Tenkrát na východě (6)

Tenkrát na východě (6)

Jan Patočka

Nouze naučila Dalibora housti. Naše trockisty - aspoň jejich většinu - naučila poznat normální nevysokoškolský život. Napřed ve vězení, potom uprostřed dělnické třídy. Dělící čarou mezi normálním přístupem k životu a nenormálností komunistických myšlenek byl humor. Někdo ho měl a kdo ho neměl, ten jej vyráběl. Vzpomínám, jak v době největší rudoprávní palby na Františka Kriegla, kdy náš „největší a nejčtenější" list chrlil jedno osočení za druhým - „Je to sionista!", „Je to buržoasní nacionalista!", „Je to syn podnikatele!" - přišlo na řadu také „Je to trockista!". To už ing. Petr Uhl nevydržel a napsal do redakce Rudého práva dlouhý dopis (komunisté rádi píší dlouhé dopisy), ve kterém mimo jiné stálo: „Musím konstatovat k velké škodě mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, že František Kriegel bohužel trockistou není, poněvadž já sám jsem trockista, respektive revoluční socialista." Dojemné a blbé zároveň. Jisté je, že komunisty od dob Stalinových dráždili trockisti jako býka červený hadr. Proč si vzít za životní vzor člověka, který projel rvačku o moc po Leninovi, to je otázka pro psychology. Taky je pravda, že po určitou, dost dlouhou dobu si Petr Uhl vystačil s citáty svého vzoru a navlékal na ně události žhavé současnosti. „Soudruh Trocký už v roce 1936 řekl..." A bylo to! Jako všichni lidé, co si myslí, že svět se dá vykládat a zejména řídit pomocí citátů slavných revolucionářů, dostával od skutečnosti jaksepatří zabrat. Nechtěl si zřejmě připustit prajednoduchou pravdu, že není ani tak důležité, co soudruh Trocký (příp. soudruh Lenin, Stalin... dosaď si tam, koho z nich chceš) píše nebo vykládá, ale co skutečně dělá. Trocký byl přece nepřekonatelný v braní rukojmí! Ale říkejte to někomu, kdo všechno zná jenom z knížek a nekonečných únavných diskusí se sobě podobnými! Proto taky později, v předvečer zveřejnění Charty 77, když jsem slyšel Václava Havla s nadšením mluvit o novém ochránci lidských práv Uhlovi, jsem se jenom zeptal: „A ty ho znáš?" - „Neznám, ale udělal na mě ten nejlepší dojem." Bodejť by ne! Zatímco většina z nás měla hároš až na ramena a chodila v odraných džínách, ing. Petr byl oblečen tak, jak popisuje H. G. Wells Vladimíra Iljiče Lenina. „Je oblečen jako šosák do jednořadového šedého saka." Taky byl nakrátko ostříhán, hladce oholen a mluvil francouzsky. První dojem je rozhodující. „Mám dojem, že je to vegetarián." To je sice pravda, ale identita Adolfa Hitlera by bez dalšího byla jaksi neúplná.

Avšak zpět k někdejším spolubojovníkům ing. Petra Uhla. „Uhl je vůl." To byla nejstručnější charakteristika z úst jednoho z někdejších soudruhů, i když doba k tomuto poznání nutná nebyla zrovna nejkratší. „Můžu svému synovi posílat do vězení ani ne třetinu toho, co mně posílali naši do Dachau," řekl mi otec jednoho ze zavřených, kterého jsem poznal kdysi v někdejším Památníku národního písemnictví. To byla pravda. Zrovna tak jako fakt, že měl-li někdo zkažené zuby, na devadesát devět procent o ně v Husákově kriminále přišel. Zhoršoval se vám při zatčení zrak? Měl jste jistotu, že odtud vyjdete skoro slepý. Taky věci, na které se rádo zapomíná.

