Vývoj české politiky po roce 1989 v politologicky poněkud méně přísném tónu

Text politologa Jana Holzera přináší konfrontaci čtyř významných „tranzitologických kánonů" s vývojem české politiky v posledních přibližně dvou dekádách.

Starý režim

Model přechodu od nedemokratické k demokratické formě je do značné míry dán charakterem takzvaného odstraňovaného (starého) režimu.

Tato věta nastoluje klasické téma komunismu, respektive komunismů. Z hlediska české tranzice je přitom třeba zdůraznit především skutečnost, že střední a východní Evropa představuje/představovala heterogenní a značně rozporuplný areál zemí s nesourodou politickou zkušeností a mentalitou (kulturou), v níž se v dlouhodobém, ale nikoli výhradně premoderním horizontu střetávají/střetávaly a propojují/propojovaly habsburská, hohenzollernská, jagelonská a částečně dokonce i romanovská politická tradice. Z tohoto konstatování plyne přirozený závěr, že i příčiny krachu (post)totalitních komunistických režimů ve střední a východní Evropě byly mimořádně rozmanité. Není přitom nutno vracet se k debatě o tom, které teoretické koncepty jsou pro české poměry, v porovnání s východoněmeckými, polskými, maďarskými, ba dokonce i slovenskými, ty nejpreciznější a nejspolehlivější. Postačí upozornit na některé momenty, ve kterých byly/jsou české reálie odlišné od jiných a které měly/mají vliv na další vývoj.

Při srovnání soudobých českých reálií s obecně středoevropskými je třeba poukázat na relativně solidní životní úroveň, plynoucí ze stabilního sociálního kontraktu, který v období normalizace uzavřela česká společnost s posrpnovými komunistickými elitami. Tato dočasná „zájmová harmonie", typická pro tuzemský byrokraticko-autoritářský komunismus, v momentu zahájení tranzice v českých zemích představovala významný vstupní faktor. Již s ohledem na tento rys moderních českých dějin je namístě hovořit o úspěchu komunismu u nás, úspěchu přinejmenším v porovnání s osudy a vnímáním komunismu v jiných zemích patřících do sovětského bloku.

Druhý důležitý bod představoval politický program české antirežimní opozice. Ten totiž nadále alespoň částečně koketoval s vizí možné, ba potenciálně dokonce žádoucí vnitřní obrody komunistického režimu. V českých reáliích je nutno tuto linii spojit především se symbolikou osmašedesátého roku, spočívající v přetrvávající iluzi, že komunismus jako specifický systém legitimizace moci vlastně nepotřebuje vymýtit, nýbrž spíše (pouze) vylepšit, či nejlépe řečeno zlidštit, zcivilizovat se. Z tohoto bodu vyplynul prostor pro hledání víceméně konsensuálního modelu komunikace mezi na moc natěšenými (popř. naopak s kategorií moci vůbec nepracujícími) potenciálními novými elitami a realisticky (a nikoli nutně defenzivně) uvažujícími představiteli starého režimu. V tomto duchu je pak též namístě vnímat sumu potenciálních vizí budoucího žádoucího vývoje, jejichž nositelem antirežimní opozice byla.

Často se také zapomíná na limitovanou roli, která byla v české tranzici přisouzena českému exilu, a to nejen v samotném přechodovém období. Tato podstatná odlišnost českých poměrů v porovnání s jinými středoevropskými zeměmi včetně Slovenska přitom symbolizovala míru (ne)radikality české tranzice, přičemž povzneseně opomíjím zajímavou programovou strukturu samotných exulantských kruhů, jejichž část ani tváří v tvář vlastním osudům nedospěla k opuštění koketování s různě zabarvenými a různě radikálními levicovými ideami.

V neposlední řadě je nutno hovořit o slabší úloze katolické církve v české politice. Je namístě připomenout, že toto téma spoludefinuje nejen mentalistní (politicko-kulturní) rozmezí česko-slovenské, ale i česko-moravské. Pro pochopení české tranzice se pak jako bezesporu interesantní jeví fakt, že první skutečně veřejné protirežimní aktivity v českých zemích byly ve druhé polovině 80. let spojeny s moravským katolickým zázemím (viz proslulé velehradské události).

Český komunismus se ze středoevropského rámce vymykal svým endogenním charakterem. Toto na první pohled troufalé tvrzení sice může být kritizováno jako zjednodušující, ale datově a argumentačně obstojí. Komunismus (konkrétněji levicový revoluční spasitelský kolektivistický radikalismus) zjevně představuje v české politice významnou, ba imanentní politickou tradici. Ostatně stačí připomenout existenci silné tradice českého komunismu již před rokem 1948, respektive před rokem 1938, či jeho postupnou akceptaci a legitimizaci nikoli nepodstatnou částí soudobých českých politických demokratických elit. Tento aspekt bývá často opomíjen, přičemž do tuzemského schématu bezpochyby jako vlivný faktor patří a vysvětluje řadu fenoménů, se kterými si (nejen mediální) interpretátoři současné české politiky často neví rady.

