Za panem Václavem

Vidím politika i spisovatele Václava Havla především jako nejvýraznějšího představitele konkrétní generační vrstvy české inteligence, dospěvší do specifické společenské situace. Dramatik Havel od šedesátých let minulého století praktikoval absurdními komediemi kritiku konvenčního jazyka a vžitých společenských postojů. A nešlo jen o to, že komunikace mezi lidmi byla zasuta politicky povinnými frázemi. Generační distance, již Havel úspěšně reprezentoval, se vztahovala na celou pseudolyrickou módu sladce pokryteckých gest a patetického sebedojímání, zahlušující český kulturní i politický prostor po řadu desetiletí. Kritické odklízení přežilých pseudoromantických postojů bylo i podstatou aktivit Havlových generačních vrstevníků shromážděných kolem Tváře. Také známou polemikou s Milanem Kunderou o smysl „Ledna" se Havel zařadil především mezi analytiky dobových českých mýtů a zlozvyků. Byl tu velký úkol prozkoumat a prověřit těžce zatuhlý marxleninský, ale i československý (de facto český) etnocentrický pohled na svět a kolektivistické vidění člověka. Pro začátek výrazné veřejné kariéry to úplně stačilo. (...)