Irácká rozprava

Irácká rozprava

Pavel Švanda

Diplomatické aktivity předcházející postupu Spojenců do Iráku poskytly pohled na některé aspekty současné evropské situace. Vehemence, s jakou George Bush vybízel k útoku, i tvrdošíjnost, s níž se mu Francie a Německo stavěly do cesty, překvapovaly. Ale v širších souvislostech byly protikladné postoje celkem čitelné a pochopitelné. Právě tak bylo srozumitelné diplomatické váhání našich představitelů, i když zahraniční politice ČR chvílemi hrozilo tvrdé dosednutí do mezery mezi dvěma židlemi. Předválečná rozprava opět potvrdila to, co je známo milovníkům dějepisu: historici z odstupu popíší rozsáhlé a neprostupné lesy protikladných tendencí a zájmů. Současníci však za akutní krize obvykle soustřeďují energii na vášnivé debaty o vybraných jednotlivých stromech.

Dnes víme, že u Hradce Králové se za rakousko-pruské války střílelo pro vážnější problémy, než jaké představovaly spory o pravomoci ve Šlesvicku-Holštýnsku. První světová válka sice začala po dvojnásobné politické vraždě v Sarajevu, nikoliv však kvůli ní. Ve druhé světové válce se bojovalo o mnohem dalekosáhlejší cíle, než byl statut Gdaňsku a polského koridoru ve Východním Prusku. V první irácké válce se zdálo, že postačí vytlačit agresora z Kuvajtu a zbavit jej části branných sil. Ve skutečnosti už tehdy šlo o obecnější cíle, které nebyly dosaženy. Z širšího hlediska skutečně Saddám Husajn na počátku 90. let zvítězil, neboť politicky přežil vojenskou porážku. V této části světa se tak vytvořila latentní krizová situace vyzařující do širokého okolí. Útok 11. září 2001 byl součástí této tísnivé situace, ať už Al-Kajda byla nebo nebyla v Bagdádu vítána.

Prezident George Bush prohlásil, že Spojené státy povedou nelítostnou válku proti mezinárodnímu terorismu, a to kdekoliv. Tento terorismus podle jeho názoru splynul v jedno s agresivním arabským nacionalismem. Izraelci si to mysleli dávno. Invaze americké armády do Afghánistánu byla úvodní bitvou svedenou s relativně nepočetným a chabě vybaveným zázemím islamistických teroristů. Husajnův režim však zřetelně reprezentoval zakořeněný nacionalismus fašistického typu. Nešlo tedy o to, zda se Vůdce Husajn chystal nebo nechystal vměšovat například do poměrů v Saúdské Arábii, zda už měl nebo dosud neměl svou nukleární bombu a komu ji byl ochoten poskytnout. Právě tak v podstatě nezáleželo na tom, kolik raket a kolik kontejnerů s jedy objeví nebo neobjeví inspektoři OSN.

To, že Saddám Husajn nejen fyzicky, ale i politicky přežil první válku v Zálivu, z něj učinilo model pro všechny, kdo toužili po boji nejen proti USA, ale proti celému Západu. "Milovaný vůdce iráckého lidu", jehož stalinské portréty visely na každém nároží Bagdádu, neimponoval jen mladistvým reportérkám, jejichž srdce bila vlevo. Irácký lid svého vítěze jistě ctil a miloval by ho určitě nadále. Protože by si mohl zkusit nemilovat ho! Saddám Husajn však především byl na dobré cestě stát se arabským Fidelem Castrem: zasloužilým zločincem na pozlaceném odpočinku, podporovaným "pokrokovým mediálním lidem" západního světa. Jeho vliv na arabské nacionalisty s přibývajícím časem mohl pouze vzrůstat. Dědictví, jež by odkázal svým nástupcům a napodobitelům, by mohlo být vskutku hrozivé, a to nejen pro Washington. Vedle stínu této hrozivé figuríny jistě bledly starosti o platnost a neplatnost starého nebo nového mandátu Rady bezpečnosti k invazi.

