Několik poznámek k Tainterově teorie kolapsu v české kotlině

Kniha amerického historika a antropologa Josepha Taintera z roku 1988 Kolapsy složitých společností (první české vydání Dokořán 2009, dotisk 2013) již více než dvacet let ovlivňuje diskusi o nestabilitě složitých socioekonomických systémů, jejich udržitelnosti, zranitelnosti, resilienci a dalších souvisejících tématech. Ohlas Tainterovy práce se projevil i u nás a inspiroval pestrou skupinu českých vědců v čele s egyptologem Miroslavem Bártou k uspořádání tematické konference a k vydání sborníku Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur. Minulost současnost a budoucnost komplexních společností (Academia 2011, dotisk 2013). Ze zájmu o obě knihy je zřejmé, že téma společenského kolapsu je českými čtenáři pokládáno za aktuální. Je proto užitečné posoudit, jak čeští badatelé Tainterovu teorii uchopili. Velkým nedostatkem českého vydání Tainterovy knihy je ovšem to, že není opatřena kritickým úvodem, který by nejen shrnul vývoj autorových názorů, ale především reflektoval následnou diskusi.

Základem Tainterovy práce je teze o růstu složitosti sociálních systémů, jež je vynucována řešením problémů, které ohrožují jejich existenci, a autorovo zobecňující tvrzení, že spolu s tím nutně klesají mezní výnosy investic do jejich stability a funkčnosti. Ve svém výchozím textu z roku 1988 zmiňuje Tainter spotřebu energie jen marginálně, avšak v nedávných studiích (2011) považuje její dostupnost (včetně příslušných strategických surovin) za klíčový faktor. Mezní výnos spolu s konceptem produkční efektivity (poměr žádoucího výstupu k jednotkové spotřebě vstupů) autor převzal z ekonomické teorie. Analýzou vzestupu a kolapsu vybraných civilizací pak Tainter dospívá k univerzální teorii o nevyhnutelnosti systémového kolapsu.

Tainterův pesimismus vychází z přesvědčení, že každá společnost musí řešit existenční problémy a při tom nutně zvyšuje svoji složitost. V první fázi je mezní výnos z investovaných zdrojů i energie kladný a vede k růstu společenského blahobytu a často i ke geografické expanzi, která slouží zajištění dalších zdrojů. Vzniká efektivní mocenský a správní aparát, stálé vojsko, nezbytná dopravní infrastruktura (obchod, přesuny vojsk), k čemuž výchozí, čistě zemědělské společnosti dospějí zvyšováním produkce potravin a následným uvolňováním rostoucího podílu populace pro nezemědělské činnosti (řemesla, obchod, státní správa, armáda, umění, věda aj.). Po dosažení optima složitosti začíná křivka mezních výnosů klesat, avšak systém dál nevyhnutelně roste a strukturuje se, aby se po dosažení kritického bodu zhroutil pod tíží vlastní provozní spotřeby.

Existuje analogie mezi Tainterem a marxistickou teorií kapitalismu, který je předem odsouzen k zániku tím, že není schopen řešit destabilizující třídní konflikty, nebo malthusovskou nerovnováhou mezi exponenciálně rostoucí populací a pouze lineárně se zvyšující produktivitou zemědělství. Tato nerovnováha obdobně vede k periodickým krizím (války, hladomory a jimi vyvolané epidemie), které sníží populaci na rovnovážnou velikost. Z hlediska budoucnosti socioekonomických systémů se tedy jedná o pesimistické teorie, které předpokládají, že společenský vývoj nevyhnutelně dospěje do stádia diskontinuity (revoluce, válka, hladomor, ekonomický rozpad systému). Tainterova teorie se ovšem primárně týká složitých systémů, které jsou řízeny centrálně – a nestabilita vzniklá na periferii může destabilizovat i mocenské centrum.

Vedle Taintera je neméně zajímavou knihou, přístupnou i českému čtenáři, environmentálně orientovaná práce J. Diamonda Kolaps: Proč společnosti zanikají a přežívají (Akademia 2008). Diamond se obdobně jako Tainter zabývá zaniklými kulturami a hledá souvislost mezi dostupností zdrojů, technologií produkce potravin, sociálními strukturami a náboženstvím či ideologiemi. Vyčerpání půdy nebo nedostatek vody způsobený klimatickým výkyvem mohl dle autora v některých případech vést ke kolapsu nebo postupnému úpadku a vylidnění dříve prosperujících oblastí.

