Revue Politika 10/2004 / Rozhovor s Markétou Hejkalovou

Rozhovor s Markétou Hejkalovou

Psaní u nás mělo rodinnou tradici

Dědeček František Křelina mne však učil krást uhlí

Markéta Hejkalová (rozená Pražáková) se narodila 29. února 1960 v Praze. Je zakladatelkou a ředitelkou dnes již tradičního Podzimního knižního trhu v Havlíčkově Brodě. Knižně debutovala v roce 1988 novelou Mimo mysu, která vyšla v nakladatelství Mladá fronta ve sborníku Zelená sedma. Pod svým dívčím jménem vydala také knížku pro děti Šli myšáci do světa (1994). Vydala dva romány: Žena a cizinci na konci tisíciletí (2002), Vždycky jedna noc (2004). Kromě celé řady často velmi obsáhlých románů Miky Waltariho přeložila knihu současné finské prozaičky Anji Kauranenové Byla tady Soňa O. Pro edici Stručné dějiny států nakladatelství Libri připravila v roce 2003 publikaci Finsko. V letech 1996-1999 působila jako kulturní atašé při českém velvyslanectví ve Finské republice.

Jak vnímáš s odstupem dobu, ve které jsi žila, jak tě ovlivnila doba studií?

Studovat jsem začala asi v blbé době, v roce 1979 a skončila v roce 1984. Pracovat jsem však začínala už v trochu lepších časech, svítala naděje, že se budou věci mít jinak.

V roce 1984?

To hned vysvětlím. Začala jsem studovat finštinu a ruštinu, finštinu z určitého idealismu, protože můj otec byl kdysi ve Finsku, pro mne to byla vysněná země. Chtěla jsem ji navštívit, dozvědět se něco o ní a zabývat se jí. Tehdy ovšem byly povinné kombinace, takže jsem šla studovat ruštinu, což mi tehdy vůbec nepřipadalo dobré, ruština tehdy nebyla populární. Ale už během studia jsem svůj názor změnila. Když jsem hledala místo, tak v souvislosti s uplatněním znalosti finštiny bylo všechno podmíněno vstupem do KSČ - uvažovala jsem například o práci v zahraničním oddělení Československého rozhlasu, také mi nabídli aspiranturu na fakultě. Nakonec jsem nastoupila do Lidového nakladatelství, kde se vydávala ruská literatura i literatura jiných národů tehdejšího SSSR. A kde se, počínaje zhruba rokem 1985, začaly dít zajímavé věci i v literatuře a práce tam byla stále zajímavější.

Tvůj vztah k finštině souvisí s tatínkem, jímž je renomovaný vědec, hungarista Richard Pražák?

Otec se k finštině dostal přes ruštinu a vlastně oklikou, protože když šel koncem roku 1949 studovat, tak začínal jako rusista, ale po krátké době byl oborem znechucen a přestoupil na maďarštinu. Znechucení u něj nebylo ideologické, ale říkal, že tam tehdy museli neustále memorovat básničky a že mu to nepřipadalo jako studium na vysoké škole. V roce 1964 se mu naskytla jedinečná příležitost jet studovat do Finska na stipendium od UNESCO. Tím vznikl vztah naší rodiny k ugro­finským jazykům, v roce 1993 otci nabídli, aby se stal prvním českým velvyslancem v Maďarsku. Mně se o něco později naskytla možnost pracovat ve Finsku jako kulturní atašé. Nyní se kruh uzavřel: než se otec stal velvyslancem, jeho jediným zaměstnavatelem byla Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, a já tam v současnosti učím finštinu. V mém případě jde ovšem spíš o krátkodobou záležitost. Otec se celý život věnoval vědecké dráze, já ho v tomto nenásleduji, ale můj zájem je především literární a obecně kulturní, překladatelský, ne vědecký.

Od Miky Waltariho jsme u nás dlouhou dobu znali jen Egypťana Sinuheta - já sám ho považoval za spíše "spotřebního" autora, teprve některé další Waltariho knihy - v tvém překladu - mne vyvedly z omylu. Odkud pramení tvůj zájem právě o jeho dílo?

