Sociální systémy

Cílem knihy Sociální systémy je formulace obecné odborné teorie. Luhmann vychází z toho, že změna paradigmatu v obecné systémové teorii otevírá nové šance i pro teorii sociálních systémů. Navrhuje sociologii, aby převzala pojem autopoiesis, a tak mohla vytvořit hlubší teorii sebereferenčních systémů. Systémy se ve velmi radikálním smyslu dají chápat jako sebereferenční systémy. Na základě této teoretické změny lze i sociální systémy chápat jako takové systémy, které všechno, co používají jako jednotku – ať už jde o jejich prvky, jejich procesy, jejich struktury, jejich parciální systémy a v neposlední řadě i o ně samotné – konstituují jako jednotku teprve ony samy. Pouze prostřednictvím převzetí těchto, oborově cizích, teoretických trendů může teoretická diskuse v socio­logii překročit práh, před kterým přešlapuje.

Niklas Luhmann, německý sociolog, jeden z nejvýznamnějších i nejkontroverznějších myslitelů moderní doby, se narodil v roce 1927 v Lüneburgu. V letech 1946–1949 studoval práva ve Freiburgu, na počátku šedesátých let však odcestoval do Anglie, kde pod vlivem Talcotta Parsonse, tehdy nejvýznamnějšího teoretika sociologie, začal pracovat na formulaci nové systémové teorie. Luhmann však brzy Parsonsovy ideje opustil a pod vlivem prací mnoha vlivných osobností z nejrůznějších oborů (Humberto Maturana, Francisco Varela, G. Spencer-Brown) zformuloval teorii vlastní. V roce 1968 získal místo profesora na Reformuniversität v Bielefeldu, kde učil až do roku 1993. Svými více než třiceti odbornými knihami, v nichž se zabývá především přínosem obecné systémové teorie pro sociologii, vzbudil četné kontroverze. Zřejmě nejznámější je diskuse s Jürgenem Habermasem. Niklas Luhmann, jenž zemřel v roce 1998, podnítil svými revolučními, i když nelehko uchopitelnými idejemi, jež sám nazýval labyrintem, četné výzkumy nejen v sociologii, ale i v ekonomii, právní vědě, v teologii, historiografii či literární vědě.

Tato kniha vychází s podporou programu Culture 2000 Evropské unie.