Bankovnictví devadesátých let – kauza IPB

Profesor Miroslav Tuček (72) vystudoval v roce 1952 hospodářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální. Působil jako asistent, docent a posléze prorektor (1961-66) na Vysoké škole ekonomické v Praze. V letech 1958-70 vedl katedru financí a úvěru a byl vedoucím redaktorem časopisu Finance a úvěr. Poté byl nucen odejít z fakulty, pracoval v České pojišťovně a od ledna 1989 v Prognostickém ústavu ČSAV. Po převratu generální ředitel Investiční banky, později předseda její dozorčí rady. V současnosti pracuje na katedře bankovnictví a pojišťovnictví pražské VŠE.

Přejdeme nyní k otázce Investiční a Poštovní banky. Byl jste jejím prvním generálním ředitelem, poté dlouho v dozorčí radě, určitou dobu na předsednické funkci dozorčí rady. Jaká byla geneze IPB od začátku až do uvalení nucené správy a převzetí ČSOB?

Když jsem v roce 1990 nastoupil jako ředitel do Investiční banky, první zpráva byla, že se máme vystěhovat z budovy Státní banky v Praze Na Příkopě. Dali nám k dispozici pronájem jednoho patra v budově na Václavském náměstí č. 19. V tom už se odráželo, že jako Investiční banka nebudeme nic dělat, jenom spravovat splátky úvěrů z jaderné elektrárny Dukovany anebo ze 40 miliard úvěrů na družstevní bytovou výstavbu, tedy těžko vymahatelné anebo dlouhodobé úvěry.

Takže jsme nedostali skoro nic. Odmítl jsem se tam stěhovat a časem jsme koupili budovu bývalého Ministerstva všeobecného strojírenství na Senovážném náměstí. A to ještě za podmínky, že tam necháme sedět Fond národního majetku. K tomu, aby bylo možné začít něco dělat, bylo nutné začít budovat pobočky. Tak se začaly hledat možnosti, jak někde koupit nebo najmout nějaké budovy, předělat je tak, aby měly trezory, halu pro přepážky, kanceláře. To byla první věc. Protože jak může banka fungovat bez toho, že by měla styk s klienty? Když chce být a má být konkurentem jiných bank? Takovýmto způsobem se například na Slovensku koupila budova v Bratislavě, koupily nebo postavily budovy ve všech krajských městech, někde banka byla a doposud je v nájmu. Čili nikdy nešlo o nějaké gigantické reprezentační investice, šlo jen o investice účelné.

Od samého začátku své existence prý byla Investiční banka v nemilosti ze strany centrální banky. Je to tak?

Je to pravda. Banka byla zřízena k 1. lednu 1990 a svou počáteční rozvahu získala po jednáních se Státní bankou československou až v polovině prosince. To znamená, že 11,5 měsíce hospodařila bez rozvahy.

Co znamená hospodařit bez rozvahy v praxi?

Každý, kdo podniká, každý podnik, musí mít výchozí rozvahu. Tedy vědět a mít zaknihováno, jaký má majetek a jaké má zdroje. V IB se 11,5 měsíce táhlo jednání se SBČS, co Investičce přesně patří a co nepatří. Jaké pohledávky nám patří, jaké ne - některé zajímavé pohledávky si pro sebe chtěly chytit Komerční banka anebo Všeobecná úvěrová banka. Nezajímavé pohledávky nám zase naopak chtěly přidělit oproti původním představám. Šlo také o budovy, potřebovali jsme alespoň jedno osobní auto a jednu dodávku. My jsme tedy nevěděli, co máme a co ne, protože nám SBČ nechtěla v řadě případů vyhovět. Existovala o tom pouze hrubá představa.

Co bylo dál? Vy jste byl na ředitelském postu v IB dva roky. Proč jste vlastně odešel?

Byl jsem v IB v letech 1990 a 1991. Koncem roku 1991 jsem měl na cestě z Mnichova se svým řidičem těžkou havárii. Těžký otřes mozku. Sice jsem se z toho vzpamatoval a z ÁRA v nemocnici v Sokolově jsem jim dokonce utekl, ale pak jsem po několika týdnech zjistil, že nejsem schopen se strefit při chůzi do dveří. Tak jsem udělal jediné rozumné, co jsem mohl, že jsem abdikoval. K prvnímu lednu 1992.

