Občanská společnost a stát

Občanská společnost patří k pojmům, které jsou u nás provázeny nebývalými mýty. Bez přehánění lze říci, že je to v českém prostředí jeden z nejkontroverznějších politických pojmů vůbec. Tato kontroverze však nemá původ v odborném společenskovědním diskurzu; je důsledkem nevídaného zpolitizování termínu, a tudíž jeho zpovrchnění. Občanská společnost se jako pojem stala nástrojem politického boje. Dáme-li navíc sousloví „občanská společnost" do spojitosti s Občanskou demokratickou stranou (a také - či snad především - se jménem Václav Klaus), je okamžitě oheň na střeše a bojovné zamlžení pojmu znemožňuje jakoukoli diskusi. Je to samozřejmě škoda, protože pojem občanská společnost je teoreticky velmi zajímavý, rozmanitý a jako takový vhodný k „normální" debatě, která u nás tolik chybí.

Trocha teorie

Pojem občanská společnost zdaleka není nový. Vyskytuje se v různých obměnách už od antiky. V zásadě se rozlišuje několik historických významových fází občanské společnosti: klasický model, liberální model, hegelovský model, marxistický model a sociologický model (srov. Dziubka 1997: 31-44). Podívejme se však na současné koncepce. Občanskou společnost můžeme posuzovat ze tří hlavních hledisek: formálně-právního, institucionálního a normativního. Takové pojetí je důsledkem proměn politických systémů evropských demokracií po druhé světové válce. Tyto změny spočívaly v rozšiřování veřejných diskusí a větším zapojení tzv. neprivilegovaných vrstev do politiky. Namísto původního hlásání v podstatě neomezené ekonomické činnosti (tržních principů) začaly nabývat na významu „pozitivní" hodnoty ideálů liberální demokracie jako svoboda, spravedlnost, rovnost. V praxi to znamenalo zdůrazňování takových faktorů, jako jsou vzdělání, sociální zabezpečení, zdravotní péče, sociální rovnováha, solidarita apod. To vše se pak odrazilo v novém pojetí občanské společnosti, vymezeném výše zmíněnými třemi hledisky. Formálně-právní aspekt si všímá politické, ekonomické, kulturní, sociální a ekonomické subjektivizace občanů jakožto podmínky jejich nezávislosti na státu a rozvoje občanských (tj. nestátních) institucí. Institucionální aspekt předpokládá existenci a rozvoj sítě společenských institucí a sdružení, která jsou důsledkem dobrovolných aktivit občanů směřujících k uspokojení jejich zájmů. Mělo by se tak dít na základě principů reprezentace, samosprávnosti a pluralismu. Normativní aspekt je založen na předpokladu, že se v prostředí občanských iniciativ vytvoří stálé vzorce chování, mezi nimiž ústřední místo zaujímají principy spoluodpovědnosti, solidarity a vzájemné úcty a důvěry (Dziubka 1997: 45-46).

Současné pojímání občanské společnosti ve středovýchodní Evropě je do velké míry ovlivněno historickými okolnostmi. Původ občanské společnosti je zjednodušeně řečeno spojován se vznikem protikomunistických (tedy protistátních) opozičních skupin. Základním definičním kritériem je tedy dělící linie mezi občanskou společností a státem. Ta se sice objevuje také v západní Evropě, ale v poněkud jiném pojetí. Zatímco tam se vztah mezi občanskou společností a státem posuzuje v „měkčí" kategorii autonomního postavení občanské společnosti vůči státu, v našem regionu je to častěji „tvrdší" protiklad. Občanská společnost je dávána do protikladu ke státu, a to v hodnotovém zabarvení, kdy občanská společnost je „dobrá", zatímco stát „špatný".

Negativní a dichotomická definice občanské společnosti je sice v podmínkách středovýchodní Evropy z historických důvodů pochopitelná, avšak teoreticky velmi problematická. Vyplývá z ní totiž těžko obhajitelný názor, že vše, co je nezávislé na státu, může být počítáno do občanské společnosti. Kromě toho je to přístup idealistický, který věří v neposkvrněnost subjektů občanské společnosti a přisuzuje jim výhradně skvělé cíle.