Zkrátka: exkluzivní milovníci dělnické třídy se až na nepatrné výjimky měnili v dělnickou třídu. Bylo po mi­lování. To neznamená, že opoziční salonní vyznavači vlády dělníků a rolníků zmizeli. Bylo jich ještě míň než uhlovců, ale byli. Jedním z nich byl Karel Bartošek, historik zvláštního ražení, který se jako mladý dějepisec proslavil dílkem o řádění Američanů v západních Čechách roku pětačtyřicátého. Co je s ním dnes? Poslužme si klasikem: „Teď dělá ve Švejcarech kazatele nějakej církve." Tak daleko se zatím ještě nedostal, zato káže o zločinech komunismu. A jde mu to pěkně od ruky. Kdo by ostatně mohl lépe popsat zločiny komunismu než komunista sám? A navíc, na rozdíl od ostatních suchopárných komoušů, byla s Bartoškem zábava. S Uhlem se oba doplňovali znamenitě. Po lidské stránce: Uhl kouřil jako severní Čechy a Bartošek měl žízeň bez hranic. Oba byli prosyceni galskou kulturou a Bartošek měl navíc ještě francouzskou manželku. Rád si hrál na drsňáka rabelaisovské ražby. „Vy klucí francouzský," začal na vyslance galského kohouta v den dobytí Bastily na zahradě pražského vyslanectví. Žoviálně mu položil ruku na rameno, až se zástupce sladké Francie prohnul. „Vy to stejně pytlíkujete s těma našima klukama Husákovejma. To vám jde docela dobře." To byla naprostá nediplomatická pravda, potvrzená později tím, že Bartoškova žena, zaměstnaná na vyslanectví, dostala okamžitě padáka, ale přesně takhle se mají ověřovat fakta. Lepší potvrzení své vyslovené věty by jinde nedostal.

Takovým způsobem si ověřoval i další poznatky, a tak není divu, že se taky octnul mezi dělnickou třídou. Dostal se k fajnové dělničině, a o to víc se pral za dělnická práva. Občas to trochu přehnal. Jednou se octnul ve výčepu poblíž smíchovské Tatrovky, už jaksepatří nacamraný, ale ještě než uchopil svého frťana, zařval na postávající chlápky v zašmírovaných modrákách: „Vy kurvy, vy tady chlastáte a v Polsku střílej do dělníků!" Přišlo to, co muselo - zasáhl místní Brettschneider a ještě pozdě v noci jsme slyšeli z Hlasu Ameriky, že zase sebrali jednoho ochránce lidských práv. Ale Karel Bartošek si ověřil v praxi, že fízlové jsou v rozvinutém socialismu na každém kroku.

