Feminismus a jeho současné podoby

Feminismus není snadné definovat. Nejde o ucelenou soustavu idejí, které by měly své nezpochybnitelné klasiky. Spíše se jedná o názorový vývoj skládající se z různých odnoží snah o emancipaci žen. Složená povaha tohoto myšlenkového směru by měla vést k jeho pluralistickému popisu jako "feminismů" nejrůznějšího zabarvení. Zcela jistě feminismům nejde a nikdy nešlo pouze o rovnoprávnost žen. Jako feminismus můžeme označit soubor ideologií, které se snaží z nejrůznějších aspektů doložit vyšší hodnotu ženství, a to ve srovnání s negativně hodnoceným mužstvím. Feminismus je v tomto smyslu tedy typem šovinismu, a to šovinismu sexuálně motivovaného. Neuznává harmonickou spolupráci mezi pohlavími, nýbrž zabývá se studiem všeho, co ženy staví proti mužům. Zejména oblíbeným feministickým tématem je údajně umělý a ženám vnucený "patriarchát", který se vyznačuje panstvím mužů a všestranným útlakem žen.

Na počátku feministických ideologií nepochybně stála hnutí snažící se prosadit rovnoprávnost žen, tedy "hnutí za ženská práva". Klasička tohoto hnutí, Teresa Billingtonová-Greigová, definovala v roce 1911 feminismus jako "hnutí snažící se reorganizovat svět na základě sexuální rovnosti ve všech lidských vztazích; hnutí, které odmítá rozdíly mezi lidmi, založené na pohlavní příslušnosti, snaží se zrušit všechna sexuální privilegia a rodová omezení, prosazuje uznání společné lidské podstaty pro muže a ženu jako základ zákona a morálky". Takto definovaný feminismus ještě žádné prvky sexuálního šovinismu neobsahoval.

Feminismus se ve své historii vyznačuje následujícími základními východisky: 1. uvědomělý odpor proti předsudkům a ponižování žen ze strany mužů; 2. přesvědčení, že mužské a ženské vlastnosti jsou formovány kulturně a nikoliv biologicky; 3. prosazování hodnotového systému, který odhaluje kulturní předsudky a omezení v definicích sexuálních rolí a odporuje jim v zájmu ustavení stejných příležitostí pro obě pohlaví.

Rovnoprávnost

Zápas o zrovnoprávnění žen byl zahájen především bojem o uznání rovnocenné lidské podstaty pro osoby ženského rodu. Podle tradičních náboženských představ, křesťanské nevyjímaje, byla žena ještě historicky poměrně nedávno nahlížena jako statek, a tedy vlastnictví muže, spíše než jako rovnocenná lidská bytost. V katolické podobě křesťanství je ostatně žena bytostí nižšího řádu dosud. Mariánský kult panenské matky na tom sotva může něco podstatného změnit. V katolické církvi nemůže být žena vysvěcena za kněze, nemůže být teoreticky ani papežem. Ostatně možná ženy uráží i sama skutečnost, že v nejrozšířenějších světových náboženstvích je Bůh pohlaví mužského.

Christina de Pisanová ve spisku Kniha ženského města již v roce 1405 v Itálii hájila právo žen na vzdělání a na účast v politice. Argumentovala přitom četnými příklady činů slavných žen v historii lidstva. Mary Wollstonecraftová (1759-1797), britská sociální teoretička, vydala v roce 1792 knížku Obhajoba práv žen. V této publikaci, která je považována za první dílo novodobého feminismu, požadovala zejména rovný přístup žen ke vzdělání. Organizovaná vystoupení žen, tedy "ženské hnutí" v pravém smyslu slova, se objevují až v 19. století. Bývala zaměřena na zlepšení sociálního postavení žen, zrovnoprávnění žen v přístupu ke vzdělání, stejnou mzdu za stejnou práci a zejména na uznání rovného volebního práva pro ženy.

