Klíma neboli Žízeň po životě po životě

Drama českého filosofa Ladislava Klímy (1878–1928) Lidská tragikomedie vyšlo nejprve knižně, a to až dlouho po autorově smrti. V posledním čtvrtstoletí se dočkalo už několika zajímavých nastudování. Jeho zatím poslední inscenace v pražském Divadle v Dlouhé, která měla premiéru v březnu roku 2015, je dílem režisérky Hany Burešové a dramaturga Štěpána Otčenáška, ale ještě letos spatří dramatické opus českého filosofa světlo světa na prknech Komorní scény Aréna v Ostravě – tam dokonce v poměrně krátké době již v druhém nastudování. Co je příčinou takového zájmu o Klímovo dílo? Jiný český filosof, Jan Patočka, prý o Klímovi prohlásil, že kdyby psal francouzsky, byl by možná stejně slavný jako Sartre. Ať tak či onak, jistou spřízněnost obou filosofů lze spatřovat přinejmenším v jedné věci. Sartrova dramata (ostatně stejně jako jeho próza) jsou úzce spjata s jeho filosofií, a ani pro Klímu nebylo psaní groteskních próz a divadelních kusů žádným kratochvilným doplňkem vážného filosofování, ale „vtělováním“ jeho vypjaté egosolistické a egodeistické filosofie. A v obou případech, Sartrově i Klímově, jde o díla dobře „hratelná“ na scéně, což u filosofických dramat nebývá samozřejmostí. Bez groteskního humoru, téměř všudypřítomného v Klímově literárním odkazu, vzešlého z poměřování nesouměřitelných elementů, se český myslitel neobešel ani ve svých vážně míněných traktátech a diktátech – například Nietzscheho, přejemnělého vyznavače „filosofování kladivem“ a velebitele vysokohorského alpského vzduchu, postavil v jedné ze svých úvah k parní mlátičce o žních. (Lze se jen dohadovat, k čemu by asi postavil Jeana-Paula Sartra.) Právě pro svůj často drsný humor, ale i pro zvláštní spjatost teorie s životní praxí je Klíma v Čechách oblíbeným autorem už několika generací. Ale jeho princip grotesknosti nelze vytrhávat z metafyzického kauzálního řetězu. Ačkoli se sám Klíma považoval za antipoda křesťanství, které přirovnává ke krásně vybarvenému chrtu, leč s přeraženým hřbetem, je pro něj „Christos“ jedním z nejdokonalejších typů lidství – absolutní „typos“ podle něj přitom neexistuje. Pro svoji přímočarost a důslednost v životní praxi bývá tento myslitel-solitér přirovnáván k českým předreformačním křesťanským reformátorům. „Kéž bys byl studený nebo horký! Ale že jsi vlažný (…), vyvrhnu tě ze svých úst,“ čteme v Janově Apokalypse. Zde je místo pro obdiv; a příkladů Klímovy nevlažnosti by se dal uvést bezpočet. Jeho patrně hlavní filosofický učitel Arthur Schopenhauer tvrdí, že nevšedním duchům se rozdíl mezi snovým a bdělým často smazává. U prozaických děl Ladislava Klímy často nevíme, pohybujeme-li se ještě v bídném lidském reálu, nebo již v jakési „postmortalii“, jejíž iracionální, démonickou sílu nám dává Lidská tragikomedie pocítit až do našeho nejhlubšího ledví. (…)