Tenkrát na východě (4)

Taková nakládačka, jakou jsem popsal v předešlém pokračování, se na počátku let osmdesátých pomalu stávala, jak by se dnes řeklo, standardním jevem. K tomu všemu stojí ještě za zmínku, že z člověka, s nímž jsem se sešel ve vinárně a jenž později nějakým způsobem unikl z místa konfliktu, se po převratu vyklubal agent. Jak bylo všechno zosnováno a co za tím vším bylo, se jednou snad dozvím, ale možná že taky ne.

Nepatrný exkurs do skorosoučasnosti: Někdy na začátku devadesátých let jsem poprosil Jana Rumla, v té době už ministra vnitra, zda by mi nebyl nápomocen při hledání jistého estébáka, který se kdysi postaral o mé vyhození ze všech škol Československa. Pár vodítek (jméno, pod kterým se představoval, rok a místo činu, přibližné místo bydliště, jeho tehdejší vychloubání, že byl za to všechno povýšen) jsem mu přitom sdělil. Ochotný byl jako na volebních mítincích - jasně, pomůže. Vše předal jistému Bělíčkovi, své tehdejší pravé ruce a možná i pravé noze. Byl to, pravda, někdejší kapitán StB, ale, jak říkali Rumlovi spoludisidenti na vnitru, „má to doma špatný, nikdo s ním tam nemluví, protože zradil". Svatá prostoto! Jen si všechno správně vyložit! S panem Bělíčkem jsem se sešel ve známém lokálu poblíž vinohrad­ského divadla. Bůh ví, že Josef Lada byl génius. Jeho Brettschneider seděl proti mně u stolu se špinavým ubrusem a rozmočenými pivními tácky. Zopakoval jsem mu ještě jednou to, co před nedávnem jeho šéfovi. Poznámky si nedělal - je to kapitán, tak si snad všechno bude pamatovat. Vše prozkoumá a propátrá, jistě, bez obav, neměl by to být problém. Po druhém pivu se rozpovídal on. A jak to bývá u herců, nebo, jak teď vím, i u tajných policajtů, o sobě. Píše. A rovnou paměti. Jak to bylo za totáče v jeho branži a vůbec. Rukopis má s sebou, a jestli bych se nemohl na něj podívat. Diskrétně, nikomu ne­ukazovat! Stříhal přitom brettschneiderovským knírem a poručil si další pivo. Po čtvrtém půllitru se začal svěřovat s tím, jak šíleně rád dělá podrazy. Oči mu přitom plály jako zanícenému kazateli. Po několika dalších půllitrech rozvíjel různé typy provokací, podrazů a podtrhů, za jaké by se v době sarajevského atentátu nestyděl ani jeho nadřízený s Pilipem dohromady. Náhle zastavil proud své výmluvnosti, oko přestalo zářit a do nastalé pauzy pronesl krátkou větu: „No jo, ale za fousatýho bych dal krk!"

Uplynul týden, dva. „Je to v běhu." Měsíc, dva. Tři. Mezitím jsem mu vrátil jeho spis. Jako správný tajný utajil snad všechno a vyprávěné příběhy se podobaly branným hrátkám v pionýrském táboře. Řeč toporná jako u přednášejících zákonodárců první i druhé komory parlamentu. Jedinou pozoruhodnou věcí tu byla sbírka slovíček estébáckého newspeaku. Sbírka stupidit dobrá tak pro nějakou studii z oboru policejní patologie, bude-li jednou nějaká. Oni nedávali mikrofon pod záchodovou mísu, ale prováděli opatření! Po dalším měsíci: „Tak co, už něco bude?" - „Jak bude, už jsem přece všechno řekl!" Od té doby ve mně sílí přesvědčení, že kolektivní tresty jsou v určité době nezastupitelné. Ještě později jsem se dozvěděl, že Rumlův kapitán pracoval zdatně v oboru dezinformačním. Ruml a jeho lidé!

