Úvod » Časopisy » Archiv » Teologický sborník 2001 » Obsah čísla 3/2001 » Příběh Ludmily Javorové

Teologický sborník 3/2001 / Příběh Ludmily Javorové

Příběh Ludmily Javorové

Lenka Karfíková

Miriam Therese Winter: Out of the Depths. The Story of Ludmila Javorova Ordained Roman Catholic Priest, The Crossroad Publishing Company, New York 2001, 260 s.

Kniha sestry M. T. Winter vypráví příběh paní Ludmily Javorové z Brna, která v prosinci 1970 přijala z rukou biskupa Felixe M. Davídka římskokatolické kněžské svěcení a přes útrapy všeho druhu zůstala tomuto povolání věrná, nakolik jí to situace dovolila. Autorka je profesorkou teologie a vedoucí Women's Leadership Institute na Hartford Seminary v Connecticutu, s paní Javorovou se setkala během jejího turné po USA na podzim 1997 a rozhodla se její příběh zaznamenat jako "poselství o naději a odvaze pro naši dobu". Kniha vznikla z rozhovorů s paní Javorovou v Brně, dlouhé pasáže jsou citovány jako přímý záznam jejího vyprávění, zároveň jsou však zasazeny do nejnutnějších historických a biografických souvislostí. Dvojí záměr knihy představit jednak sled událostí, jednak vnitřní svět protagonistky vytváří pozoruhodný útvar na pomezí duchovní autobiografie, knihy vzpomínek a komorní historické prózy. Prostý jazyk i styl a zcela přehledná výstavba knihy sledující jediný dějový plán i jedinou perspektivu vyprávění podtrhují jednoduchost, hloubku a takřka starosvětskost příběhu.

Ludmila Javorová se narodila r. 1931 v Brně, kde v zázemí katolické rodiny s deseti dětmi prožila okupaci a posléze i těžká léta padesátá. Její úmysl vstoupit do ženského konventu zmařilo zrušení klášterů v r. 1950. Nové setkání s přítelem její rodiny Felixem M. Davídkem, který se r. 1964 vrátil z komunistického vězení, jí však otevřelo možnost zcela jiného nasazení pro křesťanství a katolickou církev. Felix M. Davídek, nezdolný katolický aktivista, vysvěcený r. 1945 na kněze a r. 1967 tajně na biskupa, učinil o deset let mladší Ludmilu svou nejbližší spolupracovnicí v přípravě bytových teologických seminářů i v budování tajné církevní struktury Koinótés, jíž byl iniciátorem. Ludmila zajišťovala praktickou organizaci a bezpečnost Davídkových aktivit i přátelskou atmosféru těchto setkání, posléze se stala generální vikářkou společenství Koinótés, pro něž biskup Davídek postupně vysvětil sedmnáct biskupů a přibližně šedesát osm kněží.

V r. 1970 dospěl biskup Davídek k rozhodnutí, že na křesťanské proměně světa se musejí podílet také ženy v úloze kněží, má-li se evangelium o lidské spáse stát skutečností pro "obě poloviny lidstva". K diskusi o této otázce svolal sněm Koinótés, který se uskutečnil za přísného utajení v Kobeřicích u Brna 25.-26. prosince 1970. Diskuse byla velmi pohnutá, neboť čtyři z přítomných sedmi biskupů se postavili nečekaně ostře proti: pokládali svěcení žen za neslučitelné s tradicí katolické církve i za eklesiologicky velmi nebezpečný hazard. Hlasování o celé věci dopadlo nerozhodně: Koinótés byla rozpolcena do dvou stejně silných skupin. Přesto nebo právě proto se biskup Davídek rozhodl neprodleně jednat. Již o dva dny později, 28. prosince 1970, udělil Ludmile Javorové jáhenské a kněžské svěcení. Tato klíčová noční scéna patří k nejpoutavějším místům knihy, jakkoli čtenář zřetelně cítí i její kontroverznost. Koinótés se rozpadla a její frakce, třebaže pokračovaly ve svém působení, již nikdy nenašly ztracenou jednotu. Později biskup Davídek vysvětil ještě další tři ženy, ty se však postupně svého kněžství vzdaly.