Ta byla velice pragmatická volba. Když jsem začala překládat, měla jsem ideální představu, že se budu věnovat mladé, zajímavé literatuře, jíž bych se cítila být oslovena a také jsem tak začala. Můj vůbec první publikovaný překlad z finštiny byla kniha Byla tady Soňa O. od Anji Kauranenové. Vyšla v roce 1982 a byla to generační výpověď o době sedmdesátých a osmdesátých let, kdy ve vysokoškolském a univerzitním prostředí došlo k pro mne úplně nepochopitelné vlně prokomunistického a krajně levicového myšlení. Sami Finové tomu říkali stalinismus a autorka se s touto tendencí vyrovnává, účtuje s ní. Ale nejde jen o politickou, ale také o silně erotickou knihu. Navíc se v ní objevuje motiv ztracené Karélie, tedy země, kterou si po válce přivlastnil Sovětský svaz, hlavně z tohoto důvodu nemohl můj překlad v osmdesátých letech vyjít. Objevil se až v roce 1992. Na Waltariho jsem se soustředila z čistě pragmatických důvodů. Když jsme měli vlastní nakladatelství, slyšela jsem stále dokola otázku, proč nevydáváte právě jeho, proč nám nabízíte autory, jejichž jména nám nic neříkají. Původně jsem k němu ani neměla nějaký bližší vztah. První věc, kterou jsem přeložila, byla milostná novela Plavovláska. Když jsem odešla pracovat do Finska, rozhodla jsem se, že tam přeložím Waltariho nedokončený historický román Temný anděl, v němž se soustřeďuje na přelomovou dobu, která ho velice vzrušovala - Byzanc v 15. století. Román se odehrává těsně předtím, než Cařihrad padl do rukou osmanských Turků a stal se Istambulem. Když jsem to pak ve Finsku překládala, uvědomovala jsem si, že to není zrovna ta nejlepší volba sedět v současném Finsku a překládat historický román, na němž jsem mohla pracovat kdekoliv jinde. Hodně stránek knihy se věnuje rozkolu, schizmatu mezi západní a východní církví, teologickému sporu o vycházení Ducha svatého.

To je známý spor o filioque, otázka, vychází-li v Trojici Duch svatý z Otce i Syna - nebo je-li jeho vycházení tzv. monarchické, pouze z Otce a od Otce. Nejde jen o odtažité hříčky, ale o věc, která má své důsledky…

A těmto otázkám je věnována nejméně třetina knihy! Přitom je to ve Finsku čtenářsky úspěšný titul, který se neustále znovu vydává. Později jsem přeložila ještě další dva Waltariho historické romány, které se odehrávají v polovině šestnáctého stoletá, Krvavá lázeň a Šťastná hvězda. Ale jde o trochu jinou polohu než v Temném andělu. Oba romány se dají přirovnat k běžnému historickému čtivu. V německých překladech jako historické čtivo také vycházejí - všechna závažnější místa, kde se uvažuje například o smyslu dějin, jsou vypuštěna, takže z toho vycházejí Tři mušketýři. Ale až při těchto stránkách jsem Waltariho pro sebe objevila, i když přeložit nějakých tisíc pět set stránek byla místy nádenická práce. Až tam jsem pochopila, že Waltari měl kritický a naprosto odmítavý vztah k totalitním ideologiím.

Kdy tyto dva romány vznikaly?

Historické romány začal Waltari psát až po druhé světové válce, což pro Finsko byla válka prohraná, i když se do ní dostalo proti své vůli. Bylo napadeno Sovětským svazem, bojovalo proti němu samo, později po boku Německa. Pak se z války složitě vyvázalo, ale v poválečné době se až do roku 1991 muselo hodně ohlížet na sovětské zájmy. Hned po skončení druhé světové války došlo v zemi k převlékání kabátů ve velkém, Sovětský svaz se z úhlavního nepřítele stal přítelem milovaným, což se promítlo i do každodenního života. Waltari se za války angažoval jako finský vlastenec, psal také literaturu faktu: jedna z knih nese název Pravda o sovětské okupaci Litvy, Estonska a Lotyšska. Vzhledem ke svému velkému rozčarování se upnul k historii a hledal v ní paralely se současností. Patnácté století považoval za přelomovou dobu pro Evropu - Osmanská říše ho zajímala především jako nebezpečně svůdný obraz totalitního útvaru - hlavní hrdina je okouzlen na první pohled fungujícím strojem, ale nedochází mu, že jde o stroj nesvobody, stroj otroků. Někteří kritici hledali paralelu nejen mezi Osmanskou říši a Sovětským svazem, ale také mezi Stalinem a sultánem Sulejmanem, velkovezír Ibrahím prý měl být Berija atd. Nezávisle na tom, jak tomu ve skutečnosti a v detailech bylo, mne oslovil především antitotalitní, protiideologický patos těchto dvou děl.

