Proglas 4/2007 / Editorial

Editorial

Jan Vybíral

Vážení čtenáři,
nové číslo Proglasu, které se Vám dostává do rukou, se hned v několika článcích věnuje románům a jejich tvůrcům. Pochopitelně zazní i otázky po smyslu čtení románů a po budoucnosti románu ve věku elektronických médií a vizuální komunikace. Nemohu si v této souvislosti nechat ujít příležitost podělit se o svůj argument pro romány.

Texty, které umožňují porozumět světu a sobě sama, jsou v zásadě dvojího druhu: výklady a příběhy. Výklad, pro nějž staří Řekové používali pojem logos, je zpravidla jednoznačnější, přesnější a jeho smysl se dá lépe tlumočit, vyučovat a přezkušovat. Daní za jednoznačnost je jistá povrchnost, či spíše těžkopádnost při pronikání k podstatě věcí. Naproti tomu příběh, Hellény nazývaný mythos, je víceznačný, jeho smysl je neurčitý a obtížněji reprodukovatelný. Zato je však schopen zprostředkovat hluboký vhled do toho, jak se věci mají. Příběh je historicky starším, přirozenějším a v neposlední řadě také zábavnějším způsobem, jak sdělovat druhým svou zkušenost se světem.

Příběh je "přirozenější", jelikož lépe odpovídá základní struktuře našeho rozumění, které má diachronní, v čase probíhající povahu (rozumění je proces, který se odehrává v čase). Chceme-li srozumitelně vysvětlit něco složitého, často se uchylujeme k příběhu: "Globalizace je, když…" Člověk potřebuje příběhy, aby rozuměl světu. Román je pak příběhem par excellence, protože nabízí porozumění existenciálně významným skutečnostem.

V moderní době převzal úlohu románu (a samozřejmě také divadla) jako zprostředkovatele příběhového porozumění světu (zejména světu mezilidských vztahů) film, popřípadě televizní seriál. Mohou však tyto formy příběhu nahradit román? Film je pro mnohé zábavnější, obvykle lépe stravitelný a především méně časově náročný. Právě zde, v oné "časové nenáročnosti", však vidím hlavní důvod nenahraditelnosti románu. Čas filmu a čas románu je totiž zcela odlišný. Filmovému divákovi je čas příběhu, jeho vnitřní rytmus vnucen režisérem. Těch devadesát či sto dvacet minut má u všech diváků stejný průběh. Není zde prostor pro zastavení, opakování (doma u DVD to sice technicky možné je, ale takové sledování filmu by bylo absurdní, poněvadž by naopak znehodnotilo to, co je na filmu nejcennější - že má svůj pečlivě sestříhaný čas, že je, slovy Tarkovského, "vytesán z času"); místa pro zamyšlení jsou divákovi vnucena a pokud si je udělá jinde, bude to na úkor sledování jiných scén.

Čas četby románu je naproti tomu zcela individuální, záleží jen na čtenáři, jak dlouho, v jakém rytmu a s jakými odmlkami bude procházet příběhem. Tím, že má čtenář větší možnost "vstupovat" do příběhu, se také více podílí na spoluutváření smyslu díla. Román je proto daleko osobnější než film a umožňuje čtenáři v principu lepší sebeporozumění.

Proglas 4/2007