Biskup Davídek nepochybně věděl, že jde o krok mimořádně riskantní. Domnívám se, že důležitost, jakou mu přičítal, není vysvětlitelná jen z motivů sociologicko-politických nebo pastoračních, nýbrž z jeho teilhardovské evoluční vize, v níž ženám-kněžím připadá nezastupitelné místo jako spoluposvěcovatelkám lidstva i kosmu. Tuto Davídkovu pozoruhodnou teologii zpřítomňuje velmi cenným způsobem kniha P. Fialy a J. Hanuše Koinótés (CDK, Brno 1994; druhé, přepracované a doplněné vydání nese titul Skrytá církev, CDK, Brno 1999) i článek Davídkova žáka dr. F. Mikeše z USA (ve sborníku "Život se tvoří z přítomné chvíle", CDK, Brno 1998). Kniha sestry Winter však není sumou Davídkovy teologie ani kronikou Koinótés, nýbrž příběhem paní Ludmily. Neptá se, proč se biskup Davídek odhodlal ke svěcení žen a proč právě kvůli této otázce dopustil rozpad své církve, nýbrž vypráví, co tento odvážný krok znamenal pro ni, tehdy devětatřicetiletou ženu z tradiční katolické rodiny, jak svému kněžství porozuměla, jakou spiritualitu a jaký smysl v něm nalezla.

Je velmi pozoruhodné, že ve spiritualitě Davídkovy nejbližší spolupracovnice a frekventantky všech jeho seminářů nestojí v popředí teilhardovská evoluční vize. Jistě, objevují se zmínky o kosmickém významu slavení eucharistie, o novém utváření kosmu skrze svátosti. Důraz však leží poněkud jinde: Jde nepochybně o posvěcení, o žehnání, o proměnu, v centru zájmu však není budoucí parusie a její příprava posvěcováním kosmu, nýbrž spíše posvěcení a prosvětlení konkrétních okamžiků konkrétních lidských životů v přítomnosti. Paní Ludmila daruje svou plnou pozornost jednotlivým lidem v jejich konkrétní nouzi, do níž chce vnést naději a světlo Boží přítomnosti. Chce naslouchat těm, kdo jsou bezradní, být s těmi, kdo ji potřebují. V této službě vidí smysl křesťanského kněžství ženy. Ve své spiritualitě si nechce klást Davídkovy otázky, jak efektivně rozvrhla svůj čas, čeho dosáhla etc., ale kolik pozornosti věnovala Boží přítomnosti v obyčejných věcech a obyčejných situacích. Její spiritualita je spiritualitou pozornosti a naslouchání, posvěcení konkrétního a obyčejného tajuplnou mocí křesťanských svátostí. Tento nápadný svátostný důraz má společný s biskupem Davídkem, jehož velkorysá kněžská a biskupská svěcení jsou patrně pochopitelná jen z tohoto spirituálně-teologického motivu. U paní Ludmily však jde o jinou facetu svátostné spirituality: zdá se, že nehledá celkový evoluční kosmický rámec, do něhož mají zapadnout jednotlivé situace, aby v něm našly svůj smysl. Její posvěcující naslouchání váží jednotlivé okamžiky v jejich vnitřním smyslu, který má sám o sobě věčnou cenu, aniž by vyžadoval celokosmických vizí k svému ospravedlnění.

Příběh paní Ludmily je však také příběhem utrpení, nepřijetí a nepochopení, příběhem samoty člověka, který se vydal na neznámé cesty a způsobil tak skandál a pohoršení. Nejenže nikdy nebyla jako kněz přijata oficiální katolickou církví a dostalo se jí mnoha projevů pohrdání od jednotlivých jejích členů, zejména kněží. Nebyla však přijata jako rovnocenný partner ani samotnou Koinótés, která proti ní navíc obrátila hrot svých výčitek: jako by se kvůli ní osobně Koinótés rozpadla a stala se nepřijatelnou pro mnoho katolíků, ať oficiálních reprezentantů či prostých věřících. Cena, kterou se biskup Davídek rozhodl zaplatit za uskutečnění své teologické vize, byla mimořádně vysoká: nejen z důvodů eklesiologických, ale i pro váhu tohoto velmi konkrétního lidského utrpení.

Ve spiritualitě paní Ludmily se přesto neobjevuje glorifikace utrpení. Přijímá své útrapy jako cenu, která se platí za nové, neznámé a riskantní, jako příležitost k prohloubení své citlivosti, své pozornosti, své odkázanosti na Boží pomoc. Její příběh je proto zároveň příběhem naděje, Boží přítomnosti v samých hlubinách lidské bezmoci.

Paní Ludmila dnes neslouží jako kněz, protože si to její církev nepřeje a nepokládá její službu za platnou. Její třicetiletá zkušenost ženy-kněze je však nepochybně něčím cenným. Ať si čtenář myslí cokoli o svěcení žen, o aktivitách biskupa Davídka i o postojích oficiální katolické církve, tento příběh nepochybně stojí za čtení. Je velmi dobře, že byl zaznamenán, a ještě mnohem cennější je, že byl žit.

Teologický sborník 3/2001