Vojvodovo: identity, tradice a výzkum - mechanicky poškozeno

Hlavním tématem knihy Vojvodovo: identity, tradice a výzkum je Vojvodovo, česká obec v severozápadním Bulharsku, založená roku 1900 asi dvaceti evangelickými rodinami z české vsi Svatá Helena v (dnes rumunské části) Banátu, které Svatou Helenu opustily z důvodu náboženských rozporů a nedostatku půdy. I přes několik válečných konfliktů, jichž se Bulharsko v prvních dekádách dvacátého století účastnilo, Vojvodovo hospodářsky prosperovalo a počet obyvatel utěšeně vzrůstal. Hospodářská prosperita, založená takřka výhradně na zemědělství, však po určité době narazila na nedostatek půdy, a tak v roce 1928 obec opustila část obyvatel, která přesídlila do Argentiny. K novému přelidnění obce došlo ještě jednou v letech 1934/1935, kdy část Vojvodovčanů odešla do turecké vsi Belinci v severovýchodním Bulharsku. Historie českého osídlení Vojvodova, stejně jako Belinců, pak v zásadě končí v letech 1949–1950, kdy naprostá většina jejich českých obyvatel, v počtu zhruba 700 osob (200 rodin), tyto vsi v rámci poválečných a na základě mezistátních dohod realizovaných migračních procesů opustila a přesídlila do ČSR, kde se usadila v několika obcích v regionu jižní Moravy. Po celou dobu své existence bylo Vojvodovo proslulé náboženskou horlivostí svých obyvatel, stejně jako příkladností jejich hospodářských postupů a správy obecních záležitostí, jichž si cenilo jak místní bulharské obyvatelstvo, tak i bulharská státní správa, která Vojvodovo ústy svého ministra prohlásila za obec vzorovou. Toto renomé si Vojvodovo v bulharském regionálním kontextu, jakož i v souvislostech bulharského akademického diskursu, udrželo až dodnes.

Kniha Vojvodovo: identity, tradice a výzkum je již pátou monografií o obci Vojvodovo. Co nového tato publikace přináší, předznamenává již samotný její název. Publikaci zahajuje kapitola zabývající se otázkou, proč se vlastně Vojvodovo jmenuje Vojvodovo. Následující kapitola představí Vojvodovo v doposud opomíjené perspektivě „výkladní skříně“ metodistické misie v Bulharsku. V další se čtenář bude moci seznámit s vojvodovskými výzkumnými aktivitami bulharského etnologa Vladimira Penčeva – autora, který v osmdesátých letech minulého století „objevil“ Vojvodovo coby badatelské téma. V pořadí pátá kapitola je věnována textům vojvodovských rodáků a jejich potomků ve vztahu k formulaci a uchování jejich svébytné identity. Jejím leitmotivem je snaha vykázat a doložit, že před řadou let vznesené pochybnosti nad existencí memoárové produkce vojvodovských Čechů, potažmo nad existencí příslušného společenství vůbec byly neopodstatněné. Četba následné kapitoly čtenáře upomene, že ačkoli bylo Vojvodovo v letech 1900–1950 českou vesnicí, obývaly obec i další etnické, resp. konfesní skupiny, konkrétně pak doposud opomíjení místní Bulhaři, kteří více než polovinu doby existence „českého“ Vojvodova tvořili druhou nejpočetnější skupinu místních obyvatel. Kapitola sedmá je věnována osobě, resp. výzkumům a dílu B. Nikolova, bulharského badatele, který byl patrně prvním, kdo po odchodu místní české komunity Vojvodovo během svých výzkumů navštívil a svým poznatkům vtiskl písemnou podobu. V závěrečné kapitole jsou pak diskutovány sporné otázky provázející vojvodovská zkoumání a zveřejňování jejich výsledků.