Proglas 5/2007 / Editorial

Editorial

Jiří Hanuš

Vážení čtenáři,
je stěží uvěřitelné, kolik mýtů a utopických představ se šíří o umění a umělcích. Podnes rozšířenou představou, která se zřejmě týká národů, v nichž hrály elity zásadní úlohu při politické i kulturní emancipaci, je ta, že umělec je jakýsi univerzální nadčlověk, který rozumí všemu. Skutečnost, že někdo napíše dobrou báseň či povídku, je podle této falešné domněnky legitimací ke správným pohledům na historii, vědu i politiku. Druhou ideu, ve 20. století hojně šířenou, reprezentuje názor, podle něhož je pravý umělec ten, který slouží nějaké "dobré věci". Za dobrou věc je považována zejména nějaká ideologie, většinou nacionálního nebo socialistického střihu. Je více než smutné, že těmto a mnoha mýtům podléhají nejen lidé, kteří umění sledují pouze zdálky (pokud je sledují vůbec), ale že jimi byli zasaženi samotní umělci. Je to lidsky pochopitelné: koho by netěšilo, že rozumí všemu, nebo že svým dílem poslouží ostatním.

Pravda je ovšem prostší, a to v řádu paradoxu. Lidé obdarovaní v jedné oblasti svého života téměř pravidlem nejsou obdarováni v jiné a jakkoli je možné připustit, že umění má i "služebný" ráz, jeho služebnost má zvláštní charakter. Kdo začne sloužit nějaké mimoumělecké skutečnosti, neodpovídající vnitřnímu uměleckému směřování a adekvátnímu osobnímu zápasu, jako umělec pravděpodobně skončí, i když mu může zůstat řemeslná dovednost. Talent lze samozřejmě promarnit různým způsobem, na což si v dějinách většinou umělci stačili sami. Naše nedávná minulost však zná jiné způsoby promarnění. Některé umělce získáme "na svou stranu", některé zkorumpujeme, jiné zavřeme do vězení a dáme jim číst Šolochova.

Toto číslo Proglasu je do značné míry věnováno umění a umělcům. Chce především připomenout znepokojující umělecký proud, který vytváří jednu z tváří meziválečného Výmaru. V textu Iana Burumy ožívá morbidní a děsuplný svět raněných válečných vysloužilců, prostitutek a pijanů, potácejících se v německých poválečných městech, svět maškarád, který byl označován za úpadkový a degenerovaný, přesto se však malířům, kteří v něm žili, podařilo zachytit člověka v jeho nezaměnitelné individualitě s jeho moderními pocity vykořeněnosti, strachu, ztráty sebe sama. Článek Františka Mikše dává do souvislosti dílo Maxe Beckmanna, Otto Dixe a Karla Hubbucha s hrůzami první světové války, s hledáním nové věcnosti a s nacistickým pokusem odstranit "degenerované umění" - není jistě od věci připomenout i "negativní výročí" výstavy z nacistického Německa roku 1937. Paralely ke komunistickému antiuměleckému purismu nechť si hledá laskavý čtenář sám.

Tento Proglas se chce ovšem také ohlédnout za dílem umělce, který přinesl významné podněty i české společnosti. Ve druhé polovině 60. let se de facto podílel svými filmy na "druhém českém národním probuzení", které bohužel skončilo na bodácích cizí armády, a v době normalizace pomáhal vytvářet v rámci různých filmových klubů ostrovy pozitivní deviace. Ačkoli jeho filmy nejsou všechny stejně hodnotné a některé vyžadují opravdu značnou dávku diváckého pochopení, měly podíl i na českých dějinách. I proto a navzdory jeho odchodu: vivat Bergman!

Proglas 5/2007