Ta růže dát se chtěla všem

Nejsem básník, jen jsem se o to kdysi pokoušel. Ale poezii jsem si zamiloval. Začalo to tím, že jsem jako primán královopolského gymnázia vyslechl spor oktavánů o Františka Halase a šel si do školní knihovny vypůjčit nějakou jeho knihu. Měl jsem štěstí, že jsem si – dosavadní věrný čtenář Aloise Jiráska – vybral sbírku Naše paní Božena Němcová, náhodou v ní zalistoval a natrefil tyto verše:

Na hrob chodí deště
Ještě Ještě Ještě
mé prstíčky deště
naši paní češte

Zaujalo mě, že prstíčky deště byly „mé“. To přivlastnění a zosobnění ke mně mluvilo daleko naléhavěji než oslavné a soucitné tóny, které se ozývaly v jiných básních té knížky. Častěji než proslulé máchovské metafory ze slavné skladby Staré ženy opakuju si dnes scénu z Halasovy básně Dobrý den Brno, zařazené do sbírky A co?

kdy v čpavé dupárně
až k pýše zvedla nos

Jen dou vode mně dál
láska mi vobešla

(…)