Na téma modernizace

Čtyřiatřicátý sjezd České strany sociálně demokratické se odehrával pod heslem modernizace této nejstarší existující politické strany u nás. Do slova modernizace se promítalo příliš mnoho protikladných zájmů, aspirací a cílů. Podívejme se na některé z nich.

Oficiálním cílem projektu, jak ho ještě před sjezdem prezentoval poradce Jiřího Paroubka sociolog Ota Novotný, má být hlubší zakotvení a posílení ČSSD v politické spektru České republiky a současně celkové zatraktivnění sociálnědemokratické vize společnosti. Proč chtějí sociální demokraté měnit svou tvář, když například místopředseda Paroubkovy vlády Jiří Havel nedávno v Hospodářských novinách napsal, že "česká sociální demokracie se od západoevropské programově neliší" a že "program má v řadě ohledů modernější než vize západních levicových gigantů"?

Fakta z průzkumů

Havlova slova jsou zřejmě jen mediální clonou. Vedení ČSSD totiž na nedávném brněnském sjezdu prezentovalo svým delegátům poměrně alarmující výsledky rozsáhlého průzkumu. Jaké jsou jeho hlavní body?

- Jen asi dvě pětiny voličů si myslí, že ČSSD je moderní stranou. Velká většina si to myslí o Straně zelených (70 pro-cent) a ODS (66 procent).

- ČSSD se nejeví moderní stranou nadstandardně mezi mladšími a vzdělanějšími voliči. Pro ně jsou moderní především Strana zelených a ODS.

- Mezi voliči ČSSD je výrazně větší podíl (61 procent) pře-svědčených o moderním charakteru Strany zelených než je podíl voličů Strany zelených přesvědčených o moderním charakteru ČSSD (18 procent).

- Mezi voliči ČSSD je výrazně větší podíl (46 procent) pře-svědčených o moderním charakteru ODS, než je podíl voličů ODS přesvědčených o moderním charakteru ČSSD (21 procent).

Z pohledu modernizátorů jsou data ještě horší při srovnání ČSSD a jejích sesterských stran. V textu se doslova píše: "Pouze čtvrtina voličů si myslí, že ČSSD dnes dosahuje úrovně svých partnerských organizací ve vyspělé západní Evropě. Tento názor zastává velká většina vysokoškolsky vzdělaných voličů a dokonce celá čtvrtina kmenových voličů ČSSD. Přinejmenším to mezi voliči dokazuje velkou míru pochybností, zda a nakolik je dnes ČSSD už sociální demokracií standardního západního typu."

Jako kritéria modernosti si poradci kolem Jiřího Paroubka vybrali šest momentů:

- Identifikuje podstatné problémy rozvoje společnosti

- Programově se orientuje na celosvětové trendy

- Je zaměřena na budoucnost a integrační procesy v Evropě

- Je přitažlivá pro mladou generaci a umí řešit její problémy

- Hájí zájmy středních vrstev společnosti

- Snaží se do politiky zapojit veřejnost

S touto výchozí představou předstoupilo Paroubkovo vedení před více než pět set delegátů třídenního sjezdu. Jak chtěli modernizaci prakticky provést?

Mocenský tah

V této fázi byl celý projekt modernizace zúžen jen na jednu věc - ovládnutí strany. Velkým handicapem Jiřího Paroubka od jeho zvolení premiérem (duben 2005) a později předsedou (květen 2006) bylo, že neměl pevnou síť svých stoupenců. V prvním třičtvrtěroce po vstupu do vysoké politiky se snažil sjednocovat různé proudy nebo účelově využíval stranickou armádu, kterou mu ochotně zapůjčil Miloš Zeman. Po jejich povolební roztržce najednou zůstal sám.

V první chvíli se obklopil politiky o více než dvacet let mladšími (Hašek, Tejc, Petržílek, Dimun, Hamáček), posměšně označovanými jako "kindermanagement". K ovládnutí strany ale potřeboval vytvořit ještě svou garnituru na okresní a krajské úrovni, protože kromě vedení Ústeckého kraje nemá nikde silné spojence. Prostředkem se mělo stát šest výrazných změn ve stranických stanovách, které by navodily situaci pro rychlou obměnu garnitur na všech úrovních.

V předsjezdovém období nabídl Jiří Paroubek části stranických funkcionářů rychlý vzestup prostřednictvím přímých primárních voleb (o kandidátech hlasují všichni členové, nejen delegáti) na okresní i krajské úrovni. Stranický předseda tak mnohým nespokojeným opozičníkům uvnitř ČSSD vytvořil poměrně efektivní nástroj, jak odstranit etablované partajní skupiny. Přímou volbou všemi členy měl být také volen předseda ČSSD. Další stoupence chtěl získat mezi ženami a mladými, jímž slíbil kvóty na zastoupení v orgánech ČSSD i na kandidátních listinách.

