Teologie&Společnost 3/2003 / Jeroným, Legendy o poustevnících

Jeroným, Legendy o poustevnících

Jeroným, Legendy o poustevnících, překlad, úvod a poznámky Jiří Šubrt, Oikúmené, Praha 2002, 150 s.

Známé prestižní nakladatelství Oikúmené vydalo v těchto měsících první svazek připravované Knihovny raně křesťanské tradice Jeronýmovy Legendy o poustevnících (Vitae eremitarum). Tím zahájilo řadu, v níž se český čtenář snad dočká děl, která ho nejen zavedou do prvních křesťanských staletí, ale také mu ukážou literární skvosty této epochy. Prvním takovým reprezentantem je právě Jeroným.

Tento autor, ač jenom kněz, přece náleží mezi čtyři základní latinské církevní Otce - Ambrož Milánský, Aurelius Augustinus, Hilarius z Poitiers a Jeroným - kteří jediní z celého západního křesťanství mohou právem nosit tento titul. Ostatní autory lze buď nazývat "církevními učiteli", "spisovateli" nebo pouze "křesťanskými spisovateli" podle toho, jak je uznávala a zařazovala mezi své autority katolická církev. Všichni výše jmenovaní byli biskupové (stejně tak i čtyři východní církevní Otcové), pouze Jeroným byl prostý kněz. Jeho literární dědictví je velmi rozsáhlé, počínaje od komentářů k biblickým knihám a konče vlastní literární produkcí. Českému čtenáři je tento křesťanský autor znám jako úspěšný překladatel celé bible, jehož překlad - Vulgata - se na dlouhá staletí stal prototypem dalších překladů do národních jazyků. O Jeronýmově spisovatelské činnosti velmi hutně, čtivě a výstižně pojednává sám překladatel Jeronýmových Vitae eremitarum.

Dílko v češtině vychází již minimálně podruhé, což bohužel Jiří Šubrt ve své předmluvě neuvedl a nezmínil ani v bibliografii. Poprvé vyšlo za první republiky v knize Aloise Langa Jeroným, otec pouště. Starověký církevní Otec tu vypráví tři různé životopisy mnichů-poustevníků. Sám prožil nepříliš zdařilý pokus o poustevnický způsob života a snad proto se k onomu tématu opět vrací.

Snaží se ukázat, jaké plody skýtá tento život tomu, kdo si jej dobrovolně zvolí, a jak různí mohou být jeho představitelé: od naprosto neznámého, byť vzdělaného sv. Pavla z Théb, který má mít prvenství v poustevničení, a nikoliv sv. Antonín, jak by se mohlo zdát podle životopisu sv. Athanasia; přes všemi obdivovaného, vyhledávaného a velice vzdělaného v tehdejších vědách sv. Hilariona, poustevníka v Palestině, až k záhadnému a podivnému životnímu příběhu mnicha Malcha. Všechny tři "životopisy" jsou nazvány "vitae", to znamená "životy", je zde tedy jakási snaha o biografii, ne ovšem v současném slova smyslu. Jaká je pravda těchto legend, které přece zachycují ve věci historické jádro, třebaže poněkud jinak, než jsme zvyklí? I o tom se čtenář může dočíst ve výše zmíněném kvalitním úvodu.

Styl sv. Jeronýma je velice zvláštní, odrážející postavu svého tvůrce: na jedné straně svěží, čtivý, napínavý s dramatickými spády, ale z druhé strany polemický, ironický a sarkastický až běda, konfliktní, komplikovaný, místy melancholický a zase nápadně cholerický, ale vždy zachovávající vysokou intelektuální úroveň, jíž oplýval samotný autor. Legendy mají tu "výhodu", že spadají do oné první vrstvy, a poněvadž se překladateli podařilo odvést dobrou práci i po stránce stylistické, může český čtenář s nemalým duchovním užitkem a duševním požitkem tuto knihu přečíst. Je navíc i pěkně graficky upravena, vybavena bohatým, nikoli nudným poznámkovým aparátem, a proto se stává krásným darem po každé stránce jak pro odborníka v patrologii a církevní historii, tak pro laika. Stojí za to pít z jejího dávného pramene.

Edita Mendelová OP

Teologie&Společnost 3/2003