Proglas 1/2008 / Editorial
Editorial
Jiří Hanuš
Snad nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že texty prvního čísla Proglasu roku 2008 spojuje téma paměti. Je to ostatně téma již několik desetiletí aktuální v celé řadě vědních disciplín, především historie, ale i sociologie, filozofie a teologie. Velmi diskutovanou se stala například koncepce "nebezpečné vzpomínky" Johanna B. Metze, kterou tento německý teolog mimo jiné zproblematizoval vlastní obor, jenž podle jeho pojetí po Osvětimi již nikdy nemůže být tím, čím býval dříve.
Paměť je samozřejmě fenoménem v prvé řadě osobním, s nímž jsme konfrontováni všichni zejména ve chvílích, kdy pociťujeme jeho deficity a kdy zjišťujeme, jak je tato naše schopnost selektivní, překvapivě nestálá, ba zrádná. Jakousi slabou útěchou vzhledem k celoživotním útrapám snad může být náplast v podobě nečekaně se vynořujících a podivuhodně zjitřených vzpomínek na dětství a mládí v době pozdní zralosti.
Tuto povýtce osobní podobu paměti v Proglasu reprezentují půvabné vzpomínky monsignora Karla Vrány, exulanta, který nikdy nezapomněl na "rodnou Ithaku" a vždy byl připraven své vlasti nezištně pomáhat. Rovněž velmi osobní výraz dodává svým postřehům Jean Clair, v jehož žlučovitém deníku se občas zaleskne perla.
Existuje ale i něco, pro co se vžil název kolektivní paměť. Je to docela rozumný termín, který má vyjádřit, že paměť je vyjadřována a udržována prostřednictvím institucí, z nichž hrají dominantní úlohu dvě: církev a národní stát. Církev byla udržovatelkou paměti par exelence až do devatenáctého století. Dnešní vykradené chrámy v postsekulárních společnostech již na tuto její roli upomínají málo a nebýt toho, že hlavní poklad své paměti (totiž ostatky svatých) ukrývá církev ve svých oltářích a že jde již o "artefakty" nezpeněžitelné, už bychom pomalu nevěděli, že církev neustálým opakováním liturgické vzpomínky u těchto oltářů pečuje o naše paměťové buňky. Po dvě století však štafetu od církve přebírá národní stát se svými hrdiny-středověkými zakladateli, památníky všeho druhu, muzei. Na své si v moderní době též přišly ideologie, které ovlivňovaly stát, aby některé nové památníky vystavěl a případně ty staré zbořil. I v tomto smyslu je tato paměť selektivní, ovšem často úmyslně. Je více než škoda, že v řadě našich měst byly likvidovány památky (chronologicky) barokní, osvícenské, liberální, nacionální, socialistické a nakonec komunistické: naše náměstí mohla být živými učebnicemi dějepisu - a národní paměti, včetně jejích proměn a deformací. Čtenáři se v Proglasu tentokrát mohou setkat s místy paměti, jako je moravské Brno, které rádo zapomínalo na svou německou tvář, nebo francouzské Sanary, které v těžkých dobách zažilo přílivy intelektuálů, umělců pera i štětce, kteří sem utíkali před nepřízní totalitních režimů.
Zcela specifickou povahu vzhledem k pěstování paměti mají prastará biblická vypravování, tentokrát reprezentovaná postavou Jákoba, čtivě zpracovanou Janem Fingerlandem. V tomto příběhu se dobře vyjevuje charakter změn, kterými prochází lidské společenství od pradávných dob až podnes. Jde o změny, které přicházejí z vnějšího světa a někdy z nás samotných, proměny, v nichž musíme přeformulovávat své postoje a budovat nové vztahy. Musíme též často vydolovat z paměti i to, na co jsme třeba dávno zapomněli. Paměť nás musí orientovat k budoucnosti, i kdyby to pro nás bylo sebenepříjemnější - i o tomto významném faktoru je důkladná recenze o protektorátním filmu z pera Pavla Švandy.
A protože opakování je matka paměti, připomínám: i v tomto roce vyjde Proglas šestkrát po sobě, samostatně i jako příloha Revue Politika, a zůstane kulturním časopisem, který bude nevtíravým způsobem usilovat o přízeň milovníků literatury, náboženství a výtvarného, filmového i hudebního umění.