Vraťme se ještě k prosinci 1990. To jste konečně dostali onu rozvahu.

Ano. To už bylo možné spočítat konečnou rozvahu a vykázat hospodářský výsledek. Podnik tedy začal fungovat se všemi náležitostmi, včetně odvodů do státního rozpočtu. Postupně jsme rozvíjeli činnost. Dostali jsme 20 miliard úvěr od SBČS a z toho jsme začali poskytovat úvěry. Představte si, že jsme měli jen tři pobočky a v jednotlivých krajích nějaké dámy, které se měly starat o úvěry bytovým družstvům. A ony neměly ani vlastní kancelář. Bylo třeba shánět lidi. Přetahovat je třeba z podniků, z finančních odborů tehdejších národních výborů. Ze Státní banky. Kde se dalo.

Jaká byla obchodní politika? Koho jste chtěli oslovit?

Stanovili jsme si, že v prvním období budeme dávat nevelké úvěry nadějným klientům. Tečka. Nic víc.

Kdo byli nadějní klienti? Byly to spíš nové firmy? Anebo velké podniky?

Byly to střední a malé firmy.

Proč jste se vlastně už na začátku dostali do té nemilosti u centrální banky?

Když jsem byl jmenován generálním ředitelem, tak měl to místo slíbené a řadu měsíců už chodil do vedení Státní banky nějaký pán, který s tím místem počítal jako s odměnou za své stranické zásluhy. Nakonec skončil u Viktora Koženého. Ale to jen tak na okraj. Byl to zasloužilý pracovník Státní banky československé. Zasloužilý v uvozovkách. A v samotné bance - dokonce ve vedení - jsem měl takových lidí několik. Nepropustil jsem je jen tak, nejprve jsem si je vyzkoušel a postupně jsem je propouštěl. Přičemž se ukázala jako jediná cesta nabírat za ně náhradu mimo Státní banku. Ze zasloužilých kádrů SBČS tam zůstal ve vedoucí funkci pouze inženýr Blaas, jehož jméno nyní několikrát padlo v souvislosti s nějakou obžalobou. To byl jediný člověk ze SBČS, který tam zůstal. A to jsem si ještě vyslechl, že zrovna on s nimi jedná velice nepříjemně (byl to zrovna on, kdo s nimi dojednal výchozí rozvahu) a zda bych si to neměl rozmyslet a na něm nestavět. Což bylo dobré doporučení, abych ho v bance nechal.

Jeden ze zaměstnanců federálního ministerstva financí nedávno popisoval událost, která se odehrála v roce 1992. Za ministrem financí Václavem Klausem přišel Josef Tošovský a řekl, že uvalí nucenou správu na Investiční banku. Byla prý velká hádka, mimo jiné o tom, že takovou věc nelze udělat pár týdnů před volbami a že argumenty nejsou natolik silné, aby vláda na nucenou správu přistoupila. Věděl jste o tom, že šéf centrální banky chtěl dát IB pod nucenou správu už tehdy?

O tom nic nevím. Vím ovšem, že v době, o které mluvíte, probíhala privatizace a příprava rozdělení na českou a slovenskou část. Tošovský byl proti tomuto rozdělení. My jsme věděli, že nás slovenská část neposlouchá a že je v tom neposlouchání všestranně podporována politickými silami na Slovensku. Neměli jsme důvod - když bylo, alespoň pro někoho, nabíledni, že se stát neudrží - proč udržovat jednotnou banku. A proto jsme navrhli privatizovat IB jako dvě banky. Investiční v Čechách a Investiční a rozvojovou na Slovensku. V tom byl rozpor, o tom vím, protože jsem o tom s Tošovským několikrát diskutoval. Ještě na konci roku 1991. Ale pokud jde o nucenou správu, k ní nebyly žádné důvody, protože banka své funkce plnila.

Bylo prý to tak, že Investiční banka expandovala, začala konkurovat Komerční bance, což oni neviděli rádi, protože chtěli, aby se držela v určitých limitech, mezích.

