Psaní dějin

Ve své dnes již klasické práci Psaní dějin se Michel de Certeau zabývá vztahem mezi dějinami a psaním. Upozorňuje, že již pojem historiografie, tedy česky dějepis, je vnitřně protikladný, protože spojuje skutečnost a její vylíčení. Západní historiografie se již více než čtyři sta let vyznačuje ostrým předělem mezi minulostí a současností. Minulost se stala tématem, které se vymezí, uspořádá a protřídí z pohledu dneška, takže dějepisec vlastně píše dějiny v obou smyslech slova. Michel de Certeau ve svém originálním textu odmítajícím chronologický postup charakterizuje, jaké kroky k tomu vedou - vytvoření předmětu popisu, domněle lineární časové uspořádání, umělé dělení na jednotlivé epochy a zrežírování příběhu.

MICHEL DE CERTEAU se narodil v květnu 1925 ve francouzském Chambéry. Po studiích filozofie, klasické filologie, historie a teologie vstoupil roku 1950 do Tovaryšstva Ježíšova, roku 1956 přijal kněžské svěcení a jezuitům již zůstal po zbytek života věrný. Věnoval se historickému studiu mystických textů od renesance po klasicismus, ale zajímal se i o metody antropologie, lingvistiky nebo psychoanalýzy.
Tento neklidný myslitel a duševní buditel vychoval k badatelské práci velké množství studentů v Paříži, v Evropě i na obou amerických kontinentech. V červenci 1984 se po šestiletém pobytu na Kalifornské univerzitě vrátil do Francie, aby vedl katedru „historické antropologie víry" na Vysoké škole společenských věd (EHESS). Zemřel v Paříži na rakovinu dne 9. ledna 1986.
Zanechal po sobě originální a nepřehlédnutelné dílo, i při různosti témat vnitřně soudržné, protože je ve všech směrech vedeno stejnými myšlenkovými nároky, ať se zabývá epistemologií dějin, „mystickou bájí", aktem víry nebo současnou kulturní praxí. Pokud jde o soudobé kulturní projevy, nepřijímá jejich obvyklý interpretační vzorec. Proti domnělé pasivitě spotřebitele staví argumenty podepřené přesvědčením o tvořivosti obyčejného člověka. Ta se projevuje nenápadně - jako potichu, ale účinně fungující systém osobních a promyšlených kliček, jimiž si každý klestí „vlastní cestu" pralesem vnucovaných produktů.