integrace je, že u jeho kolébky stál spíše ztřeštěný a radikální Karel Marx než rozvážný a moudrý Max Weber. Evropští politikové od počátku předstírali, že neexistují rozdíly mezi protestantským severem a ortodoxním jihem, mezi římským a osmanským právním dědictvím, mezi zeměmi, kde je zákon jasný, a zeměmi, kde je pouhou poslední instancí v systému úplatků. Zastírali, že se v některých zemích liší nejen doba a tempo práce, rovnováha mezi prací a odpočinkem, ale dokonce i samotné chápání času, vnímání jeho hodnoty. Jelikož to všechno jsou kulturní fenomény, nebrali je evropští technokraté vůbec v potaz, přestože se z nich Max Weber pokusil udělat ústřední bod hospodářských dějin. Namísto toho vycházeli z plytké Marxovy teze, že základy společenského řádu a motor společenských změn spočívají v ekonomickém uspořádání a že kultura je pouhou tvárnou nadstavbou, která se přizpůsobí. Ano, toto je pokleslá filozofie, na níž je organizován náš společný evropský svět. Ve skutečnosti však to, co vytváří úspěšnou ekonomiku, je kultura, nikoli naopak. Pokud jsme vybudovali své evropské „impérium" na takto zásadním klamu, nemůžeme se divit, že velmi rychle ztrácí svoji stabilitu.
Text Rogera Scrutona naleznete na www.obcinst.cz.