Hora duše

  Hluboká, černočerná tma chladné podzimní noci jako by vše dokola obestřela do závoje počáteční nicoty, nebe od země k nerozeznání, strom od skály, cestu už vůbec není vidět, nezbývá ti než zůstat na původním místě, nehýbat se, trup nakloněný dopředu, obě ruce natažené, hledající, ohmatávající hustou temnotu před tebou, slyšíš ji protékat, nikoliv vítr, ale tmu, těžko říci, co je nahoře či dole, nalevo či napravo, blízko nebo daleko, prvé či druhé, celý se v té nicotě ztrácíš, uvědomuješ si jen hranici svého těla a i ta se v tvé mysli začíná rozplývat, z tvého těla se zvedá jakési světlo, jako by v temnotách vysvitla svíce, její plamen ale nehřeje, vydává studené světlo, které tě naplňuje, přetéká hranici tvého těla, hranici zachycenou v tvé mysli, tvé ruce se svírají, snaží se zachytit tu ohnivou záři, to chladné, průsvitné vědomí, potřebuješ ten pocit, snažíš se ho ochránit, před tebou se objevuje klidná jezerní hladina a pás lesíka na břehu, stromy holé i ty, z kterých listí ještě úplně nespadalo, prořezané větve topolů s řadou žlutých lístků, pár kmitajících se nažloutlých lístků na leskle černém datlovníku, karmínově červené cypřiše, hustá i řídká místa porostu jsou zalita kouřem šedavé mlhy, hladina je klidná, ale plná jasně zřetelných stínů v bohaté škále barev, od temně rudé po karmínovou červeň, oranžovou, pernatě žlutou, černavě zelenou, popelavě hnědou, měsíčně bílou v mnoha vrstvách, usilovně ses zapřemýšlel, když tu náhle barvy mizí a mění se v nestejnoměrnou skvrnu šedobíločerné a mnoha dalších odstínů, jako na staré a vybledlé černobílé fotografii zůstávají zřetelné jen stíny, už nejsi někde na zemi, spíš v jiném prostoru, bez dechu sleduješ vlastní srdce, je takový klid, že je ti z toho úzko, jako ve snu, netřeba se ničeho obávat, ale zároveň si nemůžeš pomoci, ten příliš velký, neobyčejný klid ti nahání úzkost. (...)