Flaubertovo náboženství

Jak už naznačuje název, je v mé knize Pět osob hledá lásku: láska a náboženství (Cinq personnes en quAmour et religion, Paříž, Éditon de Fallois 2010) řeč o lásce a náboženství.
Do lidských lásek vždy zasahovali bozi. Staří bohové probouzeli v lidech vášně nebo byli nápomocni snoubencům a manželům. Nový, biblický Bůh tím, že lidem uložil Zákon, vstupuje mezi milence jako někdo třetí.
Opěrnými body mi při mém líčení byli Odysseus, David, Tristan, nová Helom s Ovidiem, Euripidem, svatým Augustinem, Wagnerem a s několika dalšími.
Posledním v řadě je Flaubert a jeho Citová výchova. V tomto románu však náboženství ostentativně chybí. Žádná ze šesti ženských postav se o něm nezmiňuje ani o něm nepřemýšlí. Avšak za vlády Ludvíka Filipa, tj. v době, kdy se román odehrává, ještě chodila ženská polovice Francie na mši a ke zpovědi. Tato nepřítomnost je proto dílem Flaubertova záměru.
Náboženství, jak dále uvidíme, u něho představuje obsesi. A jeho postoj k náboženství je zásadní, protože má rozhodující význam i pro jeho chápání lásky. (...)