To je přesně to, co jsem říkal už na začátku. Že Státní banka československá viděla jako svou pokračovatelku v ČR Komerční banku. A od nás chtěl ministr financí, to mi řekl už v roce 1989, že se musíme stát konkurencí na trhu. To se ještě nemluvilo o dalších bankách. Nebylo možné, aby na trhu existovala jen monopolní Komerční banka. Pamatuji se, že se mně Josef Tošovský někdy koncem roku 1990 v jednom rozhovoru zeptal: "Pane profesore, nekupujete náhodou nějak moc těch nemovitostí?" To bylo poté, co jsme koupili dva tři domy v některých krajských městech.

Takže vám naznačovali, že překračujete určité meze.

My jsme ale žádné meze, které nám dala centrální banka, nepřekračovali. Překračovala je především Komerční banka.

O co tedy v roce 1992 šlo?

To nevím. My jsme brali jejich názory na to, zda máme kupovat nemovitosti anebo ne, jako rady toho, kdo za to nezodpovídá. To víte, že tam byly poměry takové, že v Komerční bance, u nás, ve Státní bance a později v těch dalších bankách pracovala spousta lidí, která předtím po léta seděla na jednom pracovišti (v SBČS). Mezi bankami tak neexistovalo obchodní tajemství. Všechno se vždy vyneslo do druhé banky. Měli jsme dokonce případ, že v čele berounské pobočky stál manžel náměstkyně ředitele pobočky Komerční banky, takto to bylo sepjaté. Uvádím to jen jako dobovou kulisu. A co si Tošovský myslel anebo nemyslel, to přesně nevím. Vím jen to, co mi řekl.

Kdo vás nahradil v roce 1992 v čele IB?

Navrhl jsem Václavu Klausovi, aby mne nahradil Ing. Jiří Tesař, a po několika týdnech váhání a čekání a poté, co Tesař vystoupil z ČSSD, ho Klaus jmenoval generálním ředitelem. Tesař byl můj diplomant a později aspirant.

A Libor Procházka? Údajně byl, společně s Janem Stráským, mluvčím Občanského fóra SBČS v listopadu 1989?

Ano, to byla pravda. Do IB nastoupil jako vedoucí oddělení už před tím, než do banky přišel ing. Tesař. Na rozdíl od převážné většiny tehdejších bankéřů nebyl nikdy v KSČ.

Kdy začaly útoky na IPB?

To vám přesně neřeknu, bylo to už za Tesařovy éry. Já si to přesně nepamatuji, ne že bych to nechtěl říci. Útoky byly zejména akce na peněžním mezibankovním trhu. Banku vedly k tomu, že usilovně hledala cesty, jak urychleně zvýšit příjem primárních vkladů, aby nebyla závislá na zdrojích od druhých bank.

Co stálo za blokačními akcemi bankovní komunity?

To nebyla celá komunita, obvykle to bývala ČSOB. Někdy nálady vyvolané tím, že Investiční a Poštovní banka převzala nějaké obchody, později hlavně obchody s cennými papíry, čímž někomu znemožnila nějaké ziskové operace a provedla je sama. Jindy se tato antinálada vysvětlovala tím, že někteří lidé z IPB nemají plnou důvěru některých dalších bank. Tošovský například nikdy neměl rád Procházku a Tesaře. To hrálo také svou roli. Ale na prvním místě mezi důvody, proč nás banky blokovaly, byly konkurenční obchody.

Teprve na začátku roku 1992 vstoupil v platnost nový zákon o SBČS, jenž ustavil Bankovní radu, která hlasovala kolektivně. Do té doby byla Bankovní rada pouhým poradním orgánem guvernéra Tošovského a rozhodování bylo monokratické. Proto sympatie nebo antipatie určitě hrály větší roli než později.

Neumím si to vysvětlit. Hlavní problém byl ale v tom, že se České národní bance nelíbil poměrně rychlý rozvoj Investiční a Poštovní banky. Protože IPB měla celá 90. léta z bank nejrychlejší růst.

Díky čemu?

