Pravým okem - vráceno z distribuce, mírně poškozené/ ušpiněné

POLSKO PRAVÝM OKEM

Dva výbory z esejistické tvorby a také politická fikce, dotýkající se tématu lustrací, dávají nahlédnout do konzervativního proudu v současném Polsku

To méně známé Polsko mají nyní šanci poznat čeští čtenáři. Nedávný pražský veletrh Svět knihy představil severního souseda jako čestného hosta, a s tím přišla doslova žeň nových, do češtiny přeložených knih polských autorů. Třiceti na veletrhu představeným titulům vévodily dva výbory z polské esejistiky a jeden s nimi spojený román, které především ukazují Polsko intelektuálně odlišné od obecně sdílené představy, kterou prezentují nejčtenější polský deník Gazeta Wyborcza s levicově liberálními názory a jeho šéfredaktor Adam Michnik.

Oba soubory esejů - Pravým okem a Návrat člověka bez vlastností - a román Údolí nicoty umožňují lépe pochopit konzervativní Polsko, které bylo karikováno za vlády bratrů Kaczyňských. Jejich postoje a ideje neodpovídaly všeobecně přijímaným levicově liberálním představám. Jak ale ukazují eseje i román, má tento pohled na svět hluboké kořeny - a rozhodně popírá karikaturu Poláků jako fanatických katolíků.

Konec postmoderny?

Intelektuální debatu by Polákům mohli Češi závidět, protože jejím motorem jsou sdružení autorů kolem čtvrtletníků nalevo i napravo, kteří zároveň píší i do hlavních, mainstreamových médií. Úroveň debaty je tak mnohem vyšší, kultivovanější a zároveň vyostřenější, protože je to právě konzervativní tábor, který se vyhýbá kompromisům a někdy „hlavou proti zdi" prosazuje ne právě v širším evropském kontextu populární názory, jako je třeba odpor vůči umělému přerušení těhotenství nebo vypořádání se s komunistickou minulostí.

V Polsku existuje tradice názorových měsíčníků i čtvrtletníků, k níž se nyní přidává zakládání thinktanků politických stran, jež také chtějí mít své intelektuální platformy. Čili polská debata o politice a kultuře rozhodně nekončí, i když se třeba levice zdá nyní ideově vyprázdněná a neschopná politické konkurence.

Texty v knize Návrat člověka bez vlastností pocházejí většinou právě z časopisů. Základ knihy tvoří dva autoři,Cezary Michalski a Pawel Lisicki, ceněný esejista a šéfredaktor druhého nejčtenějšího deníku Rzeczpospolita. Michalského text Návrat člověka bez vlastností se stal v polovině devadesátých let základním kamenem intelektuální debaty polských konzervativců, i když sám autor nedávno změnil politický dres a je nyní komentátorem levicového měsíčníku Krityka polityczna. Michalski si bere za příklad Muže bez vlastností Roberta Musila, na němž ukazuje a kritizuje amorfní vlastnosti postmoderního člověka.

Sémantická revoluce

Kniha Pravým okem je pro změnu výběrem esejů a textů, které vyšly v denících. Je nutné podotknout, že nepsanou povinností polských deníků je každý den přinést jedno- až dvoustránkovou esej, náročné čtivo pro náročného čtenáře. Řeší se v nich aktuální politika, kultura a ekonomika stejně jako polská obsese historií, jež se zpravidla prolíná výše zmíněnými oblastmi. Výbor Pravým okem přináší to nejlepší právě z těchto deníkových esejů plus několik dalších textů.

Český politolog Petr Fiala v předmluvě antologie píše, že k polské národní identitě vedle náboženství patří i „nesamozřejmost státních a správních útvarů, v nichž polský národ realizoval svoji existenci. Někde odtud lze nepochybně odvozovat větší péči o kulturní, politické a sociální aspekty národa, stejně jako schopnost lépe rozumět tradici, řádu, mít větší smysl pro hodnotu idejí, než jak je tomu v naší mentalitě".

Polský politolog a editor sborníku Maciej Ruczaj k tomu pak v úvodní studii dodává, že poté, co se vyčerpal levicově liberální étos devadesátých let a postkomunistická levice vlivem skandálu propadla politickým sítem, bylo samozřejmé, že pravice se bude snažit ve veřejné debatě převzít iniciativu. Proto si v knize můžeme přečíst třeba srovnání postkoloniální mentality afrických zemí a postkomunistického Polska od Ewy M. Thompsonové. Jeden z polských vyjednavačů Lisabonské smlouvy Marek Cichocki zas vysvětluje nesamozřejmost a nečernobílost polských postojů k evropské integraci.

V obou výborech jsou zastoupeni autoři, kteří se od roku 2003 podíleli na „sémantické revoluci", jak bylo nazváno období vyčerpání liberálně levicového étosu. To v roce 2005 vyústilo ve volební vítězství konzervativní strany Právo a spravedlnost, která ovšem řadu intelektuálů zklamala tím, že vstoupila do koalice s populisty a „venkovskými" nacionalisty.

Hodně vášní v Evropě vzbudil postoj polských konzervativců k Evropské unii. Novinář Bronisaw Wildstein, texty je možné nalézt v obou výborech, například v eseji Euroutopie, vysvětluje širší souvislosti polského euroskepticismu. Vadí mu, jak slepě Polsko přejímá myšlenky pečovatelského státu, které jsou ukryté v projektu Evropské unie. Nivelizace, sjednocení příležitostí připravuje Evropany o kus lidské přirozenosti, která spočívá i v tom, že ne všechno se zdaří.

Údolí nicoty

K oběma sborníkům esejů lze přiřadit politickou fikci Bronislawa Wildsteina, taktéž představenou českému čtenáři na Světu knihy. Wildsteinův román Údolí nicoty už z myslí polských čtenářů trochu vyšuměl, ale spolu s dokumentárním filmem Tři kámoši před dvěma lety výrazně promluvil do duše Poláků o citlivém tématu lustrací a moderní politické mašinérie.

Bronislaw Wildstein se dívá na polskou společnost z jiného úhlu, než bylo do roku 2005 zvykem, a rozhodně naplňuje podstatu „sémantické revoluce", když problém spolupráce s komunistickou státní bezpečností a dilemata s tím spojená v současném Polsku definuje z pohledu novináře, který odhalil pravdu o známém veřejném činiteli a poté, co ji publikuje, ho liberálně postkomunistická mašinérie drtivě semele. K tomu je třeba připomenout, že Bronislaw Wildstein v roce 2005 vynesl z Institutu národní paměti seznamy spolupracovníků i obětí tajné policie, které se potom objevily na internetu.

Údolí nicoty není literárním skvostem, ale nabízí dobrou sondu do stavu polské společnosti dvacet let po změně politického systému. Podobně jako autoři esejů se snaží vyrovnat s postmoderními traumatem, které přinášejí lustrace a manipulace s nimi. Proto je to možná více svého druhu esej než román.

Martin Ehl