Paroubkovým osobním výtvorem byl zvláště navrhovaný institut tzv. Stálé konference ČSSD. Mělo to být grémium na půl cesty mezi sjezdem a stávajícím ústředním výkonným výborem, které by bylo průběžně svoláváno za účelem změn politického programu, stranické strategie, taktiky a přede-vším stanov. Tento nový prvek by fakticky odsunoval do pozadí mocenský význam sjezdu (jednou za dva roky) a zasedání ústředního výkonného výboru (zhruba jednou za dva měsíce). Smyslem bylo, aby Jiří Paroubek mohl flexibilněji legitimovat rozhodnutí svého vedení. Většina delegátů se tohoto pokusu o posílení manévrovacích možností předsedy zalekla a ze změn prošla jen přímá volba předsedy.

Ne změnám

Návrhy na změny narazily dokonce na několikanásobnou bariéru. V samotné předsednické volbě Jiří Paroubek nejdříve získal jen šedesát procent hlasů, přičemž podle předběžných dohod mezi kraji měl obdržet minimálně osmdesát procent. Ostře to kontrastovalo z počty, kteří získali místopředsedové Sobotka (85 procent) a Škromach (92 procent). Z větší části šlo o gesto vůči Paroubkově politické práci uvnitř ČSSD. Jak to od sjezdového mikrofonu charakterizoval poslanec Miroslav Kala, k řízení strany mu stačí Tvrdík a reklamní agentury. O naše názory se vůbec nezajímá. Součástí tohoto protestu byla i volba Paroubkova kritika Martina Starce do funkce předsedy ústřední kontrolní komise. Sympatie většiny delegátů si Starec získal kritikou způsobu hospodaření se stranickými penězi v podání Paroubkova nejbližšího spolupracovníka a exministra obrany Jaroslava Tvrdíka.

Odmítnutím důležitých odstavců stranických stanov také většina delegátů zavrhla překotnou přeměnu strany, která by podle mínění většiny z nich vedla k faktické centralizaci politiky a ztrátě vlivu členské, poslanecké i funkcionářské základny. Naopak Jiřímu Paroubkovi by se splnil jeho sen vládnout přes hlavy okresů a krajů a v důležitých věcech komunikovat přímo s členy a voliči. ČSSD by se tím více přizpůsobila jeho pojetí politiky a stala by se z velké části nástrojem jeho veřejného angažmá.

Zájmový přechod

Sjezdový neúspěch Jiřího Paroubka vyplývá z toho, že ČSSD nezná nebo nechce znát. Sociální demokracie byla a ještě dlouho bude federací čtrnácti krajů a všechny hlavní změny musí být předem dojednány na této úrovni. Jiří Paroubek se přitom příliš spoléhal na dohody špiček, které navíc nebyly myšleny zase až tak vážně. Odtud pak výbuch na sjezdu.

Sociální demokracie ročník 2007 se nachází ve fázi "zájmového přechodu." Na druhém bohumínském sjezdu v květnu 1997 se zde vytvořila pevná hlasovací koalice, která až do podzimu 2005 schvalovala všechna podstatná stranická rozhodnutí. Jejím tvůrcem byl Stanislav Gross, který tím ČSSD fakticky ovládal. Navzdory tomu, že nejvyšší exekutivní funkce byly v rukou Zemanova křídla, které právě v "druhém Bohumíně" vyklidilo - až na stranického předsedu - všechny pozice. Páteří hlasovací koalice tehdy byly střední Čechy a jižní Morava, k nimž se přidávaly jižní Čechy a část severní Moravy. Pro současnou ČSSD v "zájmovém přechodu" je typické, že se dosud nevyprofiloval silný zájem, kolem něhož by se utvořila nová hlasovací mašina, podobná té z let 1997-2005. Kdo na sjezdu rozhodoval?

Jiří Paroubek opět potvrdil, že je tak trochu "mimo" a "nad" běžné stranické hemžení a byl by nejraději, aby ho jeho strana co nejméně rozčilovala. Sjezdová hlasovací koalice, tvořená téměř celou Moravou, jižními Čechami a částí středních Čech tentokrát jeho návrhy většinově odmítla. Poselství lze zformulovat do těchto slov: "Nechceme silného Paroubka a vyvlastnění našich stranických pravomocí. Současně si ale dnes nedovedeme představit jeho nástupce."

O této hlasovací koalici proto není zřejmé, za koho a za co se v příštích letech postaví. V kuloárech se nicméně objevila myšlenka, že bude před dalšími volbami minimálně nutné rozdělit funkce předsedy strany (Paroubek) a kandidáta na volebního lídra. Jak to dopadne, bude hodně záležet na vystupování současného předsedy. Třetí sjezdový den totiž překvapeným delegátům sděloval, že jim děkuje za kritiku, i když to prý nebylo lehké poslouchat. O týden později už ale zaútočil na Zdeňka Škromacha a Bohuslava Sobotku, že oni a jejich hlasovací rezervoár nesplnili dohody o změnách stanov. V médiích to vyhrotil tak, že pokud mu nevzdají úctu a nepřihlásí se k jeho autoritě, bude uvažovat o rezignaci. Když k tomu při-počteme podobné sjezdové vystoupení ve věci (ne)volby Petra Hulínského za místopředsedu, vidíme, že předseda Paroubek začíná postupně, ale jistě ztrácet politickou půdu pod nohama a uchyluje se k nátlakovým gestům. Jeho konec nastane, až ně-kdo zvedne prapor a vyzve vedení strany, aby jeho výhrůžky akceptovalo. Možná v tu chvíli začne skutečná modernizace sociální demokracie.