Jestli je Bělíček jedním z typických, s odpuštěním, pracovníků bezpečnosti? Čert ví, mohl jsem spíš poznat jeho dávné protivníky. Třeba v takzvaném Hnutí revoluční mládeže inženýra Petra Uhla. Musím říct, že s nimi byla větší zábava, i když své záležitosti vybavovali se stejně topornou vážností jako jejich protějšky. Zároveň tu probíhala zábavná ideologická diskuse, rozumí se marxistická (šlo o trockisty). Smát jste se mohli tak nanejvýš jednou, pak by vás vyhodili. Marxistům všeho typu je už souzena smrtelná vážnost a pokud se někdo dopustí humoru - je vyhrazen jen vůdčím duchům - je to humor veselý jako hřbitovní kvítí. „Humor, soudruzi, to je vážná věc." Ale zpět k ideologii - stálým hitem na žebříčku marxistické houpačky byla až do pozavírání Uhlovy skupiny kardinální otázka: je byrokracie třída nebo vrstva? A protože každý marxista oběma nohama trčí v budoucnosti, rozumí se samo sebou, že i diskusní večírky byly zasvěceny budoucnosti. Rudé samozřejmě. Zkrátka: jaké to bude, až vyhrajeme, a co uděláme, až vyhrajeme. Stálo to za to. Jednou se přetřásalo téma odborů. Co a jak a jak je zorganizovat. Měla to být variace na podobné dílo jako po únoru 1948, než se odkazu února podle nich (Fischer - Bondy!) zmocnili byrokrati. Bylo to únavné, jako ostatně každé marxistické školení, a většina příspěvků se nelišila od principu správných převodových pák velké a té jediné Strany, jak to narýsoval jiný inženýr lidských duší - Lenin.

V jednom příspěvku se najednou objevil takový záchvat realismu, že to nemělo obdoby. Přednášející se právě vrátil z vojny a zářil optimismem. „Skoro všichni jsme tady vysokoškoláci. Tak se dáme nalejt na vojnu a budeme mít všichni důstojnické hodnosti. No a pak uděláme vojenský převrat jako mladí Násirovi plukovníci, no a pak si uděláme i ty odbory." Potom stručně řekl, jak je zorganizuje, a čekal na reakci. Ta se dostavila bleskově. S rychlostí Buďonného rudé kavalerie vystoupil hekticky první diskutér a rozsekal milého marxistického Násira na cucky. Kupodivu mu nevadil jednoduchý návod na převrat, ale stručný nástin nových rudých odborů. „To, co nám tady říkáš, je korporativní model Mussoliniho. A jestli tohle schválíte, tak použiju všechny moje kontakty k bezpečnosti a všechny vás prásknu! Všechny!" Nastal obřad uklidňovací. Vše se po chvíli zklidnilo za pomoci dvou kbelíků piva. Je však možná škoda, že k uvedenému prásknutí nedošlo, poněvadž, jak se zase po převratu ukázalo, konfidentem byl onen mladý nadšený důstojník.

Byla to krásná konspirační atmosféra. Byla tak zakonspirovaná, že jsme se smáli potají až za dveřmi vlastního bytu. Vrcholným číslem bylo předávání zkušeností francouzských soudruhů. Ing. Petr Uhl překládal praktické návody k ilegální práci od mladého francouzského trockisty a kouřil přitom jednu gauloisku za druhou. „Tak, zkušenosti francouzských soudruhů nám říkají: pište si telefonní čísla do svých zápisníků pozadu, policii to občas mate. Dále nám francouzští soudruzi říkají, že každý z nich má krycí jméno. Řekněte mi hned teď svá krycí jména!" Sedělo a postávalo nás tam asi dvacet. „Tak soudruhu, už znáš své krycí jméno?" Začal na jednom konci a než došel na druhý, znali jsme nejen všechna krycí jména, ale stačili jsme si z nich ještě za tepla dělat ouchcapky. (Potají a po schůzi.) Někoho napadlo, aby nám francouzský soudruh přednesl program své strany. Tenkrát se v jeho zemi vyskytovalo asi patnáct trockistických stran, které neměly jinou náplň než boj s ostatními trockisty. „Dali jsme si závazek, že zvýšíme o třicet procent počet zástupců dělnické třídy ve straně." - „Kolik máte členů?" - „Teď dvacet čtyři."