Podle mého názoru díky aktivitě. Mám tady údaje z 13. června 2000, tři dny před uvalením nucené správy. V té době měla banka primární vklady, to znamená vklady od domácností a podniků, ne od bank, ve výši asi 225 miliard korun. Dvě stě dvacet pět miliard korun po dvou útocích na banku a poté, co začínala pouze s 20 miliardovým vkladem od SBČS. Což navíc nebyl vklad primární, ale sekundární! Takže ona nabrala 225 miliard vkladů, a to tu byly dva runy, které ji o mnoho připravily. To byl růst, který Spořitelna ani Komerční banka neznaly, o ČSOB ani nemluvě. Maximální objem vkladů měla IPB v lednu 2000, to bylo 250 miliard korun. V únoru přišel další útok, první proběhl někdy na konci roku 1999. Ten ale nebyl tak velký jako v únoru, pouze zastavil nárůst vkladů. Trvalý růst - to budilo závist ve všech bankách.

Nakolik se na růstu podílela Poštovní banka? A proč ji vlastně Investiční banka převzala?

Vklady v Poštovní bance byly zanedbatelné. Převzetí proběhlo k 1. lednu 1993. Diskutovalo se o tom nejméně rok předem. Pro spojení byly dva důvody. Za prvé ten, že Poštovní banka nebyla vybavená a před poštou, která ji založila, stály obrovské investice nutné k tomu, aby se z banky stala skutečně banka. Za druhé tu byla snaha zvýšit objem obchodů a snížit tak rizika podnikání. To je častý důvod, proč probíhají fúze bank. Poštovní banka si s sebou žádné dobré úvěry nepřinesla. To ale říkám jen tak na okraj. Avšak přínosem bylo, že před uvalením nucené správy na IPB činily vklady Poštovní spořitelny téměř 80 mld. Kč, počátkem června ještě o l miliardu více. IPB ovšem převzala a tím i zachránila před konkursem další dvě banky: Regiobanku a Banku Haná. V poslední jmenované měla kapitálovou účast i Kredietbank Brusel, která později za ne zcela průhledných okolností privatizovala ČSOB.

Vraťme se k vývoji problému IPB. Bylo už řečeno, že jí ublížily útoky ostatních bank. Jaká je geneze problému špatných úvěrů a chybějících opravných položek? Bylo nutné dospět k onomu neslavnému konci?

Skupina drobných akcionářů podala žalobu na právoplatnost uvalení nucené správy. Protože ze zákona může centrální banka nucenou správu nastolit, pokud je banka platebně neschopná. IPB ale platebně neschopná nebyla. Měla ještě několik miliard korun rezervy. Udělala ovšem z hlediska diplomatického neprozřetelnost, že napsala dopis národní bance se žádostí o otevření pohotovostního úvěru ve výši asi 6 či 7 miliard korun - částku nevím přesně - pro případ, že by se dostala do potíží. Při finanční krizi v roce 1997 poskytla ČNB tímto způsobem Komerční bance přes 12 miliard korun refinančního úvěru, aby KB neztratila likviditu.

Toho si ovšem nikdo nevšiml. A v případě IPB šlo o podstatně menší částku a navíc ani nebylo řečeno, že ji budeme čerpat. Bylo pouze řečeno, že ji chceme jako rezervu pro každý případ. Podle statistických hlášení, byla-li pravdivá, druhá vlna vybírání vkladů ochabovala. A protože se někdo bál, že ochabne úplně, honem se v IPB udělal ten zásah. Takže takto vypadala banka z hlediska likvidity. A nucená správa se dává kvůli chybějící likviditě.