Přeložíš ještě další Waltariho tituly?

Cestou do Istambulu, což je autorův deník o putování Evropou v roce 1947, tedy v době kdy si připravoval látku pro své velké historické romány, jsem překládání Waltariho uzavřela. Dal by se jistě překládat dál a dál, protože toho napsal hodně, ale byla by to medvědí služba autorovi i čtenářům.

Často se v politickém světě používal a ještě používá pojem "finlandizace", většinou hodně pejorativně: Evropě hrozí finlandizace, slyšeli jsme v půli osmdesátých let. Jean-Francois Revel však ve své knize Jak končí demokracie, což je velice přesná polemika s tzv. pojaltským uspořádáním našeho kontinentu, říká, že něco takového je nejapná urážka statečných Finů, kteří byli ke kompromisům přinuceni tváří v tvář drtivé přesile, zatímco evropský Západ jen hledá ospravedlnění pro svou zbabělost…

Něco jiného asi byla finlandizace viděná z bezpečí západní Evropy než přímo z Finska. Finové samozřejmě o žádné finlandizaci nehovoří. Mluví o "reálné" politice vyplývající z nutnosti žít v sousedství mocného souseda, hovoří o linii prezidentů Paasikiviho a Kekkonena - jejich koncepce vyplývala právě z této nutnosti žít vedle Sovětského svazu v době, kdy někoho ani ve snu nenapadlo, že by se mohl rozpadnout. Nutno říci, že se to naučili velice dobře. V zahraniční politice se museli ohlížet na Sovětské zájmy, které v různých obdobích ovlivňovaly i vnitřní politiku. Finští sociální demokraté nemohli dlouho ani pomýšlet na to, že by se stali vládní stranou nebo že by prezident vzešel z jejich řad. Kekkonen byl původem agrárník, ze středové strany, sociální demokraté byli pro Sověty tabu.

To bylo ve srovnání s klasickým Západem jistě omezení, ale nedalo se to srovnávat s tím, co bylo například u nás.

Často se cituje taková ilustrativní historka, jak to bylo s vydáním Solženicynova Souostroví Gulag. Když se připravovalo finské vydání, sovětské velvyslanectví vyvinulo nátlak na finské ministerstvo zahraničí a to finskému nakladatelství vydání nedoporučilo. Takže kniha vyšla finsky ve Švédsku a běžně se prodávala ve finských knihkupectvích.

Kde se potom vzalo ono okouzlení totalitou, o němž hovoříš v souvislosti s románem Anji Kauranenové?

Mnozí to vysvětlují tak, že šlo o generační vzpouru proti příliš přeháněnému lpění na konzervativních tradicích, proti vlastenectví, které svým patosem tkvělo hluboko v devatenáctém století. To mladé lidi prý neoslovovalo. Ale to levicové šílenství, které panovalo především v univerzitním prostředí, si nedokážu vysvětlit.

U tvého životopisu mám neustále potíž s tím, co přísluší Praze, a co se vztahuje k Brnu. Ty sama v tom přehled neztrácíš?

Narodila jsem se v Praze. Tehdy jsme bydleli v rozděleném bytě v Černé ulici, v domě na kterém je pamětní deska Elišky Krásnohorské. Maminka se tam ovšem dostala hodně nepříznivým způsobem. Dědeček František Křelina byl v roce 1951 zavřený a strávil devět let v kriminále. Babičku a její sestru z rodinného domku na Spořilově vystěhovali. V té Černé ulici rodiče bydleli po svatbě v roce 1954. Panovaly tam tísnivé poměry, maminka o tom píše v knize Naději tu žijem, pro ně oba to bylo zoufalství. Byt byl hrozně tmavý, kuchyň a koupelnu měli společnou s někým jiným.

Ty sama si nic nevybavuješ?

Prakticky nic, k prarodičům jsem tam potom jezdila až jako dítě z Brna na prázdniny. Vzpomínám si, jak mne děda učil krást uhlí. Na rohu Černé ulice u hotelu Koruna jsme si hrávali s míčem. A když přivezli do hotelu uhlí, tak mne děda navedl, abych, až půjdu pro míč, který mi vždy hodil směrem k hromadě, vzala s sebou jednu briketu. Tehdy jsem nevěděla, že byl děda zavřený, dověděla jsem se to až o něco později - bylo to v roce 1966 nebo 1967 - ale dlouho jsme si myslela, že by zavřený právě proto, že kradl to uhlí.