Zdaleka nejlepší ale byla - jak jinak - praxe. Po každé schůzi ukázal Uhl na někoho prstem a řekl: „Půjdeš se mnou ty a ty a ještě ty!" Pak zašli do vedlejší místnosti a co se odehrávalo tam, zůstávalo pro nevybrané členstvo záhadou. Náplní dalšího týdne bylo samozřejmě vyzvídání od dotyčných vybraných, co se chystá, a vůbec co se tam projednávalo. Ten pustil jeden tajuplný chlup, druhý další tajuplný chlup a než minul týden s týdnem, sestavila se z chlupů dokonalá mozaika doplněná nezbytnými fámami a drby. Takhle měl člověk možnost pozorovat, jak vzniká a čím se živí komunistická strana. V měřítku jedna ku... na počtu nezáleží. Tak nějak to přece probíhalo v libeňské Čechii a Lidovém domě na začátku let dvacátých! Napřed tlachy, potom šibenice.

Ale ilegální prácička, ta stála za to! Jednoho krásného dne mě jistá P. tajuplně sdělila: příští týden, přesně ve středu v půl čtvrtý odpoledne, zavolej Petrovi! On už ví, že ho zavoláš, a něco ti řekne! Žil jsem tedy očekáváním a četbou zajímavých knížek z nedávné doby Třetí říše, kde základním pravidlem bylo: netelefonuj nikdy ze svého bytu! A telefonáty buďtež stručné! (To ostatně víme i ze Švejka.) Hlídám si tedy telefonní boudičku, aby ji nedej pámbu nějaký vandal neutrhl sluchátko ještě před zmíněnou středou. Vyšlo to. Přesně v půl čtvrté. Zvedl to. „Ahoj Petře!" - „To seš ty, Patriku?" - Kruci, teď zrovna řekl do telefonu moje krycí jméno, pod kterým mě samozřejmě znali ve všech hospodách. - „Ano, já." „Měli bychom se někde setkat." „Kde?" Kouřil tehdy sice nějakých osmdesát cigaret denně, ale z lokálů znal tak kavárnu Slávii. Konečně jsme se dohodli, že se sejdeme na jednom z tenkrát nejpropráskanějších míst Prahy. U zadního vchodu do hotelu Flora.

Obhlížím plac a pozoruju okolí. Pár pravěkých veksláků, jinak nic zvláštního. Nebo jsou to naši telefonní posluchači? Dřív než si to nechám projít hlavou, blíží se zpovzdálí inženýr Petr Uhl. Jak vystřižený ze sovětských špionážních filmů. Jak to dělal, nevím, ani popsat se to vlastně nedá. Fotografovat snad ano. Přichází: „Víš co, půjdeme se projít kolem bloku a na konci ti předám balíček." Ano, Mlha kryje nepřítele nebo jak se to jmenovalo. Na konci bloku mi vskutku předává balíček a mizí po sovětsku. Přichází úleva a touha všechno to spláchnout. Jdu do nedalekého Výčepu v Jagellonské. Sedám si ke stolu a hele: jsou tu známí ze školení francouzského soudruha a je tu dokonce i P.*, která tak krásně technicky zajistila telefonický kontakt s Uhlem! Ještě dřív než přiblížím půllitr k ústům, otevřou se dveře. Vchází inženýr Petr Uhl. Nedívá se na mě a dělá, že se neznáme. Zato se obrací k ostatním: „Dobrý den, přátelé!"

Praha, matka měst i konspirace!

Jan Patočka (1945), syn profesora Jana Patočky, signatář Charty 77, od sedmdesátých let v dělnických povoláních. Od roku 1990 působí jako novinář, 1991-1992 šéfredaktor Českého deníku, nyní pracuje v deníku Super.