Zajímavým příběhem je středověká kolonizace Grónska nebo zničení přírodních zdrojů na Velikonočním ostrově, kde nepřizpůsobivost dánských kolonistů nebo okázalá spotřeba ostrovanů (výroba a transport obrovských kamenných soch) tamní společnost zruinovaly stejně spolehlivě jako fakticky iracionální stavba funerálních monumentů ve starém Egyptě. Společnosti, které takto nesmyslně zacházejí se svými omezenými materiálními a lidskými zdroji, jsou postupem času stále zranitelnější a jejich kolaps může přijít nečekaně například s klimatickým výkyvem (řada suchých nebo chladných roků), který způsobí hladomor a následný rozpad nefunkčního sociálního systému. Na Tainterovu teorii kolapsu můžeme ve světle uvedených studií pohlížet jako na obecné vysvětlení rostoucí zranitelnosti společností, které neadekvátním, často stereotypním způsobem řeší své produkční, populační nebo mocenské problémy, čímž se postupně dostanou do slepé uličky. Jak si ukážeme dále, často se jedná o společnosti centrálně řízené.

Vraťme se ale nyní ke zmíněnému českému sborníku. Ani zde bohužel není podáno kritické zhodnocení Tainterovy práce či shrnuta diskuse, kterou Tainter vyvolal. Část prací ve sborníku se Tainterem příliš neinspirovala a systémy, které jejich autoři popisují, nelze vždy pokládat za složité společnosti (tlupy lovců mamutů, megalitičtí zemědělci a pravděpodobně ani nesouvislé keltské osídlení). Příkladem nerelevantní případové studie je i příběh reformátora Achnatona, který nijak nesouvisí s Tainterovou teorií kolapsů, protože jeho pokus o zavedení Atonova kultu byl z hlediska dějin starého Egypta pouhou epizodou, rozhodně nevyvolal kolaps této civilizace. Achnaton, podobně jako Mao se svou kulturní revolucí, nesehrál roli Gorbačova, jehož dobře míněné reformní snahy rychle rozložily labilní sovětský systém.

Naopak příkladem, na němž by bylo možné Tainterovu teorii ověřit, je kolaps Rakousko-Uherska. V krátkém eseji na toto téma se spíše rekapitulují události, které vedly ke vzniku Československa. Mnohem zajímavější by ovšem bylo dokázat, že způsoby, jimiž monarchie řešila své endogenní (např. národnostní) a exogenní (např. expanze Pruska) existenční problémy, vedly ke klesajícím mezním výnosům. Jednalo se o vysoce centralizovaný a byrokratizovaný systém, který vybudoval nákladnou armádu, dopravní a komunikační infrastrukturu, měl jednotnou měnu a další atributy tainterovských, ke kolapsu směřujících složitých systémů. Hladký vznik Československa pak svědčí o dobré předvídavosti, adaptabilitě a organizačních schopnostech národa Čechů a Moravanů.

Některé příspěvky sborníku jsou s Tainterem v rozporu, ovšem hlouběji s ním nepolemizují, takže jejich přínos k tématu socioekonomického kolapsu je sporný. Co si má čtenář například myslet o úvaze o „pulzování archeologických kultur“, když její autor v seznamu literatury sedmkrát odkáže pouze na své, většinou česky publikované práce? Jiní autoři (natožpak Tainter) pro něj neexistují. Spíše než o příspěvek k teorii kolapsu jde o ukázku sebestřednosti a izolovanosti jisté části české sociální vědy. Omezeně relevantní jsou i ekonomické eseje (Hampl; Ševčík a Ševčíková), které jsou jakousi obecnou apologetikou tržního kapitalismu. Právě na tomto místě by čtenář uvítal fundovanou analýzu vývoje EU, respektive rozbor postupující evropské integrace (jednotná měna, jednotná legislativa, pokusy o jedno mocenské centrum, postupný úbytek subsidiarity) z perspektivy Tainterovy teorie kolapsu. Instinktivně cítíme, že evropské elity se ideologicky i myšlenkově „zadrhly“ (Nondek, 2012) a tak vývoj EU připomíná antickou tragédii, v níž hlavní aktéři nemohou změnit ani své role, ani svou stereotypní rétoriku. Stejně lákavá by byla i analýza rozpadu SSSR, systému budovaného dle rigidní ideologie a řízeného intelektuálně podprůměrnými a stárnoucími elitami.

Někteří Tainterovi kritici poukazují na to, že jeho teorie je z velké míry postavena na našich nutně omezených znalostech o starověkých civilizacích nebo civilizacích, které nám zanechaly nedostatečné písemné prameny (západní Čou, Harapa, Mezopotámie, starověký Egypt, minojská kultura, Olmekové, Mayové, lid Chaco, Hohokamové apod.). Další kritika směřuje k temným barvám, jimiž autor maluje život v troskách velkých říší bezprostředně po jejich zhroucení. Kolabující společnosti se mohou dostat až do stavu hobbesovské občanské války (bellum omnium contra omnes), kde zpustlým krajem bloudí loupeživé bandy; v jiných případech (např. Ikové v severní Ugandě) se může sociální struktura trvale rozpadnout až na úroveň individuí, která vedou existenci čistě v rovině biologického přežívání.

