Osudy benediktinského opatství ve Vilémově na sklonku středověku jako příklad počátků konfesijního rozkolu mezi Čechami a Moravou

Období přelomu 14. a 15. století už téměř tradičně nese punc tzv. krize středověku, a to nejen v českém prostředí, charakteristickém svým důrazem na fenomén husitství. Na zakladatelské studie Bedřicha Mendla z oblasti hospodářských a sociálních dějin navázala především marxistická historiografie, které se tak podařilo vystihnout soudobý trend, platný tehdy i v dějepisectví západoevropském. Třebaže řada dobově podmíněných závěrů marxisticky orientovaných historiků byla později dalšími badateli přeformulována či korigována, přesto tyto práce stále náleží k inspirativním textům, s nimiž se musí historici pozdního středověku nadále vyrovnávat. Vedle zájmu o postavení venkovského obyvatelstva, jeho zatížení poddanskými dávkami či národnostní, hospodářský a sociální vývoj českých a moravských měst se pozornosti badatelů dostalo také otázce majetkové držby církevních institucí a kondice především klášterní ekonomiky na prahu husitské revoluce. Takto zacílený zájem však nebyl rozprostřen zcela rovnoměrně. Lze říci, že relativně podrobně tak byly prozkoumány dějiny duchovních rytířských řádů či řádu cisterciáckého, pozornosti neunikly vybrané kanonie premonstrátské. Za uspokojivé však nelze označit dosavadní studium ekonomického vývoje benediktinských klášterů, kdy byla věnována pozornost především Břevnovu, ojediněle Sázavě, Ostrovu, Kladrubům, Podlažicím a Třebíči. Vilémovský klášter, jehož dějiny v epoše pozdního středověku jsou hlavním námětem tohoto pojednání, se vedle starší studie Čeňka Sameše objevil pouze ve třech dalších studiích z poslední doby. (...)