Střízlivější názory chápou občanskou společnost v podmínkách středovýchodní Evropy jako sféru dobrovolné aktivity společnosti, která je oddělena od státu a trhu, není však jejich protikladem, spíše jakýmsi doplňkem. Takto pojímaná občanská společnost má institucionální, ekonomické a sociální základy. Institucionálním podložím se míní svoboda politické exprese ve smyslu svobody slova a sdružování se za účelem realizace skupinových cílů. Ekonomickým základem je soukromé vlastnictví, které nutí účastníky tržní hry komunikovat. Sociální základ je založen na pluralitě přinášející rozmanitost zájmů, přesvědčení a očekávání, přičemž tato rozmanitost je považována za legitimní. Základem občanské společnosti je již uvedená dobrovolnost účasti jednotlivců v jejích strukturách. Aktivity občanské společnosti nejsou vynucované státem a jejich důsledkem je nátlak na stát. Ne vše je ale součástí občanské společnosti. Patří do ní pouze to, co se vměstnává do demokraticky stanoveného právního rámce. Zároveň musí aktivity občanské společnosti směřovat k uchování základních hodnot a posilování mechanismů demokratického politického systému. V tomto smyslu je občanská společnost zároveň společností politickou (srov. Antoszewski 2000: 7-15).

Chápání občanské společnosti v českém prostředí obecně vychází z výše uvedených „středoevropských" charakteristik. Špatná je zkrátka celá politika (ve smyslu politics). Tento postoj vychází patrně z překroucení nebo nepochopení Havlovy koncepce tzv. nepolitické politiky (která ovšem ve skutečnosti politics nepopírá; srov. např. velmi stručnou, ale za to výstižnou a trefnou analýzu politického myšlení Václava Havla v Bankowicz 2002: 157-161). Občanská společnost je vnímána méně jako sociální (sociologický) jev, více jako politická hodnota. To se projevuje v praxi tím, že je tento pojem nástrojem politického boje se všemi negativními konsekvencemi, které z toho vyplývají a které zamlžují jeho skutečný obsah. Do jisté míry je to pochopitelné a netýká se to jen občanské společnosti, ale i celé řady dalších pojmů. Závažnější je však skutečnost, že takto zpolitizované pojetí má silné zastoupení i ve společenských vědách a proniká dokonce i do empiricko-analyticky orientovaných politologických učebnic. Namísto toho, abychom se dozvěděli, co je to občanská společnost, co tento pojem všechno znamená a jak jej lze různě chápat, normativně se dovídáme, co by znamenat měl, a to opět v „anti-politics" rovině (typicky Müller 2004: 465-471).

Serióznější pojetí občanské společnosti sice také relativizuje politiku (politics), ale ne absolutně. Nepopírá ji, je však vůči ní silně nedůvěřivé. Občanská společnost je zde chápána jako „společnost minus stát" (Pithart 1999: 239) ve smyslu její nezávislosti na státu a také politických stranách, protože jejich „představitelé jsou v případě stran ve volbách úspěšných zároveň i představiteli státu" (Pithart 1999: 241). Bez ohledu na jistou zkratkovitost takového spojování státu a politických stran je zřejmé, že důraz je kladen na instituce, které stojí mimo volby, protože vše, co se účastní voleb - a tedy politics (jinými slovy především politické strany) -, má „sklon expandovat, co možná všechno zpolitizovat (...); sklon rozparcelovat stát na své domény a obsazovat je potom svými lidmi (...); sklon zpolitizovat státní správu, a tím zmenšit šance na odborně správná rozhodnutí, a naopak zvětšit šance pro korupci" (Pithart 1999: 241).

Se všemi těmito názory bychom mohli úspěšně polemizovat. (Proč mají být členové politických stran ex definitione zpolitizovanými expanzivními korupčníky, resp. je snad členství v „nepolitických" organizacích zárukou samých skvělých lidských vlastností?) Navíc je velmi sporné zařazovat organizace stojící mimo volby do „nepolitické" sféry. (Co je to vlastně „nepolitika"? Je spor a rozhodnutí, zda postavíme dálnici, nebo namísto ní utvoříme přírodní rezervaci rozhodnutím „nepolitickým"?) Zkrátka občanská společnost je síť dobrovolných, nezávislých (ve smyslu nestátních), „nepolitických", autonomních společenských (veřejných) institucí a vztahů mezi nimi.