V USA se v roce 1848 konalo z iniciativy Elizabeth Cady Stantonové shromáždění žen u Seneca Falls, které přijalo prohlášení "Deklarace citu" a požadovalo přiznání volebního práva ženám. Roku 1869 vzniklo ve Spojených státech "Hnutí za volební právo žen". Ve Velké Británii byl první návrh na přiznání volebního práva ženám zamítnut parlamentem již v roce 1867. Návrh tehdy předložil muž, John Stuart Mill (1806-1873), známý anglický liberál, mimo jiná díla také autor spisku Poddanství žen (1869). V knížce prosazoval názor, že "rodové náhody", jako je pohlavní příslušnost, by neměly ve společnosti hrát podstatnou roli. Pro ženy tedy prosazoval stejná práva jako pro muže. Až ve dvacátém století, roku 1903, byl v Británii založen "Ženský sociální a politický svaz" spojený se jmény matky a dcery - Emmeliny a Christabely Pankhurstových. Členky svazu, známé jako "sufražetky", bojovaly za sociální a politická práva žen veřejnými demonstracemi, jež byly občas spojeny s nepořádky a útoky na majetek. Zatímco na Novém Zélandu dostaly ženy volební právo již v roce 1893, ve Velké Británii se jej dočkaly až v roce 1918 a v Československu pak v roce 1920. V Čechách založila Karolina Světlá "Ženský výrobní spolek český" v roce 1871. Cílem spolku bylo vzdělávání žen a jejich zapojení do výdělečné pracovní činnosti. V roce 1903 vznikl český "Ženský klub". "Ženská národní rada" byla v Československu založena roku 1922 Františkou Plamínkovou (1875-1942), senátorkou za stranu Národně sociální.

Osvobození ženy od nechtěného těhotenství

Postavení ženy ve společnost bylo a je po celou dobu existence lidstva určováno zejména nespornou rodičovskou zátěží, která je u žen nesrovnatelně vyšší než u mužů, a to jak z hlediska biologického, tak z hlediska psychologického a sociálního. V dobách, kdy porodnost byla téměř vždy živelným výsledkem sexuálních aktivit lidí, rodily ženy v průběhu svého života průměrně šest a více dětí. Těhotenství, porod a péče o děti byly pak tím nejdůležitějším, co ženu v životě očekávalo. Podobná extrémní reprodukční zátěž žen zůstává dodnes realitou ve většině rozvojových zemích. Nicméně s tím, jak se prosazovala filozofie plánovaného rodičovství, jak se prosadila moderní antikoncepce a liberalizoval přístup k bezpečnému potratu, porodnost se pronikavě snížila. Tím se také zmenšila rodičovská zátěž žen, které jsou v moderní společnosti obvykle matkami jednoho až dvou dětí. Za takových okolností může i průměrná žena vstupovat do soutěže s muži jak ve vzdělání, tak v pracovní kariéře.

Margaret Sangerová (1883-1966) založila v USA již roku 1916 první kliniku pro plánované rodičovství. V roce 1921 byla vůdčí osobností "Americké ligy pro kontrolu porodnosti". Zasloužila se významným způsobem o prosazení myšlenek osvobození žen od nedobrovolné zátěže nechtěným těhotenstvím.

"Světová liga pro sexuální reformu", která byla založena z iniciativy sexuologů M. Hirschfelda, A. Forela a H. Ellise roku 1928 v Kodani, prosazovala mimo jiné tyto programové cíle: politické, ekonomické a sexuální zrovnoprávnění žen; uvolnění manželství (zejména ovšem rozvodů) od církevního a státního poručníkování; ochrana nemanželských dětí a jejich matek.

