Proglas 1/2007 / Jednou, a potom již nikdy

Jednou, a potom již nikdy

Jiří Hanuš

Analytický román?

O románu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí už proběhla nejedna diskuse, a to jak v českém prostředí, tak v zahraničí. Předmětem debat bylo již to, zda se vůbec jedná o román, a pokud ano, pak o jaký jeho druh. Většinou se užívá termín "filosofický román" (tak například i Květoslav Chvatík v doslovu k prvnímu i druhému českému vydání), ale proti tomuto označení lze vznést mnohé námitky. Z nich nejzávažnější jsou dvě, které si navzájem odporují. První tvrdí, že se vlastně nejedná o filosofování (autorovo i hlavních postav) v pravém slova smyslu, protože Kundera pracuje s filosofickými otázkami i odpověďmi značně svévolně, jako by si jimi pouze sloužil a jako by je používal pouze jako prostředky pro svůj vlastní, velmi svébytný literární styl. Druhá námitka naopak říká, že Kundera naopak propadl filosofování natolik, že se v případě některých jeho děl už nedá mluvit o románu, ale o jakýchsi esejích, slepených dohromady chatrnou dějovou kostrou. I když na obou námitkách může být něco pravdy - Kunderovo filosofování je skutečně někdy založené na jakémsi primitivním poznání filosofické tradice, i když velmi působivém, a na druhé straně se opravdu nejedná o "klasické romány" - nemůžeme nepřiznat autorovi určitou stylovou vyváženost, s níž obě námitky nepočítají. Výraz "filosofický román" je možná ale opravdu nešťastný, proto by bylo možná lépe používat termín "román analytický". Ten především připomíná sám princip autorova vidění i ztvárňování skutečnosti. Hlavním hrdinou Nesnesitelné lehkosti bytí je lékař-chirurg Tomáš, který nejen ve své lékařské praxi, ale i ve svém osobním životě patří k lidem, kteří rádi pozorují svět a analyzují jej, ba co víc, co se rádi zmocňují světa svým skalpelem: "otevřít si skalpelem ležící tělo světa", jak o svém hrdinovi napsal jeho autor. Milan Kundera sám je spisovatel-chirurg, který jemnými a přesnými řezy svého pera objevuje, mapuje, odstraňuje, rozděluje - a kdo ví, možná tím i léčí. "Analýza" je samozřejmě pojem, který se užívá ve vědeckém světě. Kunderovy analytické romány jsou též možná jedním s důkazů skutečnosti, že se oba světy, literární a vědecký, prolínají.

Ani v nejmenším nechceme polemizovat s tvrzením, že Nesnesitelná lehkost bytí je románem o lásce. Je také o lásce a o lásce především, respektive o mnoha podobách lásky: o lásce milenecké a manželské, o lásce věrné i nevěrné, o lásce vážné i směšné, o lásce bez lásky i o lásce osudové, o lásce k lidem a o lásce k psům a zvířeně vůbec. Víme také dostatečně o tom, jak se autor brání tomu, aby jeho díla byla interpretována výhradně politicky - to nám však v žádném případě nemůže zabránit, abychom se v tomto konkrétním případě nevěnovali tomu, co nás eminentně zajímá, totiž způsobu, jak se v románu odráží zkušenost s komunismem, jak Kundera s touto zkušeností zachází (jak ji analyzuje) a konečně co podstatného a specifického v tomto smyslu lze v románu nalézt.

