Největší bohatství

Kniha je překladem druhého, rozšířeného vydání nejznámější Simonovy práce The Ultimate Resource. Autor v ní vede důraznou polemiku s konvenčními představami o vyčerpávání přírodních surovin, nedostatku energetických a potravinových zdrojů, úbytku půdy a lesů, znečištění přírodního prostředí a zmenšování biodiverzity, hrozbě populačního růstu a přelidnění a mnoha dalších souvisejících tématech. Na základě pečlivě sebraného ohromného souboru empirických dat, kvantitativní a historické analýzy a ekonomické teorie dospívá k přesvědčení, že veškeré naše přírodní zdroje jsou v každém směru neomezené, protože jsou produktem nejen samotné přírody, ale především lidské práce, vynalézavosti a myšlení. Největším bohatstvím, které máme a o něž se musíme – jak nás přesvědčila a stále přesvědčuje praxe totalitních režimů – kvůli politice obávat, jsou lidé a jejich svoboda. Během let, které uplynuly od prvního vydání této práce (1981), se potvrdily téměř všechny Simonovy závěry a předpovědi, a kniha se tak stala jedním ze zakladatelských děl racionální, konstruktivní a optimistické teorie lidské situace a výchozím bodem specializovanějších ekonomických, ekologických a historických úvah. 

„Kniha Juliana Simona The Ultimate Resource podrobuje zničující kritice prominentní environmentalisty, kteří využívají taktiku nahánění strachu a překrucování údajů. (…) Jak Simon správně předpověděl, globální produkce potravin se stabilně zvyšuje, i když se zvětšuje populace, kvalita ovzduší se na mnoha místech a v mnoha směrech zlepšila…“ 
Kathleen Courrier, The Washington Post 

„S plným vědomím toho, na jaký odpor narazí a jakému osočení se vystavuje, napsal Simon knihy The Economics of Population Growth, Population Matters i svou nejslavnější práci The Ultimate Resource. Tímto nekonečným zdrojem je pro něj lidská inteligence. My můžeme jen – k Simonově poctě – dodat, že i odvaha tuto inteligenci používat. 
Thomas Sowell, Chicago SunTimesJulian L. Simon byl až do své smrti v roce 1998 profesorem podnikového řízení na Marylandské univerzitě a vědeckým pracovníkem v Cato Institute. Kromě jiných napsal knihy Population and Development in Poor Countries: Selectet Essays, The Economic Consequences of Immigration to the United States, Population Matters: People, Resources, Environment, and Immigration a The State of Humanity. 

Největší bohatství (v originále The Ultimate Resource) je zásadním, u nás dosud bohužel prakticky neznámým příspěvkem do více než 200 let trvající diskuse, kterou započal britský ekonom Thomas Malthus svou prací Pojednání o principech populace a která s neztenčenou silou pokračuje do dnešních dnů, nad tématy, jež se v čase různě mění, ale svou podstatou zůstávají stejná; totiž zda člověk svou činností přispívá ke světu horšímu či lepšímu, ke světu, ve kterém člověk může dlouhodobě přežít, ke světu, který vůbec může přežít sám o sobě. 
Malthus předpověděl, že se lidstvo řítí do záhuby a smrti hladem, protože obyvatel Země přibývá geometrickou řadou, ale potravin pouze řadou aritmetickou. Přestože se tato předpověď v průběhu 19. a 20. století nijak nenaplňovala, od konce 60. let minulého století se Západ stal svědkem stále sílící kampaně enviromentálních hnutí, jejichž představitelé (často významní akademici) s nebývalou přesvědčivostí tvrdili, že lidstvo nečeká v nejbližších dekádách nic lepšího než masové hladomory provázené nedostatkem prakticky všeho – kromě dalších neštěstí ovšem. 
Dnes víme, že nic z toho se nestalo (přesto ve zprávě World Watch Institute Stav světa na přelomu tisíciletí z roku 1999 najdeme větu: „Pokud se světu nepodaří rychle stabilizovat svoji populaci, budou se s prvními lety nového tisíciletí rozšiřovat zástupy hladových a podvyživených.“). 
Když v roce 1980 vyšlo první vydání knihy Největší bohatství, bylo to naprosté zjevení. Jak popisuje Stephen Moore, jeho dlouholetý asistent a ředitel studií fiskální politiky vlivného Cato Institute: „Přihlásil jsem se na Simonovy přednášky na Illinoiské univerzitě. Po prvním týdnu jsem byl přesvědčen, že jeho zástupy kritiků mají pravdu. Musel to být blázen. Copak někdo mohl věřit jeho výstředním tvrzením? Že populační růst není problém; že přírodní zdroje jsou stále dostupnější; že životní prostředí se neustále zlepšuje; že příjmy světové populace rostou… četl jsem tu knihu znovu a znovu – třikrát – až jsem si zahanbeně uvědomil, že všechno, co jsem se od první třídy učil o populaci a životním prostředí, byl smrtící omyl.“ 
Ačkoliv v mediálním světě dále vítězili představitelé chmurných předpovědí (doomsayers), Simonova trpělivá práce slavila úspěch ve dvou důležitých centrech západní moci, ve Washingtonu a Vatikánu. V roce 1984 prezident Ronald Reagan přijal jeho argumenty, které pak využil na konferenci OSN o populaci v Mexiko City. Reaganisté – v souladu s prezidentovým komplexním názorem – nazvali jeho postoj jako „demografii strany nabídky“. A na konci osmdesátých let byl Simon pozván Janem Pavlem II., aby vysvětlil svou teorii populačního růstu. Jeho návštěva zřejmě v 90. letech pomohla Vatikánu změnit názor na „nadměrné množství lidí“ (encyklika „In Sollicitude Rei Socialisis“ z roku 1988). V další encyklice je již na věřící naléháno, aby národy vnímaly svůj lid jako „užitečné dobro“. 
Simonovým zájmem ovšem zdaleka není jen otázka populačního růstu. Pravdou však je, že právě zde formuluje svou klíčovou myšlenku, která se pak jako červená nit táhne všemi jeho dalšími úvahami o ostatních problémech, které – zdánlivě či skutečně – trápí lidstvo. Tou je, že právě člověk je tím největším bohatstvím. „Lidské bytosti,“ napsal, „jsou mnohem více než jen ústa žádající potravu; jsou to výkonné a vynalézavé mysli, které tvůrčím způsobem nalézají řešení lidských problémů, jež jsou nakonec lepší než původní stav. Hlava je ekonomicky stejně důležitá jako ruce a ústa… Pokrok omezuje hlavně dostupnost kvalifikovaných pracovníků.“ Jeho oblíbeným bonmotem se stal výrok Henryho George, anglického ekonoma 19. století: „Jestřáb i člověk se živí kuřaty, ale zatímco více jestřábů znamená méně kuřat, více lidí znamená více kuřat.“ 
Simon je průkopník, který – v době možná nejtěžší skepse o správnosti cesty nastoupené před dvěma stoletími euroamerickou civilizací, tedy cesty směrem k tržnímu řádu a individuální svobodě, zasahující nejvyšší místa intelektuální a politické moci na planetě – dal nový počátek a naději. Celý svůj produktivní život stál v opozici proti populárním, médii hýčkaným a cenami obdarovávaným hlasatelům „konce světa“, ať už to byl Římský klub, P. Erlich, L. Brown nebo i Al Gore. 
Julian Simon, jistě s trochou nadsázky, je Adamem Smithem enviromentálního věku. 

Z předmluvy Martina Římana