O chrámech konzumu

Už ve škole se učíme, že není nad to být Petrem Chelčickým, Janem Milíčem z Kroměříže, natož Janem Husem. A kárat a kárat! Kdo vlastně zasedal v uličních výborech za starého režimu: taky čeští karatelé a karatelky. Karatelské úsilí o omezení prodejní doby supermarketů je symbolické. Tváří v tvář množícím se klimatizovaným krychlím, naplněným zbožím i nakupujícími, je opravdu obtížné zastávat tezi o stupňujícím se zbídačování proletariátu v imperialistickém stádiu kapitalismu. Když to tedy momentálně nejde s Leninem ani s Maem, lze ještě vytáhnout do boje za židovskokřesťanskou tradici a za Boží požadavek, aby člověku nebyl upírán odpočinek. Pak se i ten či onen pan biskup přidá, ačkoliv právě on by měl vědět, že je psáno cosi (Mk,2,27) o tom, že sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu.

Některé výpady naší dobře povědomé mediální levice jsou zjevně odfláknutými apely na sentiment. Reportér, pobíhající po supermarketu s kamerou a mikrofonem, sbírá výpovědi zaměstnanců, kteří přikyvují. Pravdaže, už je tomu dlouho, co jejich volný den naposledy připadl na neděli. Reportér se ovšem nezeptá, zda by si dotazovaní přáli zrušení nedělního prodeje, protože by se možná dozvěděl, co nechce slyšet. Nevypraví se mezi železničáře, zdravotníky, policisty, divadelníky, kinaře, energetiky, autobusáky. A hlavně se neoptá obyčejných lidí na ulici, kteří v supermarketech nakupují.

Před našima očima se realizuje kus původní, elegantní, avantgardní agresivity karatelů, kteří nedisponují smyslem pro realitu a ani o něj nestojí. Do jejich kavárny se totiž vůbec nevejde pomyšlení na člověka, na manželskou dvojici, na kteréhokoliv anonyma (ale oni by řekli nýmanda), co přes týden vstává před šestou, od půl osmé pracuje - a to spíše deset než osm a půl hodiny. A pak ubíhá pro děti do školky, do družiny, koupit rohlíky a mlíko a ještě rychle honí hadrem domácnost. Přitom týrá děcka, aby si napsala úlohy, a po večeři padá (ó hrůza, volají mravokárci!) před televizní obrazovku, aby se proklímal k hodině, kdy mu stejně víčka definitivně zapadnou. A tak žije pět dní v týdnu, ty má roztomilá mediální elito, co máš takovou hrůzu z domovnic, že mezi obyčejné lidi, kromě besed se čtenáři, ani nepáchneš. Není pak až tak nepochopitelné, že normální lidé, pokud si chtějí něco koupit, vypraví se v neděli tam, kde (neškleb se, moralisto!) dostanou pod jednou střechou to, co chtějí. Ovšem bojovní Milíčové, horlící proti děvkám babylonským a proti chrámům nákupu, vesměs obývají centrum. Stačí jim pak vyjít z domu, aby je nabídka zaplavila. Chelčický z Prahy, se zálibnou péči pulírující ironické ataky proti konzumerismu, se vůbec neunavuje pomyslet na toho, kdo na svou cestu za nákupem spotřebuje v autě, anebo (snobe, neomdlévej mně tu!) v autobuse dobrých dvacet, třicet kilometrů. Plamenná zvolání typu: „Však mají dost času nakoupit si přes týden!" se opírají o suverénní neznalost běžných životních podmínek v rodině, kde jsou oba rodiče zaměstnaní. Takže máme co dělat s docela autentickou drzostí do sebe zahleděných avantgardních ideologů, dokonce s tradicí předválečné „pokrokové inteligence", vysedávající na terase Mánesu, jak ji pěkně apostrofoval už Jan Hanč. Ostatně tyto problémy se u nás už řešily při vzniku velkých obchodních (a tzv. „jednotkových") domů, jež byly rovněž napadány jako škůdci drobných živnostníků; v Česku se pořád dokola motáme v náladách prvních desetiletí 20. století.

Jádro hrubších nebo i ozdobných útoků na supermarkety je vskutku levicově sektářského a tedy puritánského původu. Útočí se na místa, kde se realizují možnosti spjaté s penězi. Protože peníze znamenají především možnost výběru. Můžeš se rozhodnout, jestli si koupíš košili, nebo krocana, auto, nebo svobodárnu, chleba, nebo vodku. Jsi tedy do jisté míry svobodný, neboť záleží na tvé bystrosti, předvídavosti a smyslu pro míru, nebo na tvé omezenosti, nepředvídavosti a rozežranosti, co si pořídíš pro dnešek, nebo pro zítřek. Karatelé odjakživa tvrdí, že svobodný člověk se rozhoduje špatně, a proto je mu třeba společenské knuty. Takže: zničit chrámy konzumu? Rozmlátit zboží cepy? A ty prosklené škatule zapálit a s hříšným managementem šup do pytle a do Vltavy? A nakupující naženeme do front před malé, zadušené krámy, kde přece kvetla ta pravá počestnost a mravnost, jakou ještě dobře pamatujeme z husákovské „distribuční sítě"?

Bohužel v životě neplatí, že „nesmysl + nesmysl = smysl". A proto ve jménu puritánské spravedlnosti bude naše „pokroková inteligence" nadále a ze všech sil odpírati hříšným „chrámům konzumu" (rozuměj zákazníkům a jejich pohodlí), samozřejmě ve jménu lidu a jeho blaha. Ačkoliv, soudruhu jemnostpane, soudružko milostpaničko, pane poslanče, sestro poslankyně, všimli jste si vůbec, že milionáři v supermarketech nenakupují? A co vy?