Elegické ohlédnutí za Jiřím Grušou

Když v polovině šedesátých let nastalo tání, jak ideologickou kocovinu po stalinismu pojmenoval sovětský spisovatel Erenburg, a státní dozor nad literáty i u nás poněkud polevil, a vyrojil se doslova neobvykle silný generační zástup mladých básníků obohacený ještě o opožděné debutanty, byl mezi nimi Jiří Gruša okamžitě rozpoznán jako l'enfant terrible. Ne zcela svou zásluhou (měl náhodou za tchána tehdejšího vrchního kulturtrégra české oficiální literatury) se stal mluvčím nové generace, za kterou vyvzdoroval na režimu nový časopis. Harcovníci řízené kultury ovšem víc než tušili, že jde o nechtěné dítko. Ne, že by byl tenhle mladík zcela nepoplatný dobovému nezávaznému infantilnímu a přírodnímu lyrismu, ale nota módního bolestínství u něho přesahovala do polohy absolutní, byl lyrikem nesouhlasu. Zásadního, leč formálně a diplomaticky kvůli cenzuře zastřeného, avšak nikoli utajeného. Kdo měl uši, okamžitě slyšel. Gruša byl bytostně homo politicus a na rozdíl od většiny svých druhů, pro něž byla poezie bezpečným hravým únikem z ideologizované reality, potřeboval vyjádřit svůj fundamentální bytostný nesouhlas. (...)