Sekularizace českých zemí v letech 1848–1914

Sekularizace je pojem, jímž se označuje postupné mizení náboženství z veřejného prostoru na základě určitých dějinných trendů, či záměrné odstraňování náboženství z tohoto prostoru. Historikové zkoumají sekularizaci v Evropě především třemi směry: v prvé řadě je zajímají velké revoluční události, nejvíce Francouzská revoluce; za druhé různé „kulturní boje“, v nichž jsou významnými aktéry státy, jejich politické reprezentace, národní církve i instituce papežství; za třetí se věnují rozboru moderní doby a představám vědeckého uspořádání společnosti, rozvoji ideologie pokroku a „plíživým“ formám sekularizace, při nichž mizí náboženské normy z norem právních. Cílem kolokvia, uspořádaného Výzkumným střediskem pro dějiny střední Evropy a CDK na půdě Filozofické fakulty MU v listopadu roku 2006, bylo zmapování bádání o sekularizaci v Čechách a na Moravě a vytýčení badatelských priorit. Významní odborníci se vyslovili k problematice specifik sekularizace v rámci habsburské říše a specifik jednotlivých konfesí, politických struktur a institucí a jejich podílu na odkřesťanštění společnosti, významu náboženských symbolů a gest, rozdílu českého a moravského prostředí i diference mezi českým a německým obyvatelstvem. Kolokvium ukázalo, že problém sekularizace české společnosti je bezesporu aktuální téma. Jako nejzajímavější a badatelsky nejvděčnější se ukázaly otázky spojené se „symbolikou moci“ a jazykem, s výzkumem venkova ve srovnání s městskými centry a s výzkumem národních a náboženských stereotypů a kolektivní paměti.

AUTOŘI:
Lukáš Fasora
Jiří Hanuš
Jiří Malíř
Pavel Marek
Martin Markel
Zdeněk R. Nešpor
Jan Randák
Milan Řepa
Jaroslav Šebek