Další námitkou, kterou je možné proti Tainterově teorii kolapsu vznést, je zlehčování nebo ignorování práce jiných. Nejedná se jen o Spenglera a kritiku biologických metafor starších autorů nebo bagatelizaci „mezí růstu“ (Římský klub, 1972) s poukazem na mainstreamovými ekonomy stereotypně omílanou univerzální substituovatelnost surovin. Co se klesajících mezních výnosů týče, na ubohou účinnost využívání lidských a materiálních zdrojů poukazovala již v 70. a 80. letech řada kritiků sovětského hospodářství. Modely kolapsu socioekonomických systémů kriticky porovnal řadu let před Tainterem například Timmermans (1981), který klade důraz také na morální (etické) faktory. Opominut byl v této souvislosti i Talcott Parsons (1951, 1971), který chápe společnost jako strukturovaný systém, ve kterém lidské bytosti sdílejí kulturní normy, na jejichž základě konstruují smysluplné procesy vedoucí ke společně přijatým cílům. Parsons, který jako další autoři vidí kulturní vývoj ke složitějším společenským strukturám naopak jako stabilizující a nutný, navrhl strukturální model AGIL (adaptace, stanovení cílů, integrace a latence). Adaptace na změny vnějšího prostředí vyžaduje nejen zdroje, ale i schopnost jejich optimálního využití. Dále musí být konsenzuálně přijaty cíle; společnost je integrována na základě morálky a sdílených právních norem. Konečně latence znamená kontinuitu kultury a institucí, které jsou aktivně udržovány a obnovovány.

Tainter přechází i poznatky plynoucí z obecné teorie systémů (von Bertalanffy, 1971), která zkoumá konkrétní socioekonomický systém nejen z hlediska jeho struktury a složitosti, ale především z hlediska dynamiky, se kterou interaguje se svým okolím. Srovnání centrálně řízených systémů se systémy samoorganizovanými (trh, samospráva, věda, umění aj.) nebo s přírodními ekosystémy vede k poznatku, že výsledkem samoorganizace není pouhý růst výnosů nebo produktivity, ale růst spolupráce, schopnosti řešení konfliktů, kreativity, stability a odolnosti (resilience). Obecná teorie systémů vedla k definování systémů, které jsou autonomní, adaptabilní, anticipativní a reprodukující se a u nichž je strukturální složitost podřízena jejich funkcionalitě a resilienci.

V přírodě se takové systémy (např. vícebuněčné organismy) vyvíjely přírodním výběrem miliardy let a radikálně se liší od karteziánských automatů, které fungují na základě duality mezi řídícím (regulátor, centrální autorita) a řízeným. Za posledních třicet let byly nezávisle na Tainterovi formulovány koncepty autopoesis (Maturana a Varela, 1980), systémové autonomie (Ulanowicz, 1986) nebo metabolické autoreparace (Rosen, 1985), které vysvětlují, jak fungují systémy mající díky své složitosti imanentní schopnost optimalizovat svou strukturu vzhledem ke změnám okolí. Je to umožněno jejich schopností ukládat a zpracovávat informace. Na tuto vlastnost „života“ poukázal již v roce 1944 fyzik Erwin Schrödinger nalezením souvislosti mezi informací a entropií charakterizující neuspořádanost systému. Schopnost živých organismů pracovat s informací, a tedy zvyšovat a udržovat svou složitost exportem entropie do svého okolí, odlišuje systémy živé od neživých, fyzikálně-chemických.

V této souvislosti je nutno zmínit i diskusi o vztahu resilience, schopnosti adaptace a spolehlivosti, kterou Tainter do značné míry ovlivnil. Spolehlivost se vztahuje na optimální fukčnost systému za běžných „pracovních“ podmínek a platí jak pro karteziánské, tak i pro samoorganizující se systémy. Resilience je schopnost přírodních, sociálních i jiných autopoetických systémů udržet si své základní funkce navzdory působení výrazných stresových faktorů. Tato schopnost rychlé adaptace na různé krizové, nepředvídatelné situace proto nesouvisí pouze s dosaženou technickou úrovní socioekonomických systémů, ale také s kooperativním a racionálním chováním lidských bytostí, s jejich schopností samoorganizace a kreativity. Stejně ničivá přírodní katastrofa může jednu společnost zastihnout efektivně jednající, zatímco v jiné může vyvolat rabování a chaos (viz zemětřesení na Haiti v roce 2010). Kolaps komunistického centrálního řízení Československa proběhl formou „sametové revoluce“ právě proto, že „řídící roli“ okamžitě převzala samoorganizující se občanská společnost (zejména spontánně vznikající místní a „závodní“ OF), která zajistila hladký chod socioekonomického systému a provedla ho transformační fází.

