Václav Havel jako symbol revoluce 1989

Bohumil Pečinka ve své poznámce „Václav Havel jako symbol ODS?“ aktuálně reagoval na poslední oznámené kroky ve sbližování dvou českých politických táborů: tábora ODS a „havlovského“, hanlivě označovaného za tábor „pravdy a lásky“. Jsou to dva světy, které k sobě měly (a stále ještě mají) hodně daleko.S drtivou většinou faktů nezbývá než souhlasit. Ano, Václav Havel je ztělesněním nepolitické politiky, je antitezí politického stranictví, ODS vznikla proti jeho vůli a za jeho aktivního odporu. Klíčový problém ale tkví ve větě, že „bývalý prezident Václav Havel není jen symbolem disidentství a revoluce v listopadu 1989, ale i...“. Co když to obrátíme a řekneme, že „Václav Havel není jen symbolem odporu proti politickému stranictví, symbolem nepolitické politiky, ale i symbolem disidenství a revoluce v listopadu 1989“? Nepřemýšlí marketingoví specialisté na Jánském vršku právě takto? Že pro řadu voličů, kteří nechtějí volit dnešní ČSSD a KSČM, je Václav Havel symbolem polistopadových změn? Že je, i když třeba nezaslouženě či dokonce nesmyslně, symbolem morálky a slušnosti v politice?
Přiblížení se k Václavu Havlovi a jeho kruhům může znamenat zásadní myšlenkový posun uvnitř ODS. Ale i kdyby to tak bylo, vůbec není jisté, kdy vlastně ideové vyprazdňování, jehož má být Havlovo „angažmá“ symbolem a jež se dnes ODS tolik otlouká o hlavu, začalo. Zda náhodou nebylo patrné již v roce 1996 nebo 2002.
Miroslav Macek ve svém komentáři na www.viditelny-macek.cz 20. dubna 2009 píše, že ODS se proměnila v jinou stranu už dávno, „a to když kývla na ‚trojkoaliční‘ projekt a její vláda silně zezelenala“. Člověk nemusí být zastáncem spolupráce se zelenými, aby jej okamžitě napadlo – a co tehdy měla dělat? A nejenom tehdy, ale i dnes a zítra, po příštích volbách či po těch dalších? S kým má vládnout, resp. s kým vytvořit nadpoloviční většinu? S rathovskou a paroubkovskou sociální demokracií? Budou pak komentátoři psát, že zčervenala, když v rámci kompromisu přistoupí tu na šrotovné, tu na vyšší podporu v nezaměstnanosti? A nebylo to jedním z důvodů jejího historického propadu v parlamentních volbách v roce 2002, kdy získala nejméně hlasů za celou dobu své existence?
Mentalita českého národa je historicky většinově levicová; většinově vládnout bez středu (či dokonce oné havlovské liberální levice) je pro českou pravici bohužel nereálné. A bylo tomu tak odnepaměti, s historicky výjimečnou (a velmi pravděpodobně neopakovatelnou) první polovinou devadesátých let dvacátého století.
Bohumil Pečinka ani já nevidíme do hlavy hlavním protagonistům politiky a předvolební strategie ODS. Můžeme pouze různě „číst“ jejich rozhovory, pokusné balónky a praktické kroky. Nabízím jednu možnou interpretaci sbližování s Václavem Havlem: nejde náhodou o snahu sehnat pod prapor ODS, jako zřejmě jediný v současnosti reálně vlající, všechny, kdo nechtějí připustit vládu socialisticko-komunistické levice, případně alespoň co nejvíc umenšit její předpokládaný úspěch? Má-li si ODS vybrat, s kým raději vládnout, lze pochopit (byť možná se skřípěním zubů), že volí Václava Havla, Martina Bursíka, Michaela Kocába a trosky KDU-ČSL namísto Jiřího Paroubka, Davida Ratha, Michala Haška, Vojtěcha Filipa a Kateřiny Konečné. (O proměně sociální demokracie po odchodu Miloše Zemana se toho napsalo hodně, a proto zde není namístě připomínat spolupráci z dob opoziční smlouvy.)
Je stoprocentní pravdou, že „když se politika zbaví svého obsahu a zredukuje pouze na politický marketing, časem se nutně odpoutá od starých kořenů, aniž by získala nové“. Je také pravdou, že právě to ODS (ale i ČSSD) reálně hrozí. Jen není tak zcela jisté, že se tato věta naplňuje pochvalou od Václava Havla a jeho případným angažmá v kampani ODS.