O Evropské unii a Spojených státech

O Evropské unii a Spojených státech

Timothy Garton Ash

Až prezident Bush přednese zítra v polském Krakově svoji řeč - napsal Timothy Garton Ash 30. května v New York Times - měl by celé Evropě předat toto poselství: My, Spojené státy, chceme silnou a soudržnou Evropskou unii. A až bude příští pondělí opouštět setkání skupiny G8 ve francouzském Évianu, měli by mu evropští lídři odpovědět takto: My, dynamicky se rozvíjející Evropská unie, chceme definovat naši novou identitu prostřednictvím partnerství se Spojenými státy, nikoliv opozicí vůči nim.

Budoucnost Západu závisí na jasnosti a osobním přesvědčení, které budou tato dvě strategická poselství doprovázet. Zdvořilostní fráze tohoto typu si samozřejmě neodpustí nikdo - včetně Jacquese Chiraca, jemuž bude Tony Blair bezpochyby věřit každé desáté francouzské slovo. Ale dokáží si obě strany dát přesvědčivě najevo, že ve spolupráci opravdu věří? A věří jí vlastně?

Od poslední návštěvy prezidenta Bushe v Polsku v červnu 2001 si obě strany Atlantiku navzájem zavdaly vážné důvody k pochybnostem. Během studené války mohla západní Evropa počítat se Spojenými státy jako s důsledným zastáncem evropské integrace. Nejlepší charakteristiku našeho společného cíle po pádu Berlínské zdi v roce 1989 podal prezident George Bush st., jenž hovořil o „Evropě jednotné a svobodné". Evropu a Ameriku už ale nedržel pohromadě společný nepřítel - sovětská hrozba - a názorové neshody v devadesátých letech narůstaly. V určitých mezích je ovšem držel liberální internacionalismus Clintonovy administrativy a osoba samotného Billa Clintona, bývalého studenta na Oxfordu a, mohli bychom říci, „čestného Evropana".

To všechno se prudce změnilo s nástupem administrativy George W. Bushe. Krize v Iráku rozdělila Západ vedví. Dělicí linie ovšem nevedla napříč Atlantickým oceánem, ležela uprostřed samotného srdce Evropy. Klíčové státy původních Evropských společenství - Francie, Německo, Belgie, Nizozemí a Lucembursko - se postavily proti Spojeným státům, zatímco srpovitý pás zemí - Velká Bri­tánie, Španělsko, Itálie, Polsko a většina menších států střední a východní Evropy - je podporoval. Nebo tak alespoň učinily jejich vlády.

Nové zde byly tři věci. Za prvé rozsah sporu a síla kritických hlasů neměly obdoby ani v těch nejvážnějších transatlantických rozepřích z dob studené války. Za druhé v této rozšířené Evropě včetně postkomunistických zemí, které do Evropské unie brzy vstoupí, byly síly mezi oběma skupinami zhruba vyrovnané. Za třetí, a především, Washington tento rozkol povzbuzoval a využíval ho ke svým účelům.

Proslulou se stala poznámka Donalda Rums­felda, že Spojené státy nepotřebují za spojence v irácké válce „starou Evropu" (tedy Francii a Německo), když mají na své straně Evropu „novou" (státy srpovitého pásu). Jestli proamerické evropské země formovaly srp, pak Washington byl kladivem.

Bushova administrativa byla skutečně od počátku ideologicky podezřívavá vůči mezi­národním organizacím a multilaterálním strukturám, jichž je Evropská unie ve světovém měřítku nejpokročilejším příkladem. Od svého nástupu měla administrativa tendenci spolupracovat s několika vybranými evropskými státy: Velkou Británií, Polskem, Španělskem a původně také s Německem, dokud tuto možnost Gerhard Schröder nepohřbil. V případě války v Kosovu americké armádě vůbec nesedělo členství v komplexní multi­laterální alianci. Ve stejné době zvýšila rostoucí ekonomická síla Evropy neochotu Washingtonu upřímně podporovat silnou, sjednocenou Evropu.

Když byl vysoký úředník amerického ministerstva zahraničních věcí nedávno požádán, aby řekl, jaký je současný postoj Washing­tonu k Evropě, odpověděl jedním slovem: „Rozdílný." To znamená některé země upřednostňovat, jako třeba Polsko, a ostatní tres­tat, například Francii. Neboli, jak říkávali staří Římané, „divide et impera" - rozděl a panuj. Dnes, při existenci jediné hypervelmoci a větší a komplexnější Evropy by Spojené státy mohly tuto klasickou imperiální strategii bezpochyby použít. Otázka zní: Chtějí tak učinit? Souhlasí to s hodnotami, dějinami a zvyklostmi spolupráce, které jsou Evropě a Americe společné? Je taková strategie v dlouhodobém zájmu Spojených států, když Západ jako celek čelí tak významným problémům, jako je Blízký východ a další oblasti?

Evropa však musí také odpovědět na těžkou otázku, a to co nejupřímněji. Chce být partnerem nebo soupeřem Spojených států? V hlavním proudu evropské integrace vždy existovala silná tradice gaullismu, která si představovala silnou Evropu spolupracující s Ruskem jako protiváhu anglosaské hegemonie. V době irácké krize přišel Jacques Chirac s primitivní a ohranou verzí této gaullistické vize v podobě osy odporu Paříž-Berlín-Moskva. V tomto směru však působí ještě jiné, hlubší síly.

Po padesát let se demokratická, integrující se Evropa vymezovala vůči dvěma zlům - Sovětskému svazu a vlastní krvavé minulosti. Sovětský svaz už neexistuje a většina Evropanů je příliš mladá a bez zájmu o historii, aby se vzpomínky na tuto krvavou minulost staly psychologickou hnací sílou integrace. Evropané se proto poohlížejí po dalším zlu, proti němuž by mohli definovat rozšířenou Evropskou unii - tu, která usiluje o nové ústavní základy a jasněji vymezenou identitu. S výraznou pomocí George W. Bushe a ještě více kvůli jeho evropské karikatuře jako texaského kovboje toto nové zlo našli ve Spojených státech.

Objevují se tvrzení o kvalitativních rozdílech mezi americkým modelem bezohledně individualistické tržní společnosti a evropským modelem společenské solidarity a státu blahobytu. Někteří prohlašují, že lze identifikovat soubor „evropských hodnot", které jsou výrazně jiné a lepší než ty americké. Brilantní karikaturu Američanů jako válkychtivých hobbesovců a Evropanů jako mírumilovných kantovců z pera Roberta Kagana vřele přivítala anti-americky naladěná evropská levice. Obecně vzato si Evropané libují v tom, co Sigmund Freud nazval „narcisismem podřadného rozdílu". Evropa, stejně jako Spojené státy, tedy musí čelit velmi vážnému pokušení.

Obě strany stojí před zásadní, strategickou volbou. Jen kvůli společné fotografii usmívajících se státníků nemá smysl předstírat, že neexistuje. Odpověď každé strany na otázky, s nimiž se potýká, evidentně závisí na tom, jak se rozhodne ta druhá. Řečeno slovy Ronalda Reagana, dalšího amerického prezidenta, kterého Evropané tak rádi karikovali, který ovšem nakonec vydláždil cestu k naší „Evropě jednotné a svobodné": „Na tango musí být dva."

Podle New York Times, 30. května 2003, připravil Pavel Dufek.