Editorial

Na odborové myšlence je něco pěkného: zastat se pracujícího, když mu je zle. Nemůže být pochyb o tom, že každý, kdo pracuje (a ostatně také každý, komu je aktuálně tato výsada odepřena), čas od času takové zastání potřebuje. Odborové organizace mají též smysl v rámci jednotlivých oblastí a možná i centrálně. I když všelijaké té organizovanosti a centralizace nesmí být nadbytek, což platí nejen o odborech. Není také třeba připomínat, jakou roli sehrály v Polsku při destrukci totalitního režimu.
V demokratickém systému se ale občas stane, že se řeka vyleje z břehů a je zle s celou krajinou. To se zřejmě stalo odborovým organizacím v posledních měsících. Jejich předáci (jaké slovo ze starých časů!) si začali myslet, že skutečnost, že zastupují určité zájmy, je opravňuje prosazovat politická rozhodnutí, a to bez ohledu na stávající demokratické instituce.
Nesouhlasím s vládou? Pryč s ní, byť je výsledkem složité povolební kombinatoriky. Nesouhlasím s jejími reformami? Pryč s nimi, i když odpovídají celoevropským trendům. Jsou s politiky potíže? Pryč s nimi, máme přece v zásobě mnoho jiných, spravedlivějších a čestnějších - rozuměj socialistických a komunistických. Získala vláda důvěru v parlamentu? Pryč s ní, protože neodpovídá vůli lidu. Taková je odborářská rétorika.
I když přiznejme realitu: za vládní kolísání si mohla vláda sama, respektive některé její složky; odborům se tentokrát podařilo spojení s dalšími nevládními organizacemi, což dodalo protestům obecnější ráz; odbory prokázaly, že jsou schopné zorganizovat i větší akci, neboť ovládají armádní logistiku.
Základní historiografická poučka praví, že se dějiny neopakují, že je tvoří jedinečné události. Jako by to v tomto případě ani nebyla pravda. Několikrát ve 20. století byla obyčejná, průměrná a šedivá demokracie v čele s parlamentní žvanírnou odstraněna právě za pomoci podobných zájmových uskupení, jimž se zalíbilo pokřikovat na ulicích a mobilizovat davy vidinou revoluční akce, která zatočí s veškerou korupcí, podváděním a dalšími lumpárnami. Pravda, dříve to mohly být politické strany, protože měly ve svých řadách hojnost členstva. Dnes to mohou být spíše odbory, neboť vytvářejí falešný a sebeospravedlňující dojem, že zastupují všechny uražené a ponížené.
Levicové strany to nemají v naší zemi tak špatné: disponují nátlakovou silou odborových svazů, aniž by je nutně převáděly do svých řad a na čistě politickou platformu. Odborová činnost a proklamace jsou založeny na bázi rétorických moralistních konstrukcí, kombinovaných se siláckou, „chlapáckou" propagandou. Když nic, prozradí je jazyk, jako prozrazoval za starého režimu jejich komunistické předchůdce, případně nešťastné politiky, kteří dávali v minulosti přednost bonmotům před věcnou argumentací. V jejich ústech se to už zase hemží spálenou a vytunelovanou zemí, výhružkami a opovržlivými slovy na adresu politického kompromisu, na němž stojí jakákoli rozumná politika. Nejdou pro nějaké to slovo daleko. Cožpak záleží na slovech, když se jdeme brát za práva chudáků proti všem korupčníkům, tyranům a zrádcům? V horní části Václavského náměstí by se měla vytesat do kamene slova Bohumíra Dufka „Paralyzujeme tuto zemi!" jako příklad odborářské nehoráznosti pro budoucí pokolení.
Na námitce, že byly odbory vyprovokovány k činům chybnou vládní politikou, je mnoho pravdy. V tomto smyslu by se dalo bez potíží doložit, že Klement Gottwald byl vyprovokován k činům nedůsledným Benešem, zkorumpovanými představiteli demokratických stran a potřebami země, která si zasloužila lepší vedení.
Ale dost historických reminiscencí, které mohou být zavádějící. Současná pravda je docela jednoduchá. Odborářští vůdcové by skutečně chtěli dělat politiku. Mají ve svých řadách několik odborníků, kteří by rádi provedli reformy podle svého. Stačí prostě napomoci socialistům k moci a dostane se tak i na odborářské koncepce. Že i socialistická vláda by se potýkala s hospodářskými potížemi, nedostatkem peněz a nespokojenými voliči, je v této chvíli nezajímavé. Je tudíž zapotřebí rozbít současnou vládu, a je docela jedno, že se tím otřásá ten nepružný, hloupý a venkoncem nedokonalý mechanismus, kterému se říká parlamentní demokracie. Proč neprosadit své vize a zájmy přímo, rychle, s pomocí davu?
I proto nemají odbory v populismu žádného konkurenta. Politici žijí přece jen ve schizofrenii svého svědomí, zájmů voličstva a parlamentních mechanismů. Odborářským vůdcům stačí socialistický projekt a megafon.