Co se týče kapitálové nedostatečnosti, v ten moment v IPB žádné informace o nedostatečné kapitálové přiměřenosti neexistovaly. Výrok auditora byl vydán až po uvalení nucené správy. Bylo řečeno, že banka potřebuje opravné položky za 40 miliard korun. Banka počítala s tím, že bude potřebovat zvýšit opravné položky za rok 1999 o 20 miliard. A k tomu se dělala přípravná opatření. Koncem roku 1999 se konala mimořádná valná hromada, na které se projednával návrh zvýšit základní jmění asi o 12 miliard korun - to teď nevím přesně. Možná, že tam rámcově byla ještě nějaká vyšší částka. V každém případě se počítalo s tím, že Allianz a Unicredito těch 12 miliard dodají. Proti usnesení této valné hromady se ovšem ozval akcionář vlastnící jednu akcii, podal žalobu a proces navyšování kapitálu byl zastaven soudem. Na rozsudek se čeká dodnes. Počátkem roku 2000 uspořádala banka novou mimořádnou valnou hromadu, znovu - a to bez právních formulačních chyb, které byly úspěšně napadnuty v předchozím usnesení - rozhodla o navýšení základního jmění, aby se mohla pokrýt případná ztráta a aby i přesto banka zůstala bankou. Došlo opět k tomu, že malý akcionář podal stížnost - zdůrazňuji, že šlo opět o vlastníka jedné jediné akcie. Jména těch dvou akcionářů jsem zapomněl, ale pamatuji si, že ten první malý akcionář byl předsedou nějakého sdružení drobných akcionářů a že se touto funkcí, podáváním žalob, dokonce živil. Takže k navýšení základního jmění nedošlo. Jednání o převzetí IPB firmami Allianz a Unicredito, německou pojišťovnou a italskou bankou, které jsou kapitálově daleko silnější než KBC Bank, však i přesto pokračovala. Probíhalo dokonce due dilligence. Allianz už měla v Pardubicích podrobně proklepnutou IPB Pojišťovnu (Pardubice jsou hlavním stanem této pojišťovny - pozn. red.), Unicredito si dělala podrobný rozbor všech vnitřních informací z IPB. Due dilligence prostě běžel. Tandem Allianz-Unicredito byl ochoten do IPB vstoupit. A přesto byla nasazena nucená správa. A banka byla prodána konkurenci.

Proč se tak stalo?

Nevím. Jen mám dojem, že v tomto případě není vyloučeno (ale není ani prokázáno), že by v tom mohly hrát roli nějaké velké úplatky. ČSOB toto převzetí připravovala řadu měsíců předem. Nejenže si školila své lidi, kteří operativně převezmou jednotlivé útvary IPB. Měla dokonce i vypracovány seznamy, koho na hodinu propustí, koho si nechá, koho bude zvažovat. A měla - dokonce na druhé nejvyšší řídící úrovni v IPB - své lidi, kteří jí pomáhali operaci uskutečnit. Celé týdny předem s těmito lidmi jednala.

Hlavní motiv, proč k převzetí došlo, byl ale politický. A víte, kdo podle mých informací byl nejzdrženlivější při uvalování nucené správy? Josef Tošovský.

To je ovšem nikým nepotvrzená zvěst, kterou šíří lidé kolem Václava Klause. Jiné zdroje z blízkosti Bankovní rady zase říkají, že to tak vůbec nebylo, že pan Tošovský jen chtěl, aby to takto vypadalo navenek. Ve skutečnosti to bylo tak, že v této zemi proti sobě bojují dva mocensko-politické bloky a jeden blok chtěl oslabit ten druhý. Investiční a Poštovní banka se v tomto boji stala prostředkem.

Neříkám, že nemůžete mít pravdu. Úplatky, o kterých jsem hovořil, byly jinde, ne v bance. Ale nechci říkat nic víc.

Pojďme ještě k IPB a její hospodářské situaci. Proč se vlastně opozdil audit za rok 1999? Právě skutečnost, že ještě ani v dubnu a květnu nebyly známy hospodářské výsledky, navodila atmosféru očekávání, že se v bance děje něco nekalého. A proč vůbec majitelé IPB jednali o jejím prodeji Allianz a Unicredito, když na tom banka neměla být až tak špatně?

Aby se pokryly ztráty, které tam objektivně existovaly. Ale ne ve výši 180 miliard, ale nějakých 20 miliard korun, tak se to tenkrát odhadovalo. Předběžné výsledky, které pouštěli do světa auditoři, také mluvily o 20 miliardách. Národní banka začala - po kontrole, kterou provedla - mluvit o 40 miliardách. Také ne o 180. A tento stav se měl řešit vytvořením holdingové společnosti, která by od IPB odkoupila dceřiné společnosti a starala by se o ně. Tak se to připravovalo. Tento krok by měl příznivý dopad na kapitálovou přiměřenost. Takže takto jsem já viděl situaci na konci roku 1999. Ale nezapomínejte na jedno. Každý auditor v této republice, který zkoumá banky, k tomu musí mít souhlas České národní banky. Ta schvaluje auditora. A žádný auditor nevynese výrok, který by byl v rozporu s jejím názorem. A proto také výrok, že chybí 40 miliard, přesně odpovídal tomu, co si představovali někteří činitelé ČNB, že by asi tak stačilo na potopení IPB. Audit potřeby opravných položek, ocenění ztrátovosti, je značně subjektivní. V odhadu potřebných opravných položek, které vytvářejí ztrátu banky, protože když není z čeho je krýt, je nutné sáhnout na vlastní kapitál, vždy existuje určitá míra pružnosti. A IPB také ještě měla vklady, které jí formou takzvaného podřízeného dluhu přinesla Nomura, na které by se při krytí ztrát sáhlo nejdříve... Závazek z podřízeného dluhu převzala dnes ČSOB, která si jím zlepšuje kapitálovou přiměřenost.

