Konec starých časů...

... vstříc novému osudu. Jak paradoxně se ve zpětném pohledu jeví některé volební slogany ODS pro letošní volby. Někdo jim vyčítá plochost, jiný zase nadutost, ne nepodobnou té z voleb 1996, kdy ústředním heslem bylo zpupné „Dokázali jsme, že to dokážeme". Bez ohledu na můj souhlas s tím, že šlo opravdu o dost prázdné heslo, které se zcela vymykalo střídmé věcnosti kampaně předešlých několika měsíců, nemyslím si, že hlavní vinou neúspěchu ODS byla právě ona nepovedená koncovka. ODS by prohrála (nebo lépe: získala by stejný počet hlasů), i pokud by volební kampaň byla povedená.

Vinu lze z části přičíst opoziční smlouvě a zhrzenosti některých skupin bývalých voličů ODS, kteří pakt se socialisty Miloše Zemana neskousli ani s omáčkou v podobě vysvětlení „šlo o stabilitu země, nejde to jinak" a rozhodli se odvolit „nohama". Občanským demokratům se coby nejsilnější opoziční straně - navzdory kasání se a uzavírání různých tolerančních patentů - nepodařilo udržet vládu sociálních demokratů v nejdůležitějších ekonomických ukazatelích na uzdě. Saldo veřejných rozpočtů, nemluvě o rozpočtu státním, nabíralo obrátek v řádu desítek miliard a mediálně vděčné handrkování se o pár miliard, které předváděli politici obou smluvních stran, mohlo snad uspokojit fanatické stoupence V. K., nikoliv ale přemýšlejícího pravicového voliče. Nemluvě ani o skutečnosti, že další miliardy protékaly za souhlasu parlamentu mimo zákon o rozpočtu v podobě různých dluhopisů. Můžeme namítnout, že se tak dělo za podpory Unie svobody a lidovců. Ale právě tady vězí další podivný ne­úspěch ODS, který nyní nejspíše vyústí v sestavení vládního hybridu socialistů, křesťanských demokratů a liberálů. Jen velmi zřídka se totiž politikům občanských demokratů na parlamentní půdě podařilo v minulém volebním období vyjednávat antisocialistické koalice se svými bývalými vládními partnery a nyní partnery v opozici. Pokusy s „duhovou koalicí" z podzimu 1999 či koketování se Čtyřkoalicí po senátních a krajských volbách byly jen rituálními tanečky bez snahy o opravdovou dohodu na pravici. Občanští demokraté byli natolik uhranuti vidinou alternace s ČSSD, jakýmsi nečistým bipartismem, ke kterému měla vést změna volebního systému, že dohodu s menšími, více či méně pravicovými subjekty odsouvali do suterénu svých úvah. Touhle svojí utkvělou představou vháněli strany Čtyřkoalice do stále sevřenějšího spojenectví a především Unii svobody donutili k tomu, aby se rozhodla pro rizikové partnerství s lidovci, a to u vědomí všech rizik, které toto spojenectví přinášelo a přináší. Sociální demokraté samozřejmě vyšli tomuto přání ODS vstříc, neboť úspěch byl nejistý a udržování této diskuse vytvářelo na pravici stále větší trhlinu a přibližovalo strany Čtyřkoalice so­cialistům. (Nota bene posilovalo jim bližší KDU-ČSL.) Na jinou diskusi je role V. K., nejasný vztah ODS k Evropské unii či neskutečné a hloupé běsnění okolo tzv. Benešových dekretů.

Pokud chce ODS opravdu vykročit vstříc novému osudu, bude muset pojmout svoji nynější roli trošičku velkoryseji. Unie svobody je v krizi a sílí v ní úvahy o jakémsi „velkém třesku" na pravici. Bude-li ODS schopna nejbližší dva roky udržet na uzdě své ratlíkovské štěkání o národních zájmech a socialismu bruselských byrokratů, kteří si brousí zuby na české palmáre, je tady - byť se to dnes ještě nejeví tak ostře - slušná šance překonat jednu bolístku české pravice. A sice její rozdělenost. Konec starých časů nastane, až poslanci a senátoři Unie svobody nebudou mít problém zvednout ruku pro kandidáta ODS na prezidenta, zvednout ruku pro Václava Klause.