Nový člověk – od exegeze k propagandě

Pokud bychom věřili Michelovi Foucaultovi, pak je tomu jen několik málo století, kdy filozofové činí z člověka subjekt dějin a zkoumají ho v termínech kultury, nikoli v termínech nehybné přirozenosti. Jistě, antická moudrost doporučovala lidem, aby se poznávali a napravovali, ale nebrala to jako projekt demiurgického podnikání. Jestliže sen o dokonalé společnosti sahá v západní společnosti skutečně až do antického Řecka, je ideální obec zpravidla kladena do mytické minulosti (do zlatého věku, do Atlantidy). Křesťanství přináší ze své strany dobrou zprávu o lidstvu regenerovaném Kristovou obětí, ale vystavuje člověka pokušení a nestálostem tohoto světa v očekávání posledního soudu, jenž mu otevře království Boží. Tento příslib kvete zejména mezi mystiky pozdního středověku. (...)