Dvacet miliard korun je samozřejmě velká ztráta, ale v době, kdy národohospodářská politika v letech 1998-99 položila celou řadu podniků, se muselo počítat s tím, že se tyto krachy někde objeví. A když protiinflační boj byl tak tvrdý, že jsme se jednu chvíli dokonce dostali do deflace, tak se to muselo projevit na zdraví všech podniků, které neměly dostatečně stabilní odbyt. A to se zase muselo projevit v bilancích bank. Jestliže Komerční banka převedla do Konsolidační banky celkově 100 miliard korun, tak ten rozdíl není tak velký. A údaj o 180 miliardách? K 13. 6. měla Investiční a Poštovní banka všeho všudy 175 miliard úvěrů. Takže špatné úvěry nemohly dělat 180 miliard! Nemluvě o tom, že je nesmysl říkat, že víc jak polovina úvěrů byla špatných. Já chápu, že je možné diskutovat o tom, že jich nebylo 30 procent, nýbrž že jich bylo 40 procent. Ale 100 procent jich jistě nebylo. Jinými slovy řečeno: ČSOB se chtěla zbavit všech rizik, co má, co převzala s těmi úvěry - za každým úvěrem je přece potenciální riziko. Chce si nechat jen vklady od IPB, nikoliv její úvěry, a proto tvrdí, že je musí všechny předat do KoB, protože jsou všechny rizikové.

Na druhou stranu já, kdybych byla šéfem ČSOB a získala stoprocentní garance státu, tak dělám totéž. A nic by mne nenutilo to dělat jinak.

Jistě. Banky dnes volné peníze raději než do úvěrů umísťují do státních dluhopisů ať již v Německu či v USA. Se státními garancemi to však je ve světě jinak. Každá banka, která dostane na nějakou pohledávku státní garanci, za ni platí poplatek 2-5 % ročně. To u nás není zavedeno a stát poskytuje garance za polibek.

Řada operací a jejich styl, s jakým je IPB prováděla, budila velkou nelibost bankovní komunity a prostřednictvím novinářů i části veřejnosti. Například vytváření IPB Group, operace Kajmanské ostrovy. Anebo aktivity dceřiné společnosti IPB První investiční. Proč se to dělo? A jak to hodnotíte?

Já to hodnotím jako systematické zneužívání a rozmazávání každého nejasného kroku. Říkám nejasného. Nechci říkat, že tam nebyly i špatné kroky. V dozorčí radě jsme o tom mnohokrát diskutovali, i o těch špatných krocích. Ale v čem je základní problém? Vytváření bankovního holdingu - já jsem nebyl ani jeho vynálezcem, ani straníkem - mělo svoji logiku. V tom, že se banka snad až na dvě výjimky zbaví dceřiných společností a bude se starat jen o bankovní obchody. A jiné obchody, třeba s leasingem, převezme bankovní holding.

Mělo to ovšem ještě jeden aspekt. Ten je strašně důležitý a zatím se o něm nemluví. Je to otázka kapitálové přiměřenosti. Když se počítá kapitálová přiměřenost banky (pokud tento ukazatel nedosáhne předepsaných minimálních hodnot, konkrétně 8 procent, může bankovní dohled ČNB na banku uvalit sankce zásadního významu - pozn. red.), tak se od vlastního kapitálu banky plně odečítají její investice do finančních společností. Jakmile by se banka těchto investičních společností zbavila, tedy prodala je onomu holdingu, přestanou se tyto společnosti odečítat od jejího kapitálu a kapitálová přiměřenost se tím okamžitě podstatně zlepšuje.

