Za Violou Fischerovou

 Viola Fischerová

 -

Každé léto

volali v Marcianě

starci na zdi

„Signora jak se daří?"

Odpovídala jsem

„Dobře"

Nebo „Pavel umřel"

Taky „Umřel Josef"

Letos je zídka prázdná

Rozkvetly před ní

dvě kamenné mísy

A nikdo se neptá

Konec života milovaného člověka nás vrací na počátek našeho vztahu k němu. Je nás tu ještě několik, kteří pamatujeme Violu jako osmnáctileté děvče, velmi dychtivě se obracející k životu. Znali jsme ji jako mladou ženu, vždy existující ve středu bohaté sítě osobních vztahů. To byla z jejích nejpěknějších a nejvýraznějších vlastností: spontánní zájem o lidské okolí. Nikdy nebylo dost, natož příliš těch, s nimiž intenzivně sdílela své i jejich zájmy, potřeby, úzkosti, naděje. Viola nikdy nebyla unavena lidmi. Také poezie byla prostředkem jejího poměru spíše k lidem než ke světu.

Její vztahy k lidem se rozvíjely a obohacovaly s nastupující životní zralostí a my, kteří jsme s ní byli v kontaktu a věděli jsme o jejím intenzivním spolubytí s poezií, ptali jsme se, proč se více neprojevuje autorsky, když už byla v 60. letech vnímána jako samozřejmá účastnice mladé literární scény. Poezie na ni však čekala až za osudovými zlomy, mezi něž patřila emigrace, ztráta nejbližších a návrat domů. Pak teprve následoval podivuhodný proces, nevídaně prudký rozvoj Violina básnického talentu, a to ve věku, kdy se lyrické talenty už většinou smiřují s odpočinkem. Zhruba v uplynulých dvaceti letech se tedy stala Viola Fischerová tím, kým je, tou, kterou pod tím jménem zná veřejnost. Její zpřítomnění v české poezii bylo samo o sobě obdivuhodnou událostí.

Ale pro nás, kteří jsme ji znali od mládí, se vlastně zas tak mnoho nezměnilo. Podstatná byla a stále zůstávala její lidská role, její schopnost být průsečíkem množství lidských vztahů. Pro svou vitalitu a citlivost nám také byla prostředkem sebereflexe, jakýmsi lidským zrcadlem, v němž jsme se každý pro sebe i společně nahlíželi. Ty obrazy, které si spíše o lidech než o věcech vytvářela, byly mnohdy polemické, anebo mohly být polemicky vnímány. Důležité však bylo, že tu byl s námi člověk, který se o nás zajímal, žil ve své mysli s námi a věcně řečeno, nestaral se pouze o sebe a svou podobiznu v našich očích.

Georges Bernanos napsal, že smrt je nesnadná proměna. Netýká se to jen člověka, který nás opustil. I pro nás, kteří tu prozatím zůstáváme, platí, že po zdánlivě definitivní tečce za básnickým i soukromým údělem Violy Fischerové máme starost, jak se v myslích i mezi sebou navzájem vyrovnáme s chybějícími příležitostmi k sebereflexi, jak nám je Viola přátelsky nebo i provokativně nabízela. Budeme ji ctít pro její dílo. Budeme na ni vzpomínat pro všechno dobré, co jsme s ní zažili, a pokud to umíme, budeme se za ni také modlit. Budeme spolu s ní pečovat o nesnadnou proměnu bohatého lidského osudu v mír a pokoj. 

Praha, Strašnické krematorium 12. 11. 2010