Odkouzlení světa- vrácenoz distribuce (lehce ušpiněná/ošoupaný obal, desky)

Kniha patří ke klasickým dílům zabývajícím se problémy ztráty vlivu náboženství v evropské společnosti. Autor se v ní zabývá otázkou, zda se v moderním světě ztrácí spolu s veřejnými náboženskými projevy také osobní víra, a polemizuje s Weberovou tezí o postupné racio­nalizaci společnosti. Originálním způsobem rozebírá vztah státu a náboženství a zabývá se nejednoznačným poměrem mezi moderními vědeckými koncepty, ideologiemi a filozoficko-náboženskými idejemi. Odkouzlení světa je současně sbírkou brilantních francouzských esejů, v nichž se Marcel Gauchet představuje jako inspirující filozof, důkladný historik, znalec etnologie a dalších příbuzných oborů. Českému čtenáři se tak do rukou dostává výjimečná publikace, jejíž téma patří v evropském intelektuálním prostředí k nejdiskutovanějším.Marcel Gauchet (1946) je významný francouzský filozof a historik. Pracuje jako vedoucí vědecký pracovník na École des hautes études en sciences sociales a jako šéfredaktor prestižní kulturně-politické revue Le Débat, kterou řídí společně se svým kolegou, historikem Pierrem Norou. Je autorem knih: Odkouzlení světa. Dějiny náboženství jako věci veřejné (1985), Revoluce lidských práv (1989), Náboženství v demokracii. O problému lacité (1998), Demokracie proti sobě samé (2002), Historický úděl (2003). Gauchet v nich prokázal schopnost originálního přístupu k látce a schopnost diskuse nejen s filozofy a historiky, ale také sociology a politology.

Tomáš Halík o knize:
Stěžejní dílo soudobého francouzského historika, filozofa, sociologa a kritického analytika politické kultury Marcela Gaucheta (nar. 1947) Odkouzlení světa (z roku 1985) bývá označováno za jednu z nejvýznamnějších prací společenskovědní literatury poslední čtvrtiny dvacátého století.
Gauchet rozvíjí originální a inspirující výklad „politických dějin náboženství“, který odvážně reviduje obvyklá schémata. Autor sleduje vývoj křesťanství, které postupně vyvádí společnost z náboženství jakožto organizující síly světa a uvolňuje prostor pro laicitu a pro víru jako kulturu. Ukazuje, jak představa Boha, překračujícího svět, otvírá prostor lidskému racionálnímu zkoumání přírody a napomáhá autonomii víry a rozumu. Zároveň řád společnosti – na rozdíl od mimobiblických kultur – tím přestává být přímo odvozován od božského světa: Díky uvědomění si boží jinakosti se člověk stává pánem svého osudu a oddanost Bohu se z kolektivní povinnosti stává svobodným osobním svědectvím. Moderní společnost podle Gaucheta není společností bez náboženství, nýbrž společností, „jejíž hlavní kostra je vystavěna z přeměněné funkce náboženství“.
Gauchetova kniha přináší neopomenutelný vklad do diskusí o radikálních proměnách vztahu náboženství, kultury a politiky v dějinách i současnosti západní společnosti.