Podobný důvod stojí i za vyvedením cenných papírů z IPB na Kajmanské ostrovy. Národní banka udělala v roce 1997 opatření, podle kterého se k cenným papírům ve vlastnictví banky, které byly zařazeny v tzv. obchodním portfoliu, musejí dělat oprávky v případě, že jejich tržní cena klesne pod pořizovací cenu. Obráceně to neplatí. Pokud cena stoupne, od povinnosti vytvářet opravné položky se to neodečítá. Takže pokud vám polovina vašich akcií klesne a druhá polovina stoupne, výsledky se nekompenzují, nýbrž musíte vytvářet opravné položky na onu polovinu, jejichž cena klesla. Ale když akcie prodáte někomu třetímu, třeba na Kajmany, a za ně dostanete jiné cenné papíry, například podílové listy, tak se tyto cenné papíry zařazují do investičního (bankovního) portfolia a oprávky se počítají pouze jednou ročně, u podílových listů podle znaleckého ocenění fondu. Při obrovském portfoliu, které banka měla v cenných papírech, by oprávky pohltily veškerý možný zisk. ČNB toto opatření zavedla, aby zpohlavkovala banky. V IPB prostě nebylo možné vytvořit tak velké oprávky.

A vrcholem všeho je toto: oprávky až do plné pořizovací ceny se musely vytvářet i u cenných papírů, které se vůbec neobchodovaly na burze anebo se tam obchodovaly málo. IPB měla celou řadu takových papírů z privatizace. Ty nebylo možné ze dne na den prodávat. I proto, že by se zhroutila burza. Na parketu nebyl nikdo, kdo by je nakupoval, tyto papíry nic nevynášely. Proto se čekalo na nové investory. V portfoliu, které Investiční a Poštovní banka převedla na Kajmany, bylo hodně takovýchto privatizačních akcií. Podle mých informací - neříkám, že mám pravdu, nemohl jsem si to ověřit - ocenění tzv. kajmanských fondů bylo takové, že se tam dobré a špatné věci kompenzují a že tudíž mají ty fondy reálnou hodnotu vyšší než nula. Operaci Kajmanské ostrovy poradili bance zkušení zahraniční bankéři. A nyní se vracíme k tomu, zda republika potřebovala zkušené bankéře anebo ne.

Bavili jsme se tady o tom, že před 11 lety, v lednu 1990, jste přišel do Investiční banky a začal ji budovat. Jak se na to díváte dnes, v únoru 2001, po oněch událostech? Nemáte pocit hořkosti, že dílo, které jste budoval, už neexistuje?

Není to příjemné. Především proto, že se na mne lidé dívají jako na toho, kdo kdysi šéfoval zkrachovalou banku. Ačkoliv v době privatizace o žádnou zkrachovalou banku nešlo. To je nepříjemné. Je samozřejmě také pravda, že bylo vhodné se tisícům chyb vyhnout. Že bylo možné dělat opatrnější personální politiku. Ale život se žije jen jednou. Nelze spekulovat o tom, že si jej zopakuji a udělám to či ono lépe.

Co znamená "dělat opatrnější personální politiku"?

Je třeba pečlivě vybírat lidi. A případně je stahovat z funkcí.

V médiích se jméno IPB stalo synonymem politického poskytování úvěru, úvěru na politickou zakázku.

To jsou kecy. Za dobu, co jsem byl generálním ředitelem, jsem od ministra financí jako svého zakladatele a šéfa nedostal jediný pokyn, že mám nějaký úvěr poskytnout nebo naopak nemám poskytnout. To neexistovalo.

A v pozdějších letech?

Neslyšel jsem, že by takové pokyny byly. Ale když jsme u toho, já jsem pak byl jen členem dozorčí rady IPB, takže vlastně stoprocentně nevím, jestli náhodou někde něco takového nebylo. V mém případě rozhodně ne. Proč by to ta banka dělala? Vždyť po privatizaci pracovala na svém vlastním zisku.

Slyšela jsem verzi, že banka musela být vlídnější k politikům proto, aby tím kompenzovala nepřízeň centrální banky.