Jak ses dostala do Brna?

Otec v Brně pracoval od padesátých let, v roce 1962 tam koupil družstevní byt a my se přestěhovali za ním. Sestra se narodila už v Brně. Já chodila na gymnázium na Lerchové. Finština se ovšem dala studovat pouze v Praze, takže jsem se vrátila k babičce, ale ne už do Černé ulice, protože děda byl mezitím v roce 1967 rehabilitován a vrátili jim domek na Spořilově. Bydleli však v Ostrovní ulici. Když v roce 1976 děda umřel, babička se přestěhovala na Jižní Město, kde jsem s ní za svých studií bydlela. V roce 1988 jsem se provdala za Martina Hejkala z Havlíčkova Brodu. O tom, že budeme žít v Brodě, rozhodla skutečnost, že Martinova rodina získala v restituci zpátky dům, ve kterém je dnes naše nakladatelství a obchod.

Jak ses dostala ke svému vlastnímu psaní. Oklikou přes překládání?

Ne, vzešlo to nejspíš z rodinné tradice. Děda byl spisovatel, maminka také psala, hodně se u nás o psaní mluvilo, tak mi to připadalo samozřejmé. Psát jsem začala už v dětském věku, v patnácti letech jsem se účastnila všelijakých literárních soutěží. Psala jsem román, napůl scifi, který se jmenoval Planeta štěstí. To byly dětské pokusy. Psaní pak na nějaký čas ustalo, ale i když jsem začala překládat, chtěla jsem se vrátit k vlastnímu psaní. V roce 1994 jsem napsala dětskou knížku Šli myšáci do světa, ta vyšla už v našem nakladatelství. Pak jsem odjela do Finska, ale vlastně už tam jsem měla v hlavě knížku, kterou jsem pak nazvala Ženy a cizinci na konci tisíciletí.

Lze říci, že tento první román představuje spíše generační výpověď a že více příběhem je až tvá druhá románová kniha?

Chtěla jsem napsat, jak jsem viděla konec osmdesátých let a devadesátá léta. Román Vždycky jedna noc to je příběh související s Finskem ještě bezprostředněji, z velké části se v něm koneckonců odehrává. Příběh mladé dívky, která se více méně proti vlastní vůli ocitá v cizí zemi a musí se s tím nějak vyrovnat. Taková byla moje situace i v roce 1996, když jsem přišla pracovat na naše velvyslanectví v Helsinkách. Někdo by si myslet, jak je něco takového povznášející a že člověka tam čeká jenom sladký život, ale tamní práce byla pro mne příliš obtížena úřadováním a panovaly tam také hodně zvláštní poměry. Jednou nohou ve Finsku, druhou doma. Uzavřená česká enkláva, malé velvyslanectví, ponorková nemoc tam skutečně nebyla ničím neobvyklým. Bylo tam i několik lidí, kteří pro ministerstvo zahraničí pracovali už v době totality.

Ne klima pro román, ale přímo románová klimatizace…

Přesně si pamatuji okamžik, kdy mne v tom roce 1996 napadlo, jak asi muselo být lidem, kteří odcházeli do emigrace, a jak asi bylo lidem, kteří se zničehonic octli v cizí zemi. To byl trochu případ Martina, mého muže, který tam se mnou už jednou předtím byl. Z toho se mi potom začal odvíjet příběh Češky provdané za Fina, která žije ve Finsku. Přitom jí celá země zůstává stále skrytá, neotvírá se jí. To mne celou dobu trochu pronásledovalo. Finsky jsem uměla, měla jsem tam mnoho přátel, ale v určitých chvílích jsem před sebou cítila jakousi stěnu, za kterou už nemohu proniknout.

Poslední otázka, zcela banální. Chystáš něco nového?

Připravuji teď Waltariho životopis, ale ty máš asi na mysli vlastní tvorbu. Mám jen plán, pouze v hlavě, na papíře zatím není skoro nic. Další příběh, který, aspoň prozatím, nemá s Finskem nic společného. Ale víc o tom nemohu říci, protože zatím nic neexistuje.

Připravil Josef František Mlejnek
Havlíčkův Brod, 26. listopadu

Revue Politika 10/2004

Kompletní archiv článků Revue Politika a Revue Proglas najdete na
www.revuepolitika.cz