Možnost účinně předcházet nežádoucímu těhotenství je nezbytná k tomu, aby se lidé mohli svobodně těšit emočně pozitivními aspekty sexuálního chování. Podle moderního pojetí lidských práv k těm základním patří právo lidí na plánované rodičovství, tedy na ochranu ženy před nuceným a nechtěným těhotenstvím a na právo každé dvojice volit si svobodně počet a dobu narození svých dětí. Tato práva jsou mimo jiné vtělena do Helsinského protokolu lidských práv, který by měl být pro vlády závazný. Skutečně jsme také svědky toho, že po druhé světové válce jsou ve většině moderních států široce využívány moderní, účinné antikoncepční metody a liberalizuje se postoj k interrupcím na žádost ženy.

Na konferenci, konané v Tbilisi roku 1990 pod heslem "Od potratu k antikoncepci", byla přijata "Tbiliská deklarace", která konstatuje, že všechny dvojice lidí mají základní právo svobodně, zodpovědně a bez nátlaku rozhodnout o počtu a době narození svých dětí. Každý má právo na reprodukční zdraví, volbu a důstojnost. Ženy se mají těšit sebeurčení ve svém pohlavním i reprodukčním životě. Každé dítě má právo být dítětem chtěným.

Od poloviny devatenáctého století se ve vyspělých státech postupně snižuje porodnost. Z někdejších osmi a více dětí na jednu ženu klesla porodnost na dvě děti a méně. Současně se výrazně prodloužil průměrný lidský věk. Tyto skutečnosti měly obrovský dopad na postavení ženy ve společnosti. Nižší reprodukční zátěž umožnila ženám nejen prosadit, ale také plně využít rovnoprávné postavení ve vztahu k mužům. V tomto směru se zdálo být v šedesátých letech dvacátého století, co se týče rovnoprávnosti žen, dobojováno, tedy alespoň v rozvinutých zemích. Přišla však "druhá vlna feminismu", které se doposud dosažená úroveň emancipace zdála stále diskriminující.

"Druhá vlna" feminismu

"Druhou vlnu" feminismu odstartovala knížka Betty Friedanové Tajemství ženy (1963). Autorka v knížce analyzuje zejména frustraci a nespokojenost žen připoutaných k domácnosti v roli manželek a matek. Žena v domácnosti byla označena za cosi negativního, ne-li přímo patologického. V roce 1966 byla Betty Friedanová zvolena předsedkyní "Národní organizace žen", která se stala největší ženskou organizací na světě.

Liberální feminismus

Betty Friedanová (1921) je nejvýznamnější reprezentantkou liberální odrůdy feminismu. Toto hnutí navazuje na dílo J. S. Milla. Jeho základem je "princip individualismu", tedy přesvědčení, že z mravního hlediska jsou všichni jedinci stejně důležití bez ohledu na své pohlaví, rasu, barvu pleti a politické nebo náboženské přesvědčení. Hlavními cíly liberálního feminismu je rovné volební právo, liberalizace rozvodových zákonů, dostupnost vzdělání a liberalizace antikoncepce a interrupcí. Betty Friedanová v roce 1983 vydala knížku Druhá etapa, ve které zdůrazňuje typicky ženskou potřebu lásky, dětí, domova a rodiny. Tento nově akcentovaný důraz na význam rodinného života je však "pravými" radikálními feministkami zásadně kritizován jako "mystifikace mateřství".

Socialistický feminismus

Socialistický feminismus vychází z klasických marxistických pozic. Tvrdí, že diskriminace žen má kořeny v sociálních a ekonomických faktorech. Naše civilizace je prý založena na vlastnictví majetku v rukou mužů. Teprve vítězství socialismu (komunismu) může zajistit ženám skutečnou rovnoprávnost. Socialistické feministky často tvrdily, že s odstraněním vykořisťování dojde k výrazným změnám v postavení ženy. Propagovaly zrušení monogamie, "volnou lásku" a odstranění "patriarchálního manželství".

K hlavním představitelkám socialistického feminismu patřila Klára Zetkinová (1857-1933), komunistka a poslankyně německého Říšského sněmu. Organizovala mezinárodní konference socialistických žen v letech 1907 a 1910. Roku 1910 bylo přijato usnesení o pravidelných oslavách Mezinárodního dne žen.

