Čí bude doba, Ratzingerova, nebo Küngova?

Dlouholetý přítel Jaroslav Vrbenský mi při příležitosti vzpomínky na Josefa Petra Ondoka v Českých Budějovicích (viz rubriku Vzpomínka v tomto čísle Církevních dějin) vtiskl do ruky překlad článku z říjnového vydání Schwäbisches Tagblatt s názvem „Jsem připraven kdykoli odejít“, což je jakýsi bilanční text o Hansi Küngovi. Tento dnes pětaosmdesátiletý teolog vydal třetí svazek svých memoárů – opět u Pipera v Mnichově. Popisuje v nich uplynulých třicet let – od Vánoc 1979, kdy ho německá biskupská konference zbavila oprávnění vyučovat katolickou teologii, až do léta 2013, tedy v podstatě do současnosti.

I tyto vzpomínky umožňují úvahy nad tím, jak bude jednou našimi potomky, především historiky, hodnocena doba posledních třech desetiletí. Je velmi pravděpodobné, že do církevních dějin vstoupí jako doba silného pontifikátu Jana Pavla II. a jeho nástupce, Benedikta XVI. Církev má pro udržování paměti jednu mocnou zbraň v podobě blahořečení a svatořečení. Karol Wojtyla má již v podstatě zaručeno, že ho na zemi budou vzývat další generace katolíků, a i kdyby se nic nedochovalo z teologického odkazu Josepha Ratzingera (jakkoli se o to všemi svými silami celý život snažil!), silným zářezem v historii zůstane zřejmě jeho rozhodnutí vzdát se nejvyššího úřadu pontifika maxima. Musíme totiž počítat s tím, že i budoucí doba bude spíše myslet v heslech a zkratkovitě.

Nebo že by si naši potomci ještě dlouho připomínali prošlou éru jako dobu církevního oponenta Hanse Künga? I na jeho straně bylo několik významných momentů, vedle samotného teologického díla, pramenícího z pocitu nutnosti změny vlastního církevního společenství, z ekumenických podnětů a palčivé potřeby promýšlet křesťanskou tradici. Küng patrně nebude zapomenut pro svou úpornou snahu přizpůsobit evangelium modernímu způsobu myšlení, pro svou „novinářskou“ zkratkovitost a přístupný styl uvažování a psaní, pro svou schopnost uchopit shody i rozdíly mezi světovými náboženstvími a pro své politizující snahy, díky nimž si získával přítele i mimo církevní kruhy.

Jistě, ještě dlouho zůstane církevním disidentem. Jeho názory na některá dogmata, na moderní ghettoizaci církve, na jisté citlivé etické problémy budou zřejmě ještě nějakou dobu zařazovány do církevního undergroundu, neboť se nedá předpokládat, že by vzala církev zpět svá dogmata (například o papežské neomylnosti) a své pevné názory v etické oblasti. Disent má na druhé straně již i církvi v současné době své jisté místo a nezdá se, že by byl odhodlán se ho lehce vzdát. Jakkoli je dnešní církevní vedení v osobě papeže Františka myšlenkově podobně konzervativní jako církevní reprezentace v předešlých desetiletích, je zřejmé, že určitý způsob stylu a vykonávání úřadu je v katolické církvi nedoceněný fenomén. (Benedikt XVI. byl teologicky více průrazný, nedokázal si však získat srdce římského lidu a většiny katolíků, což současný papež provedl během prvních třech sekund ve svém úřadě!).

Hans Küng v třetím svazku svých pamětí bilancuje. Považuje své dílo za ukončené. Chce, aby jej přežila zejména jeho nadace Weltethos, které se věnoval v posledních letech velmi intenzivně a v jejímž rámci mohl dosáhnout i několika významných kroků v rozšíření náročného mezináboženského dialogu, respektive v pokusech o něj. Ano, v tomto ohledu je Küng průkopníkem, i když se může zdát, že jeho formulace etických shod mezi abrahamskými a východními náboženstvími může být chápána jako příliš „školská“ a nevycházející z nitra oněch náboženských systémů.

Možná zůstane v paměti budoucích generací jen pár jeho knih (Krédo či Být křesťanem jsou rozhodně texty nadčasové), možná se zachová paměť na jeho hořkost nad „zradou koncilu“, jak se často vyjadřoval. Možná ale bude jednou také vyzvednuta jeho odvaha riskovat svůj církevní úřad, ba své kněžství. Nejspíše tak bude zhodnocena jeho schopnost dosáhnout nezpochybnitelného a ceněného postavení navzdory církevním trestům, navzdory odnětí možnosti působit v postavení katolického teologa. Neboť současnost přes všechny své nedostatky umožňuje skutečným talentům, aby se rozvinuly a našly své uplatnění. Dalo by se říci, že v tomto smyslu Küng žádným skutečným disidentem nezůstal. Byl natolik silný a schopný, že si vypracoval svou vlastní kariéru, nezávislou na té, která mu byla odňata. Stal serespektovaným disidentem, což zaslouží uznání, neboť si toto postavení vybojoval.