Tainterova teorie mimořádně popudila teoretiky udržitelného rozvoje. Tainterovy pozdější studie (1995–2011) zpochybňují možnost kontinuálního a hodnotově pozitivně orientovaného udržitelného rozvoje. Pokud platí Tainterem formulovaný „univerzální“ společenský zákon o klesajících mezních výnosech z investované energie a zdrojů, pak žádný udržitelný (trvalý, kontinuální) rozvoj není možný. Dějiny jednoduše nikam nesměřují a všechno lidské snažení je dříve nebo později odsouzeno ke kolapsu. Ekonomická teorie udržitelného rozvoje (Daly a další „rozvojoví“ ekonomové kolem Světové banky a OSN) je založena na optimistickém předpokladu, že s rostoucím technologickým pokrokem bude i za podmínek pokračujícího růstu globální populace možné vyrovnání životní úrovně mezi chudým Jihem a bohatým Severem. Tito ekonomičtí optimisté vidí probíhající globalizaci jako „výzvu“, která při masivním transferu technologií ze Severu na Jih, dostečné rozvojové pomoci a environmentálním managementu (klimatický systém, deštné pralesy, mořský rybolov, nové zdroje energie a kritických surovin) umožní lidstvu dosáhnout jakéhosi trvalého tržního socialismu. Vyžaduje to ovšem rostoucí centrální řízení a regulaci na globální úrovni (OSN?), přerozdělování produkce, a tedy efektivní globální dopravní infrastrukturu (kvůli distribuci blahobytu a hašení humanitárních krizí), nekonečné zdroje „čisté“ energie a koercivně ekologizovanou výrobu i spotřebu (protože spotřebitelé i výrobci se bez přísného dohledu chovají sobecky).

Je třeba řící, že Tainter ve svých posledních úvahách (2011a) uvádí několik způsobů oddálení nebo zmírnění kolapsů, například neřešení problémů nebo přijímání jednoduchých řešení na základě analýzy nákladů a přínosů (CBA). Dále navrhuje „rekalibraci a revoluční změny“, tedy inovativní přístupy vedoucí k jednoduchosti, a to opět na základě CBA. Jako příklad uvádí „informační revoluci“ nebo probíhající reorganizaci americké armády (RMA, revolution in millitary affairs), která radikálně nahrazuje lidské zdroje novými technologiemi, např. bezpilotními letadly. Tainterovy rady se v tomto případě pohybují v intencích manažerské literatury o „zeštíhlování“ nebo reinženýringu organizací. Složitý socioekonomický systém je tedy Tainterem v podstatě chápán jako karteziánský automat, jehož strukturu jeho tvůrce nebo management upravuje tak, aby udržel příznivý poměr mezi vstupy a výstupy.

Alternativou tainterovských kolapsů velkých socioekonomických systémů, která je po vyčerpání globálních zásob fosilních paliv mnohem pravděpodobnější, je vznik menších a jednodušších systémů s vysokou mírou samoorganizace, tedy bez všeobjímajícího centrálního řízení, systémů vysoce autonomních, s výraznou převahou lokální ekonomiky a nízkoenergetickou regionální dopravou. Promýšlejme proto i nadále možné varianty „naší společné budoucnosti“. Rozhodně nemusí přinést fatální kolaps se všemi jeho temnými stránkami, jak se domnívá Tainter.

Literatura ke studiu

Tainter, J., 1995. „Sustainability of Complex Societies“, Futures 27(4), 397–407.

Tainter, J., 2000. „Problem Solving: Complexity, History, Sustainability“, Population Environments 22(1), 3–41.

Tainter, J., 2006. „Social Complexity and Sustainability“, Ecological Complexity 3, 91–103.

Tainter, J., Allen, T. F. H., Hoekstra, T. W., 2006. „Energy transformations and post-normal science“, Energy 31(1), 44–58.

Tainter, J., 2011a. „Resources and Cultural Complexity: Implications for Sustainability“, Critical Reviews in Plant Science 30, 24–34.

Tainter, J., 2011b. „Energy, Complexity, and Sustainability: A Historical Perspective“, Environmental Innovation and Societal Transitions 1, 89–95.