Gerhard Schröder a Jacques Chirac tedy nechápali, oč tu běží? Oni i mnozí jiní Bushovi odpůrci to naopak věděli velice dobře. A dokonce asi doufali, že US Army spolu s Brity bude v případě potřeby tahat kaštany z ohně i za ně. Přesto vlastní politické cíle nutily francouzskou i německou politickou reprezentaci využívat všech dostupných možností, jak se postavit Spojeným státům do cesty a jak překážet účinnému uplatnění americké vojenské síly. Hlavním důvodem nebyla starost o mír ani péče o vážnost OSN a už vůbec ne strach o zachování nezávislosti Iráku. Do diplomatické hry fatálním způsobem vstoupila politická, hospodářská a vojenská žárlivost kontinentální Evropy, komplex méněcennosti pramenící ze společné chabosti zaviněné dávnou pyšnou rvavostí.

Kořeny diplomatického konfliktu mezi částí EU a Washingtonem hledejme už v době před deseti lety, když vyšlo najevo, že Evropané nemají vůli ani technické prostředky uspokojivě ovlivnit balkánskou krizi provázející rozpad Jugoslávie. Mocenské vakuum, jež na Balkáně nastalo za rozkladu SSSR, a bezohledné aktivity lokálních nacionalistů volaly po včasném zásahu demokratičtější části Evropy. Kancléř Kohl ještě dokázal uplatnit německý názor při vzniku Slovinska a Chorvatska. Události v Bosně a Hercegovině a v Kosovu však byly bolestnými lokálními tragédiemi historických rozměrů, proti nimž Berlín a Paříž už nebyly schopny podniknout téměř nic. Břemeno odpovědnosti na sebe tedy vzalo NATO - tedy ve skutečnosti USA a jeho nejbližší spojenci. V těch letech, současně s prudkým propadem významu Francie a Německa, dvou bývalých rozhodujících evropských velmocí, byla podemleta i vážnost OSN. Stačí připomenout jméno Srebrenica. "Modré barety" nečinně přihlížející masakrování civilistů zbavily písmena OSN i RB kouzla.

Jacques Chirac a Gerhard Schröder a s nimi značný počet Evropanů se letos spolehli na to, že vážnost OSN a Rady bezpečnosti - snad dík přirozené lidské zapomnětlivosti - se už po balkánském debaklu dostatečně zotavila. S částečným úspěchem tvrdili, že tyto debatní kluby, které jsou jistě užitečnými organizátory diplomatických her a humanitárních akcí, by měly být chápány a chráněny jako instituce svého druhu posvátné, bez jejichž souhlasu se nelze odvážit rozhodných akcí. Tak se stalo, že struktury původně určené k obraně demokracie, pojednou fungovaly k ochraně nebezpečné tyranie. Tvrdilo se nám, že bude lépe, nestane-li se nic, než aby byla uplatněna rozhodující síla bez souhlasu RB.

Mimochodem, zeptejme se také jednou česky: Co pro nás ony údajně posvátné instituce kdy udělaly dobrého? Například v roce 1948? Co OSN podnikla po srpnu 1968? Pomohla Rada bezpečnosti Maďarům v roce 1956? Je zajímavé pozorovat, že mnozí z těch, kteří s nelítostnou výřečností kritizují domácí politickou scénu a odmítají souhlasit s pravomocemi Bruselu, kupodivu věří v neurčité, o to však intenzivnější naděje spojované právě s OSN. Kouzlo osvícenského ideálu osvícené světovlády stále ještě - vzdor četným zkušenostem - působí mocnou přitažlivostí.