Zapomenutí lidé ve všedních dnech normalizace

Doba normalizace bývá většinou líčena poměrně černobíle. Na jedné straně tu byli zkorumpovaní a státu (popřípadě tajným službám) zaprodaní jedinci, na druhé straně hrdinní disidenti, kteří bojovali svůj osamocený boj se státně-stranickým molochem. Mezi těmito dvěma póly se nacházela jakási "šedá zóna", což je rovněž nešťastné sousloví, protože evokuje představu šedivých, do ničeho nezapletených lidí, kteří si pouze brání poslední, totalitní mocí neokupované ostrůvky svého soukromí. Je velkou zásluhou Milana Kundery, že ve svém románu představil tuto "šedou zónu" a dal jí tvář, respektive tváře. V postavách Tomáše, Terezy i Sabiny se můžeme setkat s hrdiny-nehrdiny, kteří si současně zachovávají v obtížných situacích svou identitu, nepatří ale do předních řad bojovníků za spravedlnost. Je též velmi sympatické, že svou analytickou metodou nás Kundera zavedl až do hájemství jejich rozhodování. Příkladů by se dalo nalézt mnoho - jedním z nich je Tomášovo rozhodování o tom, zda má podepsat petici požadující amnestování politických vězňů v polovině 70. let. Autor provede čtenáře všemi peripetiemi Tomášova rozhodování - od zpochybnění smyslu petice přes nátlakový tón celé akce až po zvažování nejosobnějšího hlediska (petici doporučuje Tomášovi jeho syn, s nímž se nestýká) - a nechá jej nakonec dospět k odmítnutí tohoto společenského angažmá. Hlavní hrdina je vůbec zajímavý právě v otázkách vlastních rozhodnutí, která na první pohled působí nezvykle a divně. Odejde ze zahraničí zpět domů, kde postupně ztratí své dobré místo - má jistou hranici čestnosti, kterou nepřekročí. Nějak výrazněji se politicky neangažuje a smysl svého života po donjuanském hledání nakonec nalezne u své životní (a náhodné) lásky na nejnižším stupni společenského žebříčku. Skutečně, pokud si nějak chceme přestavovat normalizační období v jeho širokém záběru, pak asi takto. Tomáš je románově velmi životná, ale přitom i společensky symbolická postava. Jeho autor mu ovšem umožnil nalézt štěstí - těsně předtím, než ho nechal tragicky zahynout. Historikové soudobých dějin zůstávají vždy o jeden až dva kroky za romanopisci: popsat šedou zónu je mnohem obtížnější než popsat bílé a černé protipóly, disidenty a přisluhovače režimu.

Je nutné připomenout, že své analýzy a sondy do duše svých hrdinů provedl Kundera nejen pro českého (především exilového, ale i domácího), ale také pro zahraničního čtenáře, který častokrát neznal detaily nastupující normalizační moci, detaily, které ovšem měly obrovskou výpovědní a charakterizační hodnotu. Tak autor několikrát připomněl kauzu Jiřího Procházky, a tudíž vpravdě ďábelskou strategii diskreditace osobnosti prostřednictvím setření hranice mezi soukromým a veřejným prostorem. Podobného rázu je i Tomášova kauza s jeho článkem o Oidipovi, který napsal v šedesátých letech do kulturního týdeníku a v němž se zabýval otázkou viny komunistů, kteří režim instalovali v naivní víře, že konají dobro. Kundera zde poukázal nejen na základní problém oné doby (konečně, tento problém je tu stále i po šestnácti letech, neboť se zde neustále vyskytují lidé, pro něž je nevinnost garantována nadšením pro věc!), ale též a především na schopnost režimu překrucovat a využívat sebemenší detaily pro získání "souhlasu", byť jen formálního. Takových příkladů je v knize několik a týkají se všech "domácích" hrdinů. Jsou to další a další analýzy normalizační éry, která se ovšem děje "vymyšleně", prostřednictvím "vymyšlených" osudů. Analýzy všedních dnů normalizace jsou však pravé a odpovídají reálnému světu. Dnes i pro ty, kteří už tu dobu nepamatují.

