Paroubek: s čerty i s Marťany

Ve slavné Haškově knize naléhá tajný policista Brettschneider na Švejka, aby mu řekl, co se mezi lidmi říká za protistátní řeči. Švejk odpovídá: opijte se, dejte si zahrát rakouskou hymnu a uvidíte, co to s vámi udělá. Přijměme Švejkovu metodu a nechme příznivcům pravice přehrát dnes už slavný projev Jiřího Paroubka (viz www.obrazovka.cz), pronesený na zářijovém zasedání ústředního výkonného výboru ČSSD. Nepochybujte, že uslyšíte souvislý proud lamentací, kde se budou objevovat srovnání s Mussollinim, Hitlerem nebo Leninem. Občas padne varování před novou diktaturou, popřípadě sršaté poznámky na premiérovu hospodskou minulost. Chtěl premiér skutečně spáchat politickou sebevraždu? Pokud ne, jaký pak mělo jeho vystoupení vlastně smysl?

Milošova cesta

První věc, která dlouhodobější pozorovatele politické scény na tomto a dalších Paroubkových projevech z poslední doby zarazí, je vstřícný tón vůči českým komunistům. Copak to nebyl právě ústřední tajemník Jiří Paroubek, který společně s prvním předsedou obnovené ČSSD Jiřím Horákem navrhoval v květnu 1990 zrušení KSČM? Copak se potom celá další léta v ČSSD neprofiloval jako pravicový sociální demokrat? Odpověď je: ano, ano. Dokonce velmi výrazně, takže z toho důvodu ho většina sociálních demokratů natolik nenáviděla, že po dlouhých jedenáct let nebyl zvolen do žádné významné stranické funkce.

Současně člověka napadne, jak je možné, že s takovou razancí vystupuje právě muž, který celá devadesátá léta bojoval proti "diktátorským" sklonům Miloše Zemana, za což byl v roce 1996 téměř vyloučen z ČSSD. Vysvětlením pro první, druhou i všechny další otázky mohou být slova, jimiž ho podle očitých svědků před několika měsíci přivítal Miloš Zeman na oslavě svých narozenin. Tehdy prý řekl: "Tvoji dnešní účast beru jako přiznání, že jsi se celá léta v hodnocení mé osoby a politiky mýlil." Paroubek údajně ani nehlesl. Faktem je, že od té doby je k nerozeznání od Miloše Zemana devadesátých let. Pragmatik Paroubek prostě pochopil, že po třech letech sociálně demokratického vládního chaosu a rozvratu uvnitř stranických řad vede k politickému úspěchu jediná taktika - Milošova cesta. Po ní se také rázně vydal. V čem spočívá?

Zeman si začátkem devadesátých let uvědomil, že každá strana má kromě kmenových levicových a nestálých středových příznivců i své extrémy, které jsou za určitých okolností oslovitelné. Tímto způsobem přetáhl část voličů Sládkových republikánů, kteří ještě v parlamentních volbách v létě 1996 získali přes osm procent hlasů. Už na podzim téhož roku během senátních voleb je jemně označil za "zdivočelé sociální demokraty". V době předčasných sněmovních voleb v létě 1998 jich pak dobrou polovinu přetáhl na svou stranu. Způsob? Gesta, dikce, symboly. Podobné to bylo s komunisty.

V květnu 1990 se tehdejší prognostik Zeman v Lidových novinách pokusil předpovědět výsledky voleb. Za zaznamenání stojí, že v odhadu zisku KSČM (namísto odhadovaných 5-7 procent rovnou dvojnásobek) se krutě zmýlil. V duchu svého mírného sebemrskačství v mezích zákona tehdy zveřejnil v LN další článek s příznačným názvem "Sebekritika". Zde zformuloval větu, která tvoří základ "Milošovy cesty". Přesný citát zní: "Domnívám se, že relativní, i když nepodstatný úspěch KSČM a neúspěch sociální demokracie jsou spojité nádoby." Toho se vždycky držel a nikdy to neztrácel ze zřetele. Na rozdíl od svých nástupců (Špidla, Gross), kteří chtěli s ČSSD zaplout do politického středu, osekat extrémy a stranu programově více vyhranit. Jejich úsilí dopadlo tak, že nové vrstvy nezískali a začali ztrácet i tradiční voličskou klientelu.

V této situaci se shodou mnoha náhod stal premiérem Jiří Paroubek, který vrací loď do původních vod. Takže žádné diktátorské spády, ale pragmatický kalkul a sázka na oslovení, které už jednou vyšlo.

Levice z rozumu

Jiří Paroubek je jedním z největších pragmatiků, jakého česká polistopadová politika nesla. Jistý bankéř, ke kterému si ještě jako náměstek pražského primátora chodil pro rozumy, v soukromém hovoru vzpomínal, jak mu po půlhodinové přednášce o ekonomice dnešní premiér řekl: "Vím, že by to mělo být, jak říkáte, ale nemohu si to dovolit prosazovat, protože jsem sociální demokrat."

Tak to je. Jiří Paroubek je levicový, protože se kdysi rozhodl, že bude levicový, a tomu přizpůsobuje tón i prostředky vystupování. Na rozdíl od západní Evropy zde ale není synonymem levicovosti nezávaznost, mírná anarchie, hájení zájmů menšin a odpor ke státu. V České republice chtějí levicoví voliči vidět pevnou ruku, preferují větší kontrolu státu a pošilhávají po jistotách minulého režimu. Tomu musel Jiří Paroubek-premiér najednou vyjít nějakým způsobem vstříc. Proto tak výrazně gestikuluje, proto štve proti bohatým, proto rád a úspěšně oživuje komunistické stereotypy.