Ke slovu ale přišly i méně uhlazené představy. Pro politiky s intelektuální anamnézou takového Joschky Fischera bude jistě každý karibský, arabský nebo asijský Stalin vždy vnitřně přijatelnější než kterýkoliv prezident USA. Totéž možná platí o Gerhardu Schröderovi, který si také občas řeší své osobní animozity na mezinárodním jevišti. Vzpomeňme na jeho postoje před posledními parlamentními volbami v Německu. Zároveň mu však v iráckém diskursu šlo o to, aby ve spojení s Francií zastřel nejasné zahraničněpolitické vyhlídky Spolkové republiky. Nešťastné a neřešené dilema Berlína zní: jak převzít a zároveň nepřevzít zodpovědnost za vlastní politickou a ekonomickou váhu ve střední a východní Evropě.

Jacques Chirac sice hovořil zbytečně nahlas, ale ve skutečnosti byl také dědicem následků slabých postojů Francie v Evropě v minulém desetiletí. Nadto podědil antiamerickou tradici, jejímž vynikajícím pěstitelem byl už de Gaulle. Paříž - ať už je tam u moci kdokoliv - v podstatě dosud nedokázala USA a Spojenému království odpustit, že vyhrály v Atlantiku, v Africe a západní Evropě 2. světovou válku bez významnější francouzské spoluúčasti. A pak tu ovšem zůstaly hořké vzpomínky na suezskou krizi v roce 1956, kdy Washington zachránil před francouzskými a britskými invazními jednotkami arabského nacionalistického vůdce Násira. Kdokoliv a cokoliv, co kdekoliv na světě pošramotí moc USA, bude v Elysejském paláci sledováno s přátelským zájmem. Jemné francouzské politické protihry v Africe a v Sýrii a v Libanonu a mezi Palestinci byly nepochybně legitimními náhražkami ztraceného vlivu v Evropě. Nemohou jej však skutečně nahradit. A my se můžeme opět ptát sami sebe, co pro nás v posledním půlstoletí udělala Francie.

Po 11. září 2001 se francouzská i německá pozice dostaly do mnohem dramatičtějšího osvětlení, o čemž svědčila právě irácká rozprava. Ukázalo se, že EU nemůže být protiváhou USA, pokud se bude prezentovat pouze negativní diplomacií, zaštiťující se údajnou morální svrchovaností struktur OSN. Co znamenala například RB pro západní svět po zářijovém útoku na USA? Vzpomněl si na ni toho dne vůbec někdo? Skutečná politická váha Evropy ve světové politice by se musela opírat o solidnější základnu, nejen hospodářského charakteru. Po nedávných balkánských krizích je příliš dobře známo, že evropské mocnosti nedisponují téměř žádnou odvetnou silou a možná ani vůlí bránit se. Tu nenahradí přívětivé úsměvy Vladimíra Putina, natož okamžité "spojenectví" s Pekingem. Proto nakonec představitelé Francie a Německa působili za předválečné rozpravy o Iráku dojmem zbytečně popudlivých obchodníků s iluzemi.

Jednotlivé stromy-detaily budou posléze zajímavé pouze pro historiky specialisty. Na čem opravdu po září 2001 záleží, je hluboká, dosud však jen relativně rozsáhlá konfrontace mezi arabským nacionalismem fašistického střihu a demokratickými tradicemi Západu. George Bush se rozhodl pro otevřený boj a udeřil tam, kde se mu situace jevila politicky i vojensky pro Spojené státy výhodná. Není pochyb o tom, že odpovědnost, kterou na sebe vzal před současníky i potomky, mu je a zůstane velkým břemenem. Avšak postoje francouzských a německých oponentů ukázaly, do jak komplikovaných situací posléze zabřednou ti politici, kteří se sice hlasitě, ale přece jen opožděně přihlásí k odpovědnosti za Evropu, jíž se právě jejich země po desetiletí vyhýbaly. Bush si vybral důsledný čin, který s sebou nese vážná rizika. Z dlouhodobého hlediska je však jeho aktivita výhodnější nejen pro USA, ale patrně i pro Evropany.

Pavel Švanda (1936), publicista, spisovatel, esejista, básník. V současnosti vyučuje na divadelní fakultě JAMU v Brně.