Mýty a skutečnost

ODS je klasickou politickou stranou a jako taková je teoreticky vyloučena z občanské společnosti (předpokládejme, že pojem „občanská společnost" znamená to, co se o ní u nás říká). Účastní se totiž voleb, usiluje o dobytí a vykonávání moci, obsazuje státní funkce, je součástí politics. Jak asi vyplynulo z předchozích odstavců, otázka, zda máme politické strany dávat do protikladu občanské společnosti, je sporná (politické strany jsou také dobrovolné veřejné organizace tvořené občany). Vycházejme však z předpokladu, že politické strany včetně ODS do občanské společnosti v souladu s výše uvedenými koncepcemi skutečně nepatří. Přitom určitě nevisí ve vzduchoprázdnu a nějakým způsobem přichází s občanskou společností do styku. Tato problematika je důležitá a zajímavá nejen z hlediska obecného posuzování vztahu politických stran a občanské společnosti, ale také proto, že ODS je vnímána jako strana, která je vůči občanské společnosti vyloženě nepřátelská. Rozhodně je pak krajně neoblíbená v samotném prostředí občanské společnosti (či alespoň v její části).

Realita je taková, že ODS ve svých vztazích k občanské společnosti pravděpodobně vůbec nevybočuje z české normy, tj. z řad jiných politických stran, rozhodně není „horší". Jedna věc je totiž rétorika, věcí druhou je skutečnost. Verbálně, formou různých prohlášení a výroků, ODS občanské společnosti skutečně nenadbíhá (neměli bychom přitom směšovat názory a výroky prezidenta republiky a představitelů strany). Podíváme-li se ale na její politické programy, minulé i současné, o nějakém nepřátelství vůči občanské společnosti nemůže být ani řeč. Občanská společnost v nich má své (byť malé) místo. Není ani zpochybňována, ani velebena. Zatímco ODS na téma občanské společnosti méně mluví, o to více koná. Zdá se, že je reálně více napojena na struktury občanské společnosti než mnohé jiné strany. Připomeňme například pravidelnou spolupráci ODS s dobrovolnou organizací občanů Konfederace politických vězňů či s občanským sdružením Mladí konzervativci. Signifikantní je její bohatá „vnitrostranická občanská společnost". Pomineme-li CEVRO - Liberálně konzervativní akademii a Centrum pro ekonomiku a politiku, o kterých by kritikové řekli, že se jedná o přidružené organizace sloužící čistě „mocenským" stranickým zájmům jejich lídrů, těžko mohou něco takového prohlásit o aktivitách jednoho řadového člena strany, který pravidelně již několik let organizuje vzdělávací akce - Leadership Akademie ODS. To jsou jen některé příklady. S jejich pomocí lze dokumentovat, že občanská společnost a ODS nejsou nutně dvě nepřátelské entity.

ODS se nebojí občanskou společnost (resp. některé její součásti) otevřeně napadat. Někdy naprosto oprávněně, jindy třeba zbytečně. Nebojí se jít do sporu s převládajícím mediálním a intelektuálním názorovým proudem a není tedy divu, že si za to od něj vysluhuje různé negativistické nálepky. ODS lze pochopitelně v řadě případů oprávněně kritizovat, a to i v souvislosti s občanskou společností. Navrhuji však, aby se náš český „mainstream" nejprve zamyslel nad sebou samým, ujasnil si teorii a praxi občanské společnosti a hlavně pravidla svobodné diskuse. Teprve pak ať se pouští do kritiky ODS nebo kohokoliv jiného. O výrocích Václava Klause o „postdemokracii" a „NGOismu" by byla radost věcně diskutovat a analyzovat je. Namísto toho jsme se však dozvěděli, že prezident vůbec nemá právo je pronášet. Tím veškerá diskuse skončila.

Literatura ke studiu

A. Antoszewski: Społeczeństwo obywatelskie a proces konsolidacji demokracji, in: A. Antoszewski, L. Sobkowiak (eds.): Studia z teorii polityki tom III, Acta Universitatis Wratislaviensis 2000.

M. Bankowicz: Demokraté a diktátoři. Političtí vůdci současného světa, Eurolex Bohemia 2002.

K. Dziubka: Społeczeństwo obywatelskie: wybrane aspekty ewolucji pojęcia, in: A. W. Jabłoński, L. Sobkowiak (eds.): Studia z teorii polityki tom II, Acta Universitatis Wratislaviensis 1997.

K. Müller: Politická sociologie, in: L. Cabada, M. Kubát (eds.): Úvod do studia politické vědy, Eurolex Bohemia 2004.

P. Pithart: Občanská společnost a stát, in: J. Kunc (ed.): Demokracie a ústavnost, Karolinum 1999.

Autor je politolog.