Radikální feminismus

Takzvaný "radikální feminismus" se nespokojuje s analýzou sociálního postavení ženy a jeho změnou. Zabývá se všemi aspekty života, tedy také soukromím a sexuálním životem lidí. Prosazuje sebevědomější postoje žen, které by svou identitu neměly odvozovat jen od toho, jak je vidí muži.

Eva Figesová v knížce Patriarchální přístupy (1970) uvádí, že patriarchát pronikl kulturou, světovým názorem, náboženstvím i morálkou společnosti. Muži ženám vnucují "stereotyp podřízenosti". Germaine Greerová v knížce Eunuška (1970) soudí, že ženy jsou vychovávány k pasivní roli, která potlačuje jejich skutečnou sexualitu a odstraňuje odvážnou a aktivní stránku jejich osobnosti. Kulturní stereotyp ženu "vykastroval" a změnil ji na bezpohlavní objekt. V knížce Pohlaví a osud (1984) ovšem Greerová hodně slevuje z radikálních feministických stanovisek, když oslavuje význam rození dětí a mateřství.

Radikální feminismus pak pokračuje v kritice údajně "represivní povahy" společnosti ve vztahu k ženám. Základním rysem společnosti je prý sexuální útlak. Klasičkami tohoto radikálního učení jsou Shulamit Firestonová (Dialektika pohlaví, 1971) a Kate Milletová (Sexuální politika, 1972). Firestonová tvrdí, že útlak žen je založen především na skutečnosti, že ženy rodí děti. Mohou se osvobodit od "Evina prokletí" jen tím, že se zbaví břemene těhotenství, rození a výchovy dětí. Radikální feministky tvrdí, že rozdíly mezi muži a ženami se musejí postupně stírat. Prosazují společný rodový základ lidského jedince bez rozdílu pohlaví - "androgynii".

Kulturní feminismus

Kulturní feminismus prosazuje nutnost rozchodu žen se zkaženým a agresivním "mužským světem". Nastoupit má apolitická kultura, jejímž centrem bude žena. Protože všichni muži jsou svou povahou nepřátelé žen, hledají tyto feministky východisko v ženském separatismu. Suzan Brownmillerová v knížce Proti naší vůli (1975) uvádí, že muži vytvořili "ideo­logii znásilňování", kterou udržují ženy ve stálém strachu. Sexuální rovnost a soulad obou pohlaví jsou nemyslitelné a prakticky nemožné.

Kulturní feministky dospívají také často k představám o superioritě žen nad muži. Reprezentantkami tohoto postoje jsou kupříkladu Mary Dalyová (kniha Gyn/Ecology, 1987) a Adrien­ne Richová (kniha Of Woman Born, 1986).

Takto radikální názory nemohou být ovšem jednotně přijímány a vedly k hluboké názorové diferenciaci v ženském hnutí. Nicméně radikální kulturně-feministické názory jsou občas publikovány dodnes. Často jsou právě tyto hodně extrémní postoje nazývány "feminismus".

Antipornografický feminismus

Vedoucími osobnostmi v titulku zmíněné odrůdy feminismu jsou zejména Catharine MacKinnonová, Andrea Dworkinová a Drucilla Cornellová. Jde o autorky celé řady knížek líčících svět agresivních, bezohledných a sobeckých mužů na straně jedné a jemných, ohleduplných a utiskovaných žen na straně druhé. Některé tyto texty mají s pornografií dosti podobný účinek, když nejen šokují, ale také vzrušují. To ukazuje například citát z jednoho textu první zmíněné autorky: "Vyrostla jsi se svým otcem, který tě osahával dole a ucpával ti ústa, a jiný muž ti udělal strašlivou bolest mezi nohama. Když jsi byla starší, tvůj manžel tě uvázal k posteli a kapal ti horký vosk na prsní bradavky. Přivedl jiné muže, aby si tě prohlíželi a vysmívali se ti. Tvůj doktor ti nepředepíše lék, na který tě navykl, když mu nebudeš cucat penis..." Podobné "ostré" formulace jsou u těchto feministek dosti obvyklé. Jejich denunciační a zraňující argumentace ovšem dosahuje téměř opačného výsledku, než původně zamýšlely. Vyvolává velmi podobný excitační efekt jako pornografie samotná. Značně obdobného efektu kdysi dosahovaly texty "proti masturbaci". Svými podrobnými popisy masturbace a jejích údajných hrůzných důsledků vlastně k masturbaci některé lidi přímo podněcovaly.