Jeho nejlepší výstup při obhajobě práv dělnické třídy se odehrál - jak jinak - v salónu. Těsně po Chartě se v Praze objevil známý britský dramatik Tom Stoppard („Zamilovaný Shakespeare"), se kterým byla bez vědomí úřadů uspořádána debata a tisková konference. Odehrávalo se to celé ve vile jistého K., chartisty, jenž byl už jednou nohou na cestě do emigrace, takže mu eventuální důsledky celé akce byly celkem fuk. Pěkná vilka v konstruktivistickém stylu třicátých let v pražské západní čtvrti i s původním interiérem byla připravena uvítat Stopparda ve večerních hodinách. Bylo to romantické a praktické zároveň, protože mnozí účastníci si mohli udělat čas až po zaměstnání. Scházeli jsme se postupně a všechno probíhalo podle plánu. Až na to, že Stoppard přišel poněkud později. A nepřišel sám, ale s Bartoškem. Ukázalo se, že náš historik provedl během dne Toma všemi možnými i nemožnými pražskými lokály. Zatímco na Britovi nebyly patrny sebemenší známky únavy, o Bartoškovi se to tvrdit nedalo. Přesto byl Stoppard Bartoškem nadšen. Takovou divokou jízdu v komunistickém městě, provázenou množstvím vypitého alkoholu a historek od Golema k Husákovi, absolvoval zřejmě poprvé. Dlouhán Bartošek se klátivě přibližoval a vzdaloval Stoppardovi, přičemž ho občas mohutně plácnul po rameni, až se dramatický spisovatel prohnul jako kdysi francouzský velvyslanec. „Ale to je dobrej kluk, to je vopravdu dobrej kluk!" Útlý Stoppard se snažil vysvětlovat přítomným, jak hodlá pomáhat zdejšímu disentu a svému kolegovi Havlovi. „A kdo se zastane dělníků?", zařval na sedící i stojící intelektuály a snoby Bartošek. Když tak spustil počtvrté, ozval se Jan Vladislav: „Může se, proboha, ujmout někdo toho přítele dělníků?" Ze židle se zvedl Lanďák. „Pojď, Karle." Pomohl jsem mu s druhou Karlovou rukou. Ani nás moc nevnímal. „Zatracený intelektuálové!", rozloučil se s přítomnou obcí milovníků divadla intelektuál Bartošek. To už jsme byli na chodbě a vzápětí jsme se octli před fasádou vily, které neubrala na kráse ani doba poúnorová. „Zatracený zkurvený snobi buržoazní, taková procovská kapitalistická vila!" Ještě stačil plivnout na elegantní prosklené dveře a hned nato jsme jej usadili do Landovského Saaba. „Kde bydlíš, Karle?" - „U Santošky, kluci." - „Tak jedem. Vezmem to přes Strahov." Byla to pěkná trasa, přes několik návrší osázených prvorepublikovými vilkami. Projíždíme kolem velkého sletového stadiónu. „Tak tady, na tomhle místě, jedeme takhle s Vaškem a se dvěma kurvama a já řídim jeho meďák," rozpovídal se Lanďák taky proto, že Bartošek se oddával dlouhému mlčení. „A najednou ta jedna mě takhle popadla," a Lanďák názorně předvedl, jak ho popadla, „a zařvala: Šlápni na to, mně se chce mrdat! Já se lek a tady jsem se vyboural." Ukázal směrem k pustému asfaltovému chodníku na levé straně silnice. Několik nezaměnitelných kandelábrů... kde jsem tohle místečko už viděl? Jasně, to je přece scenérie z televizní reportáže o špionážním padouchovi, režisérovi Otto Ornestovi, který prý vybíral na tomto místě mrtvou schránku... Génius loci, nebo důvěrný plácek Státní bezpečnosti? To už se nikdy nedozvíme, poněvadž ani po velké sametové se nenašel nikdo, kdo by s jednoduchou pomocí páru facek dostal něco z důstojnického sboru StB. Maximální vytěžování těchhle upatlaných čmuchalů spočívalo zřejmě v tom, že si je Rumlova náměstkyně Šustrová (taky revoluční mládežnice) po ránu posílala pro lahváče a utopence.

Konečně jsme byli na místě, Pod Santoškou. A hleďme: parádní činžovní dům z konce třicátých let, který by doposud snesl srovnání se standardem bydlení let sedmdesátých západní Evropy. Přesně tyhle domy a byty zabavovali komunisté už koncem čtyřicátých let pro své lidi. Vidíte-li třeba na Starém městě v proluce konstruktivistickou okachlíkovanou krychličku, můžete se vsadit, že jde o dům kdysi plný prominentů. A estébáků. A režimních žurnalistů. Tady si Karel Bartošek neodplivnul. Žádní buržousti tu přece už nebydleli.

Po převratu (po Chartě emigroval) jsem ho potkal za ranního kuropění v parku Na Kampě. „Karle, nemoh bys mi podepsat tu knihu o Američanech v Plzni?" - „Jdi do háje! Tady o to," řekl a ukázal na barokní fasády a na kočičí hlavy v Nosticově ulici, „tady o to přijdete. Bude tu samej Mekdonald a Hotdogy. To uvidíte."

Jak se zdá, kromě Černé knihy komunismu si Karel Bartošek posvítí ještě na globalizaci. Zapomněl jsem se ho zeptat, co na to řekne dělnická třída.

Jan Patočka (1945), syn profesora Jana Patočky, signatář Charty 77, od sedmdesátých let v dělnických povoláních. Od roku 1990 působí jako novinář, 1991-1992 šéfredaktor Českého deníku, nyní pracuje v deníku Super.