Mýtus o Masarykovi

I prezident Václav Klaus se před oním majestátem sklonil. Před majestátem legendy. Před majestátem mýtu. Před majestátem vlastenectvítvorné vzpomínky. Před majestátem sedmdesátého výročí úmrtí prvního československého prezidenta. Týž Václav Klaus, který při příležitosti stopadesátého výročí narození Tomáše Garrigua Masaryka rozpoutal veřejnou polemiku o struktuře jeho mýtu, o tom, co z jeho odkazu odpovídalo skutečnosti, co bylo uměle budováno a co je prostě a jednoduše pouze produktem nepravdivých vzpomínek na staré lepší časy.

S Masarykem to je složité. Jak o něm psát, a přitom neupadnout do osidel tradovaných výroků a pravd? Jak o něm veřejně řečnit, a přitom nepropadnout kouzlu banálních a prázdných klišé a frází? Jak o něm natočit dokument, a přitom se vyhnout srdcervoucím záběrům na desítky kilometrů dlouhé špalíry truchlících lidí při jeho pohřbu na sklonku éry svobody? A jak dnes stále znovu obnovovat (budovat?) národní společenství, úctu k zemi svých otců a pocity povinnosti k ní (zvěčnělý Dušan Třeštík by řekl „vymýšlet národ") bez magického akronymu TGM?

Jistě je dobré a snad i potřebné vědět, jak to bylo doopravdy. Že Masarykova reálná politika měla k obrazu hodného tatíčka národa trošku dál, než by dnes chtěl kdekdo připustit. Fakta o tom, jak ze státních fondů podporoval (čti: uplácel) novináře, aby psali podle pokynů Hradu, už nejsou tajemstvím. Stejně tak se ví, a leckde i učí, že prvorepublikové mocenské centrum Hradu odporovalo duchu republikánské únorové ústavy.

Je známo, že jeho boj proti církvi, jenž měl hluboké kořeny v pokřiveném a účelovém výkladu českých dějin a který dokonale souzněl s maloměšťáckým espritem mladého národa počátku 20. století, přinesl nemálo špatného. A to i tam, kde by to samotný Kyrasa M. (jak zněl jeden z jeho mnoha pseudonymů, jimiž podepisoval své novinové články na podporu politiky Hradu) jistě neviděl rád - v oblasti neinstitucionalizovaného, necírkevního, k prosté lidské mravnosti odkazujícího náboženství, jež také bylo devastováno ideovými nástupci proticírkevních bojovníků přelomu 19. a 20. věku. Prozíravě někteří varovali katolíky před zatracováním „profesora Masaříka" - vždyť jakého lepšího spojence najít pro obhajobu potřeby veřejné mravnosti, osobní morálky?

Masarykovo postavení nebylo nezpochybňované ani v samotné éře meziválečné. Dlouhou dobu byl pokládán za výsostného představitele české levice (kam ostatně se svým tzv. realistickým proudem politiky bezpochyby patřil), takže prvorepubliková pravice měla s jeho podporou dlouhodobé problémy. Stačí si vzpomenout na prezidentské volby 1927, v nichž by velmi pravděpodobně stačilo, aby na kandidaturu kývl tehdejší předseda vlády a agrární strany Antonín Švehla, a titulem nejdéle sloužícího prezidenta v dějinách země by se dnes honosil Václav Havel.

Jistě, dospělí, vzdělaní lidé by se měli obejít bez polopravd či dokonce lží. Kdekdo by navíc řekl, že k témuž by vybídl Masaryk a že právě on stál v první řadě boje proti falešným berličkám v podobě Královédvorského a Zelenohorského rukopisu. Jenomže tak jednoduché to nebylo. Některé mýty poodhaloval, jiné přímo bořil, přitom však přišel s velkolepou náhradou v podobě táborské a českobratrské linie smyslu českých dějin. Mimoto mýtus tak úplně lží není.

Když Masarykův mýtus zboříme, co zbude? Mýtus o českém národě jako čeledi svatého Václava už jistě ne. Máme nějaký náhradní, jako jej měl on? Jak bude budován a neustále znovuobnovován národ? Národ, jakožto imaginární společenství (ano - právě ona premoderní Gemeinschaft, nikoli prostá moderní Gesselschaft), mýty potřebuje. A to mýty živé, jež jsou schopny podněcovat lidskou fantazii. Takovou nosnou legendou je už dlouho legenda o Masarykovi. A tak jakkoli lze skutečně trpět při sladkobolných televizních mystifikacích Zdeňka Mahlera, nemáme co jiného nabídnout. Mýtus o Emilu Háchovi, ve skutečnosti o jednom z našich lidsky nejlepších prezidentů, má bohužel zcela jiné vyznění, než by mu patřilo. A mýtus o českých konzervativcích druhé poloviny devatenáctého a první poloviny dvacátého století s Josefem Pekařem, Antonínem Švehlou a dalšími v hlavních rolích vůbec neexistuje. Co zbývá, než se hlásit k legendě o československých legiích? Památku a hodnotu oběti nespravedlivě zapomínaných českých vojáků padlých na straně rakousko-uherské monarchie (tedy jejich vlastního státu) můžeme očišťovat, připomínat a vytahovat ze zapomnění, hochy od Zborova tím už ale nevytlačíme a nenahradíme.

Do podobné polohy se pomalu, ale jistě dostává mýtus o „zlatých letech šedesátých" a o roku 1968. I tam se pozapomíná na reálie a souvislosti a budoucím generacím se předávají vzpomínky na chvilky zdánlivé svobody a na bezmocnost, odhodlání a alespoň nějaký odpor při ponižující okupaci. Zde ale lze legendu doplnit příkladem života vězňů a obětí komunistické totality - nemylme se, právě to může být silným prvkem při výchově dalších generací.

Vzhledem ke všemu řečenému i nevyřčenému má český konzervativec (a jak je nesamozřejmé být po Masarykově první republice českým konzervativcem!) být prvním z těch, kdo nebudou nejen Masarykovu mýtu odporovat, ale budou jej dokonce podporovat. Václav Klaus to všechno jistě ví, a tak se neváhal sklonit před majestátem.