S politiky v té době nebylo tak těžké vycházet. Ještě nebyli tak zažraní do sebe a proti sobě, jako jsou dnes. Ale znovu zdůrazňuji, že Investiční a Poštovní banka žádnou přízeň politiků nepotřebovala. S ČNB každá banka musí konec konců vycházet. Spory však možná byly ze strany tehdejšího vedení IPB podceňovány.

IPB ale byla nejnenáviděnější bankou. Hlavně mezi bankéři.

Protože byla štikou. Kapři nemilují štiku.

Myslíte, že z IPB pod křídly ČSOB něco zůstane?

Já mám takový dojem, že jsou lidé, kteří by rádi začali IPB (ČNB ji v roce 2000 přejmenovala na IP banka) budovat znovu. Na základě licence, která doposud nebyla odejmuta (licence stále patří Nomuře a dalším akcionářům bývalé IPB - pozn. red.). A k tomu, aby nebyla odejmuta licence, je potřeba, aby banka přijímala vklady a poskytovala úvěry. A k mému velkému údivu se našlo několik jednotlivců, kteří tam dali vklady. Takže banka normálně podává výkazy České národní bance. Já je ale neznám, tak nevím, co v nich je.

Kde ta zbytková banka nyní sídlí?

Nemá žádné sídlo. Nemá nic kromě nuceného správce a jeho sekretářky. A výkazy pro ČNB jí zhotovuje nějaké výpočetní centrum.

Zachová si IPB coby část ČSOB něco ze své minulosti? Něco ze své podnikové kultury? Přece i největší kritici uznávají, že v některých aspektech byla IPB na špičce, například se jí velice dařilo sbírat vklady, což je obvykle vždy výsledkem dobrého přístupu ke klientům.

Společnost Andersen Consulting zveřejnila v červnu 2000 průzkum klientské organizace českých bank, jehož výstupem je mj. klientská orientace podle následujících faktorů (ve známkách):

Retail banking v IPB byl na nejlepší úrovni ze všech bank. A ČSOB všechny vedoucí pracovníky retailu vyházela. Všechny vrchní ředitele a většinu ředitelů na nižších úrovních. Tak jako vyházela všechny, kdo měli na starost vymáhání úvěrů. Šli pryč v několika dnech, ačkoliv to byli lidé speciálně na tuto činnost najmutí a byli prověření, že mohou vymáhat úvěry, do jejichž poskytování nebyli nijak zapleteni. Ti byli vyhozeni jako první. Pak začala čistka v retailovém bankovnictví. Přitom je známo, že ČSOB retailové bankovnictví dělat neumí.

Pojďme nyní k nějakému závěru. Kde dnes, po deseti letech, stojí české bankovnictví? Jaké jsou záruky, že se nebudou opakovat krachy či transakce typu IPB?

Co my víme, jaké budou turbulence. Bude světová krize anebo regionální finanční krize? Vždyť tohle nikdo neví. Samozřejmě bankovní systém je daleko zralejší, než byl dejme tomu v roce 1992 anebo v roce 1997. Ale některé krize nemusí jednotlivá banka vydržet nikdy. Jestliže někdo organizuje kampaně, aby lidé vybírali vklady, která banka tohle vydrží? Přečtěte si román Penězoměnci od amerického autora Arthura Haileyho. Je to o runu na americkou banku. Ale tady je to něco jiného. IPB přežila tři runy, protože něco takového očekávala. Protože měla nejvyšší likviditu ze všech bank v ČR. Jedna vlna vybírání vkladů byla v roce 1999, další dvě v roce 2000. Bance nebylo umožněno navýšit kapitál, nebyl umožněn vstup zahraničního partnera. A přitom se, podle mého odhadu, rok před tím vymýšlely plány, jak IPB násilně převzít. Je v tom mnoho otazníků.

Nyní říkáte, že když se dobře zorganizuje run, může padnout kterákoliv česká banka.

To je pravda. A to platí pro jakoukoliv menší nebo středně velkou banku na světě. Ale momentálně není potřebné politické pozadí, poptávka po runu prostě není.

Ivana Pečinková (1965) vystudovala Národohospodářskou fakultu Univerzity Martina Luthera v Halle. Později pracovala jako zpravodajka rakouské agentury ÖVP a ekonomická redaktorka Lidových novin, Hospodářských novin a časopisu Týden. Nyní pracuje v internetovém deníku Interview21.