Hluboké, rafinované a bystré myšlenky, které (naštěstí) patří minulosti

Hluboké, rafinované a bystré myšlenky, které (naštěstí) patří minulosti

Michael Kelly

Jednoho dne roku 1998 jsem byl pozván, abych si popovídal "off the record" s důležitým činitelem Clintonovy Rady národní bezpečnosti. Na návrh této důležité osobnosti jsme se setkali v jeho důležitém klubu, kde mi majordomus laskavě zapůjčil kravatu. Seděli jsme v důležitých starých křeslech, pili důležitou starou whisky a sehrávali jsme scénu důležité washingtonské konverzace jako střiženou pro televizi - osobnost z Bílého domu mně jako jeden důležitý člověk druhému důležitému člověku objasňovala hru komplikovaných reálných sil skrývající se za zdánlivě bezmyšlenkovitými, avšak ve skutečnosti hlubokými, rafinovanými a bystrými kroky vlády. Snažil jsem se přykyvovat způsobem, který připomínal kombinaci kissingerovské mazanosti s lippmanovskou moudrostí, což jde ve výpůjčené kravatě těžko.

Byla to skvělá zábava, ačkoliv jsem se stále nemohl zbavit pocitu, že je to celé omyl, že jsem měl být někdo úplně jiný, někdo doopravdy důležitý, asi Tom Friedman nebo Bob Woodward. Až do konce jsem tak trochu čekal, že ta důležitá osobnost najednou s nejistým úsměvem řekne, "Tedy Bobe, musím říct, že v televizi vypadáš podstatně líp."

Setkání nicméně skončilo scénou, která se mohla rovnou vysílat: my dva důležití muži jsme stáli na rohu, mrholilo, zezadu na nás dopadalo světlo pouliční lampy a měli jsme pronést ona ve filmu klíčová poslední slova. Zdálo se, že jsem na řadě, a tak jsem řekl něco o tom, že s iráckou politikou to nevypadá zrovna dobře. Už si nevzpomínám, v jaké fázi kolapsu se Clintonova politika tehdy zrovna nacházela, zda už Saddám vyhodil zbrojní inspektory OSN, nebo zda si ještě vychutnával dlouhodobé pokoření důležité Ameriky tak, že se mu nechtělo říct poslední sbohem - ale to není podstatné.

Důležitému činiteli zazářily oči výjimečně hlubokými, rafinovanými a bystrými myšlenkami, naklonil se ke mně a pronesl napůl šeptem: Ne, nerozumíte tomu. Dokud se bude Husajn takhle chovat, zůstanou sankce OSN v platnosti, a dokud zůstanou v platnosti, bude Husajn slabý. Pokud splní požadavky OSN, sankce padnou a on bude zase silný. Máme ho přesně tam, kde ho chceme mít.

Dnes, na den díkůvzdání, jsem velice vděčný, že tento činitel, jakož i všichni hlubocí, rafdinovaní a bystří lidé z Clintonova Bílého domu, všechno to, co si vymysleli, a všechny škody, které způsobili, už patří historii.

Jsem vděčný, že zase žijeme v realitě. Přesněji řečeno jsem vděčný, že žijeme v realitě definované skutečnými důsledky politiky, a ne v tom, o čem si komentátoři a reportéři a šéfredaktoři nechají nakukat, že jsou důsledky - nechají si to nakukat aspoň na tak dlouho, že to vydrží na zpravodajský cyklus jednoho dne a na jeden volební cyklus.

Liberálové v demokratické straně, v médiích a ve svých akademických baštách stále vidí hromadící se Bushovy zahraničněpolitické úspěchy jako historické náhody v rámci historické aberace. Nic není dále od pravdy. Náhody a aberace patřily k létům, ze kterých nás tato administrativa vyvedla, k dlouhým létům divadelní iluze, v níž v praxi spočívala Clintonova zahraniční politika.

Byla to politika skrz naskrz nahodilá - v podstatě ad hoc reakce na události, které se udály tak, jak se udály, zdůvodňovaná na úrovni rozhovoru na nároží, pod vedením (spíš jevištním vedením) prezidenta, jehož jediná pevná víra byla, že jediná pravda, která existuje, jsou průzkumy veřejného mínění.

Ale některé věci jsou pravda. Je pravda, že Irák po dobu Clintonových let vedl opotřebovávací válku proti Spojeným státům, masivně porušoval příměří, ke kterému se zavázal v roce 1991, a dlouhou řadu rezolucí OSN, téměř denně střílel na bojová letadla, jež měla za úkol udržovat mír, a dokonce zašel tak daleko, že se pokusil o atentát na amerického prezidenta. A je pravda, že Clinton dopustil, že to Iráku procházelo, a nakonec od všeho odešel. A je pravda, že lidé jako Usáma bin Ládin spatřovali v Clintonově velké abdikaci na americkou odpovědnost velkou zářivou naději: Ještě trochu zatlačit, stačí jen jedna opravdu velká vražda, a mohlo by se podařit vyhnat amerického papírového tygra z celého Středního Východu.

Ale, jak se ukázalo, to poslední vůbec nebyla pravda. Některé věci se navzdory všem přáním a navzdory všem hlubokým, rafinovaným a bystrým snům nestanou pravdou. Za což jsem vděčný.

27. listopadu 2000

Přeložil Martin Weiss.