Východ a západ: zde i tam

V románu se setkáváme s velice užitečnou konfrontací domácí (komunistické) a zahraniční (kapitalistické, svobodné) reality a zkušenosti s ní, a to prostřednictvím zobrazení světa dvou vedlejších postav, Češky Sabiny a Švýcara Franze. Možnost i nemožnost chápání druhého je vyjádřena "malým slovníkem nepochopených slov", který vyjadřuje mimo jiné odlišnost myšlení díky železné oponě mezi světy. Pro Sabinu je například průvod či demonstrace prvomájovou slavností, kterou nesnášela a snažila se před ní skrýt. Svátky tohoto typu, provázené pochodovou hudbou, v ní vytvořily bariéry, díky nimž se nemůže účastnit jakékoli davové akce, byť by byla organizována proti komunismu. Franz naopak demonstrace miluje a dokonce se zúčastní velké akce - pochodu levicových intelektuálů a filmových hvězd na hranice Kambodže - na níž díky nešťastné náhodě zahyne. Demonstrace jsou pro Franze obrazem Evropy a jejích pohnutých dějin, pro Sabinu pouze nenáviděným, povrchním aktem, který v sobě žádné dějiny nemá a nemůže mít. Sabina je rozčarovaná i světem emigrace, v němž přetrvává mnoho domácích rysů, především neustálá snaha někoho posuzovat, případně odsuzovat ("Ty lidi spojuje jen jejich porážka a výčitky, které adresují jeden druhému."). Máloco je v celém románu zdařilejší a čtenářsky vděčnější než právě srovnání dvou světů, které nemohou mít společnou zkušenost, a nemají proto ani společnou řeč. Sabinu sice po Franzově smrti napadají myšlenky, že by bylo možné vzájemné dorozumění po delší době soužití, autor však v této věci dává spíše přednost zobrazení skepse. Co se týče skepse, celou knihou se vine též motiv jakési paradoxní společné zkušenosti, zkušenosti civilizační, která by sice mohla být východiskem určitého sdílení přes hranice železné zdi, je však jen stěží odhalitelná. Franzova "cesta vpřed" je fenoménem mnohem obecnějším a netýká se pouze několika západních novinářů a vysokoškolských profesorů. Sabinina hrůza před "hlukem", v nějž se postupně proměňuje reprodukovaná hudba, ji žene dál a dál i ve svobodném světě. (Politický) kýč je rozprostřen po celé planetě a představa, že zvířata jsou tu pouze pro uspokojení našich potřeb, je sdílena takřka všemi ("Ano, právo zabít jelena či krávu je to jediné, na čem se celé lidstvo bratrsky shoduje i během těch nejkrvavějších válek.") Dalo by se říci, že pokud by se hledali dva čeští autoři s podobnou "celoplanetární", "anticivilizační" skepsí, patrně bychom nemuseli dlouho váhat a jmenovali bychom Milana Kunderu a Václava Havla. Komunismus je pouze jedním, viditelnějším symptomem moderní civilizace, která si s sebou nese - mimo jednoznačná pozitiva - i celou řadu negativ. Připomeňme, že celý Kunderův román je postaven na pozitivní "lehkosti", nikoli negativní "tíze", přičemž tento protiklad je "nejtajemnější a nejmnohovýznamnější" ze všech protikladů. Na tomto protikladu je vystavěna celá moderní civilizace od osvícenských dob.

Zvíře a venkov

Také v románech Pavla Kohouta se můžeme setkat se psem jako jedním z hlavních hrdinů textů, přičemž zvíře (podobně jako by mohlo sloužit v jiných případech dítě) je jakýmsi čistým plátnem, na kterém se zobrazuje "zvířeckost" normalizačního režimu. Nesnesitelná lehkost bytí má rovněž svou psí hrdinku s mužským jménem Karenin. Na rozdíl od Kohouta však Kunderův pes zůstává nepolitickým symbolem (konečně, nebyl tak jako Kohoutův otráven agenty StB či nepřejícnými sousedy), o to více však působí a jedná v osobním životě hlavních románových protagonistů, především v životě Terezině. Jako člověk, i pes "žije jen jednou", neopakovatelně, na rozdíl od lidí je jeho rozhodování přece jen více dáno jeho pudovým světem. Jeho věrnost však spoluvytváří rámec pobytu Tomáše a Terezy na venkově, který vede k jejich konečnému štěstí, a to i přesto, že svou věrnou fenku pochovají ("civilizační" rakovinu mají ostatně psové i lidé také na celé planetě). Je docela zajímavé, že k bytostnému vyrovnání a nalezení klidu a téměř rodinného štěstí dochází na venkově, sice nahlodaném komunistickou správou-nesprávou věcí veřejných, ale přece jen umožňujícím důstojnější, i když mnohem méně intelektuální život, než může nabídnout rozvrácené město. Bylo by ostatně zajímavé zpracovat téma venkova jako místa k přežití v normalizační době, i když by nás neměla zmýlit dlouhotrvající tendence představovat si jakýsi ideál - v komunistickém "bezčasí" byly venkovy různé, a někdy i hrůzné. Kundera však ponechal venkovskou idylu alespoň pro své dva pražské vyhnance. Venkov je nakonec podle autora místo, kde se dá žít, neboť při veškeré destrukci v něm zbývá místo pro normální vztahy a neambiciózní a nenáročnou obživu. Je to venkov plný zvěře (mimo psa je tu ještě plno krav a prasátko s krásným jménem Mefisto), venkov, který byl sice jedinou možností úniku pro nedostatek lidí a dostatek ubytování, stal se však současně místem, kde nesnesitelná lehkost bytí se stala alespoň poněkud snesitelnou.

Proglas 1/2007