Můžeme tedy hovořit o jakési vzájemné rétorické hře mezi pornografií a antipornografií, ve které je někdy konkrétní žánr obtížně rozpoznatelný. Antipornografické úvahy nesprávně chápou obsah hlavního proudu komerčních erotik jako "násilí proti ženám". Hlavní proud pornografie, pokud z něho odstraníme násilí a sex s dětmi, je spíše souborem erotických báchorek a masturbačních podnětů. Muži jsou hlavními konzumenty pornografie nikoliv pro své nepřátelství k ženám, ale pro svoji "samčí" sexuální hyperaktivitu, která jim umožňuje sexuálně se vzrušit i nepříliš vyvedenými napodobeninami skutečného sexu.

Antipornografický feminismus se také snaží, a to ve zřejmém rozporu se skutečností, falešně obviňovat pornografii jako příčinu sexuálních zločinů. Navíc se tyto feministky dopouštějí zásadního zkreslení reality tím, že pornografii přisuzují téměř démonický vliv na veřejné mínění. Přehlížejí přitom naprostou většinu vkusných masmediálních produkcí, jakož i obecné povědomí, které masově vůbec žádné nepřátelství vůči ženám neobsahuje.

Postfeminismus

V posledních desetiletích pokračuje diferenciace názorů feministického učení. Diskuse probíhá především o třech kategoriích postavení žen: rovnoprávnosti, stejnosti a rozdílnosti. Zejména výrazně se prosazují feministky, které hovoří za určitou úzkou skupinu žen. Prakticky nenacházíme feministickou školu, která by reprezentovala ženy univerzálně, ženy všech kategorií.

Tak ve Spojených státech kritizují reprezentantky černých žen oficiální feminismus za to, že vůbec nezohledňuje jejich problémy a že tedy je "příliš bílý". Takzvaný "ekofeminismus" vidí muže jako bytostné nepřátele nejen žen, ale také celé Země. Na počátku historie lidstva byl prý matriarchát, kdy moc držely ženy a uznávaly bohyni Zemi. Takové společnosti prý neznaly hierarchii. Pak přišlo panství mužů s jejich bohy, hierarchickým uspořádáním společnosti, sobectvím a násilím. Ženy musí poznat svůj prazáklad a osvojit si jeho hodnoty, jinak zůstanou stejně špatné jako muži. Ženy jsou lepší a dokonalejší bytosti než muži. Ženy se mají vrátit k přírodě, odmítat násilí a trápení zvířat, obdělávat půdu a šetřit životní prostředí. Ekofeminismus je ovšem spíše náboženskou naukou než solidní a racionální ideologií. Radikální ideologické kořeny má také moderní "politicky korektní feminismus", nazývaný někdy "gender feminismus". Tyto feministky se snaží o "rekonstrukci" prakticky všech společenských institucí tak, aby se staly "gender neutrální" a tím tedy politicky korektní.

Naši publicisté stále nedovedou správně rozpoznávat hostilní feminismus od upřímné snahy mnohých žen a mužů odstranit diskriminační postoje některých lidí a institucí vůči ženám. Se zápasem za lepší postavení ženy ve společnosti má radikální feminismus málo společného už proto, že zpravidla podněcuje nikoliv pozitivní a kooperativní postoje, ale spíše zlost a nenávist. Z hlediska přírodovědeckého je hlavním nedostatkem feminismů fatální podcenění biologických základů sexuální identifikace a sexuální role.

