Sokratovo poslání

Sokratovo poslání

Rozhovor s profesorem Ryszardem Legutkem
Dariusz Karlowicz
Marek Cichocki

Marek Cichocki: Čteme-li to, co o Sokratovi psaly filosofické kapacity v období komunismu v Polsku, zjistíme, že tam v podstatě chybí náboženská část. Jako příklad může sloužit příšerně zastaralá, ale stále znovu vydávaná a neustále, bohužel, studentům doporučovaná kniha Ireny Krońské, která vyšla ve Státním vědeckém nakladatelství (PWN) v řadě Myšlenky a lidé. V jejím výkladu je Sokratovo náboženství chápáno jako vedlejší a nesrozumitelná složka. V době mých studií to byla samozřejmě povinná četba. Když jsem vyzbrojen podobným aparátem posléze četl dialogy, nedokázal jsem pochopit, proč vlastně Athéňané obvinili Sokrata z bezbožnosti a zavádění nových bohů. Bylo to vysvětlováno jako projev zpátečnictví nebo jako záminka, ale otázka Sokratovy zbožnosti byla v těchto výkladech skutečně zcela opomíjená. Jak se to dá vysvětlit? Vyplývalo to z limitů marxismu, nebo se za tím skrývalo ještě něco víc?

Ryszard Legutko: Částečně to souviselo s marxisticko-leninským vztahem k filosofii. Marxisté mysleli, že dobrou filosofií je filosofie vědecká – a věda je v protikladu s náboženstvím. Když se tedy uznalo, že někdo jako Sokrates byl filosofem, kterého lze přijmout – byl přece odsouzen k smrti zpátečníky a tmáři, takže nemohl být špatný –, nutně se mu připisoval nepříznivý vztah k náboženství. Jestliže někdo byl „ne náš“ jako například Platon, pak bylo jasné, že jeho myšlení je náboženské, a tudíž nevědecké. Ale to je jenom část pravdy, protože si myslím, že obě velké školy vykládající počínaje devatenáctým stoletím antickou filosofii – a tedy velice zjednodušeně řečeno anglosaská pozitivisticko-analytická škola a německá škola hegelovská – rovněž upozaďovaly a minimalizovaly roli náboženství ve starověkém myšlení. (…)