K nejznámějším patří nedávné vystoupení na zmíněném ústředním výkonném výboru, kde doslova řekl: "Ty zákony, které jsou potřeba ve prospěch této země, lidu této země, budeme schvalovat i s komunisty. A kdyby tu třeba spadli Marťani, tak je budeme schvalovat i s Marťany, pokud budou členy Poslanecké sněmovny." Nejde samozřejmě o nic jiného než o variaci na známý projev Klementa Gottwalda ze začátku třicátých let, který prohlásil, že komunisté se spojí třeba i s čerty, jen když to bude proti kapitalismu a pomůže to věci komunismu.

Stejné asociace vyvolal i jiný jeho výrok, když v souvislosti s přijímáním přeregulovaného zákoníku práce řekl, že sociální demokraté nepřipustí návrat pracujících do 19. století. To zase připomnělo omšelá tvrzení komunistických funkcionářů, kteří čtyřicet let varovali před návraty do první republiky, kde podle nich nebyla práce a střílelo se do dělníků. Na tyto jemné podtóny má Jiří Paroubek mimořádný cit a jejich adresáti jim rozumí. Podobá se to píštale na psy, na jejíž zvuk reagují jen ti, jimž je určena. Ostatní vidí jenom gesta a napadají je historicky nepřesné souvislosti.

Špatný krok

Volební lídr ČSSD navíc právě teď a nyní cítí obrovskou a reálnou šanci získat na svou stranu komunistické voliče. Komunisté totiž učinili jeden z nejnešťastnějších předvolebních tahů své historie. Aby vyšli vstříc volání sociální demokratů a před veřejností předvedli svou novou tvář, zbavili se dlouholetého předsedy Miroslava Grebeníčka, který je před třemi lety přivedl k téměř dvacetiprocentnímu volebnímu zisku. Ke komunistickému kormidlu se naopak dostal mazaný advokát Vojtěch Filip, člověk, který lusknutím prstů popře, co řekl, a řekne, co popřel. Nic ale nesymbolizuje a nevyvolává větší emoce. Jeho velkou předností zato je, že může komunisty přivést k nějaké formě participace na vládní moci. Vedlejším efektem bude (a už v mírné podobě je) otupení jejich opozičního náboje a ztráta protestních hlasů. Vtip je v tom, že Filipovi a jeho vládnoucí politické skupině to ve skutečnosti vůbec, ale vůbec nevadí.

Nelze nevzpomenout na situaci před sedmnácti měsíci. Komunisté tehdy měli v průzkumech téměř dvojnásobný počet preferencí než sociální demokraté. Komentátoři Práva stáhli prapory na půl žerdi a fatalisticky psali, že komunisté vždycky byli větší a zkušenější stranou, která v tom umí politicky chodit, a tak tomu prý zřejmě bude i v budoucnu. Paradoxně část vlivných komunistických poslanců už tak nadšena nebyla. Vzpomínám si jako dnes, jak v Poslanecké sněmovně tento svůj zdánlivý triumf někteří prožívali jako neštěstí svého druhu. Důvodem bylo, že se tehdy lámala dosavadní stranická strategie a pomalu se vytvářela nová. Namísto grebeníčkovského získat co nejvíce hlasů, nastupovalo filipovské vidění dostat se co nejdříve do vlády. K tomuto konfliktu uvnitř komunistické strany ovšem nedošlo ze dne na den, má svou genezi.

Na českobudějovickém sjezdu v roce 2004 ještě Grebeníček svou pozici a strategii ustál, byť se slibem, že před volbami přenechá předsednické místo svému nástupci. O rok a půl později se Vojtěch Filip skutečně stal předsedou a spolu s ním zvítězil přístup, že jediná cesta do vlády vede přes silnou sociální demokracii, zatímco komunisté budou pouze vytvářet jejich radikálnější doplněk. Smyslem větší části komunistického vedení přitom není nějak zvlášť posílit komunistickou myšlenku, ale zažít si už konečně tu vládní nirvánu ve stylu "pět českých na stůl". Zapálení mluvčí "světové revoluce" a "osvobození práce" ze stránek Haló novin prostě nechtějí nic jiného, než se napojit na přerozdělovací procesy a začít dělat neproletářskou politiku drobných kšeftů a kšeftíků jako mnozí jejich kolegové z demokratických stran.

Epilog

Rozuzlení této partie se nakonec dozvíme až po volbách. Není vyloučeno, že nás Jiří Paroubek nakonec všechny překvapí a jeho dnešní představy o menšinové vládě sociální demokracie s podporou komunistů nakonec skončí na Marxově "smetišti dějin". Pro lidi, kteří dnešního premiéra znají delší dobu, včetně jeho záliby v nákladném životním stylu a péči o svou pověst doma i v zahraničí, je nepravděpodobné, že by se právě on, dlouholetý nekomunista, rozhodl rehabilitovat komunisty.

Spíše je pravděpodobné, že "Milošovy šaty", díky nimž udělá solidní volební výsledek, odloží den po volbách a pragmaticky zakormidluje k velké koalici s ODS, podobně jako kdysi na pražském magistrátu. Jako německy mluvící člověk si přitom vypomůže mnoha příklady z reálií našeho západního souseda. Velký tribun a "diktátor" se opět stane konsensuálním politikem středu, čímž ostatně celá léta v Praze byl. Jeho síla a politická výhoda je v tom, že před volbami může říkat to či ono a po volbách může přistoupit na úplně jinou taktiku a nikdo se už nad tím ani nepozastaví. Říká se tomu manévrovací prostor, a ten by skutečně českému premiérovi mohl kterýkoli jiný politik závidět.

A odvržení komunisté? Ti místo kšeftů zase půjdou na barikády boje proti kapitalismu a budou čekat, až vzplane poslední bitva nebo si na ně zase před příštími volbami vzpomene nějaký ten sociálně demokratický lídr.