Vůbec je třeba konstatovat, že podobně jako muži také ženy jsou diferencovanou populací, a to z hlediska rasy, barvy pleti, národnosti, náboženství, sociálního postavení a tak podobně. Je proto obtížné vytvořit takovou feministickou ideologii, která by dokázala všem zmíněným aspektům dodat společného jmenovatele. Velikým problémem soudobého feminismu je setrvalá snaha jeho protagonistek nahlížet ženy jako porobenou a nerovnoprávnou menšinu, která potřebuje různé stupně pozitivní diskriminace, aby se cítila lépe. Moderní sebevědomé ženy ve vyspělých demokraciích potřebují takovéto sexuálně šovinistické ideje asi jako ryby bicykl.

Ve vyspělých demokraciích je dnes další zlepšování sociálního postavení žen odvislé především od jejich vlastní iniciativy a ambicí. Zcela jiná je situace v četných rozvojových zemích, kde jsou ženy dodnes sociálně ostrakizovány z politických, náboženských i kulturních důvodů. Ženy a jejich děti žijí v těchto zemích často ve špatných hygienických podmínkách a trpí nedostatkem potravy. Desítky milionů žen jsou dodnes ve světě objekty barbarského zvyku takzvané "ženské obřízky", stovkám milionů žen je upíráno právo na antikoncepci a přerušení těhotenství. Účinnou pomoc těmto opravdu utlačovaným ženám lze sotva poskytnout z pozic radikálně feministických. Růst vzdělanosti a životního standardu není stále ještě ve všech částech světa tak rychlý, jak bychom si přáli.

Moderní feminismus mívá problémy se svými východisky. Výrazem snah o liberální rovnost mezi muži a ženami je koncepce "androgynie", tedy předpoklad společného základu psychických kvalit pro muže a ženy. Jsou-li v praxi muži a ženy odlišní, pak je tomu podle feministek jen proto, že na ně působí společnost rozdílně. Tu u mužů cosi vyzdvihne, tu u žen cosi potlačí. Liberální feministky proto bojují za osvobození žen od nejrůznějších forem útlaků a šikan. Smyslem je dát ženám stejnou šanci jako mužům, a to v přístupu ke vzdělání, povolání a kariéře.

Aby nějaký soubor myšlenek byl nazván feministickým, musí - jak se zdá - splňovat jediný základní předpoklad: musí uznávat útlak žen a jejich všestranné znevýhodňování v porovnání s muži. Jakmile toto dogma někdo neuzná, nejde o feministické učení. Nepsaným pravidlem také je, že autentický feminismus nemůže být dílem utlačovatelů, tedy mužů.

Již nejméně po dvě století probíhá v rozvinutém světě postupná a velice zřetelná změna v postavení ženy. Tento proces je poměrně rychlý a jednoznačný. Nezdá se však, že feministky jsou těmi, kdo tuto změnu vede a řídí. Často si to však zřejmě myslí a připomínají tak jedince žijící utkvělou představou, že právě oni (ony) "osolili(y) moře".

Svoboda lidí je nedělitelná, a ženy jsou zcela nepochybně především lidmi. Je-li jakákoli skupina lidí vystavena útisku a šikanování, ohrožuje to nás všechny. Lidskou podstatu dnes ženám nikdo v civilizovaném světě neupírá. Je však sporné, existuje-li zde něco jako "ženská otázka". Už proto, že v žádné civilizaci ženy nikdy nebyly menšinou. Ty skupiny žen, které jsou nebo se cítí být utlačovány, musí hledat společné zájmy s jinými skupinami, mají-li se prosadit. Pěstování nepřátelských postojů k mužům a učení o ženské nadřazenosti však zcela jistě není cestou vpřed.

Autor je přednostou Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Poslanec PSP ČR (ODS), místopředseda sněmovního Výboru pro evropskou integraci.