V intencích předchozích úvah je pak namístě zdůraznit, že v roce 1989 byla odstraňovanému husákovsko-jakešovskému byrokratickému komunistickému modelu veřejností vyčítána především ta skutečnost, že přestával plnit zmíněný sociální kontrakt platící v 70. letech a v první polovině 80. let. Absence politické legitimity tedy byla zdůrazňována nikoli v rovině abstraktní argumentace o touze po svobodě; obdobná hesla dominovala osmdesátému devátému roku jen velmi zdánlivě. Motivem vzdoru vůči soudobému panství KSČ byla především neschopnost komunistických elit garantovat dosavadní sociální jistoty, respektive přiblížit se vytouženým standardům západního stylu. Z jiného úhlu pohledu pak podstatnou roli sehrála také kritická úvaha významné části české společnosti, zda je pro ni i nadále výhodná dosavadní rezignace na možný sociální a ekonomický vzestup, za kterou výměnou obdržela propachtovanou stabilitu a absenci veřejně prezentované sociální nerovnosti.

Podíl starých elit

Účast alespoň části starých elit na hledání a definování nového konsensu, jehož přijetí ukončuje vlastní tranzitivní éru, představuje významný stabilizační faktor a zvyšuje pravděpodobnost úspěšnosti daného přechodu.

V českých podmínkách se jednou ze součástí podstaty nové regulace „vítězů a poražených" stala participace části starých elit na jejich definování. Není přitom namístě hovořit přímo o naprosté garanci bezúhonnosti pro staré elity, jakkoli se objevují i takto radikální interpretace. Ostatně nepohybujeme se výsostně jen v politické sféře života české polistopadové společnosti, neboť kýžený mocenský kompromis reprezentoval širší než pouze politickou dimenzi; na mysli přitom nemám pouze jednoduše se nabízející sféru ekonomickou či finanční, ale bezesporu i sféru symbolickou, spočívající v interpretaci základních předpokladů fungování moderní české politiky.

Právě v tomto smyslu je možno považovat veškeré diskuse o možném zákazu KSČ za nejen sporné, ale přímo pomýlené, a to včetně nejranější fáze polistopadového vývoje, tedy konce roku 1989 a prvních šesti měsíců roku 1990. Tato poznámka přitom nemá bezvýhradnou ambici ve smyslu naprostého vyloučení jakékoli možnosti soudobého zákazu Komunistické strany Československa. Pouze konstatuje, že onen potenciální zákaz by byl v rozporu s tím, jak se utvářela situace vedoucí ke zpochybnění původního komunistického mocenského monopolu a s jakými představami a koneckonců i kapacitami vstupovali do tranzitivní fáze její jednotliví aktéři. Červená karta pro komunisty by z hlediska logiky „české cesty" k demokracii představovala nesourodý prvek. Spekulace o možných (kýžených) soudobých radikálních řešeních ve vztahu k bývalým elitám tudíž ignorují empirii, dobové reálie, i když se závěr o pozoruhodné životaschopnosti a adaptabilitě bývalých komunistických elit na nové poměry může jevit jako na první pohled cynický.

Podmínka úspěšného přechodu

Největší nebezpečí pro úspěch tranzice spočívají v majorizaci dané přechodové situace, respektive v přítomnosti a potenciálním úspěchu radikálních křídel kteréhokoliv ze zúčastněných aktérů.

V předchozí sentenci rezonuje proslulý, mimořádně provokativní postřeh: demokracie vlastně nepotřebuje demokraty. Co se tím myslí? Dle některých autorů (v roli klasiků zde vystupují např. Dankwart Rustow či Adam Przeworski, částečně pak i Samuel P. Huntington) nebývá demokracie ve své každodenní procedurální podobě jako definitivní výstup přechodové fáze ani tak výsledkem intenzivní (většinové) demokratické intervence některého z aktérů (dominujícího, nebo alespoň triumfujícího) jako spíše jedinečné „herní matrice", v níž žádný z aktérů, kteří se podílejí na hledání kýženého nového kompromisu, není schopen vzniklou situaci majorizovat, tedy převálcovat, totálně ovládnout. A to dokonce ani aktér, jehož rétorika a ideová výbava je plně a nesporně demokratická a který často bývá iniciátorem nastartování vlastního přechodu. Druhou přirozenou složkou takovéto situace je přitom absence silných radikálních křídel na kterékoli straně spektra, v kterémkoliv z účastnících se táborů.

Naznačené nebezpečí je přitom primárně spjato s pokušeními, kterým je nutně vystaven onen dominantní subjekt. Tato pokušení spočívají ve svodu začít přehlížet zájmy jiných aktérů, a to na vlně „svatého" přesvědčení, že on jako hráč ctící demokracii má nejen právo, ale přímo povinnost svou pravdu, zjevně nadřazenou nad ostatní, prosazovat, a to i navzdory přáním a zájmům ostatních aktérů. Což není až tak hypotetická situace; politologie podobné stavy, které by bylo možno nazvat diktaturami ve jménu demokracie, zná.

I třetí kánon česká politika v inkriminovaném období splňovala. Dosavadní úspěch demokratického procesu počínaje začátkem 90. let totiž byl/je mimo jiné spojen právě se skutečností, že soudobé rozložení sil bylo relativně vybalancované. Následná stabilita, přirozeně často kritizovaná a definičně nahrazovaná slovy „nehybnost" či „zatuchlost" (s nejvýraznějším projevem v tzv. opoziční smlouvě), plynula mj. právě z uvedeného bodu a představovala jeden z klíčových předpokladů postupné konsolidace českého politického systému.

Happyend bez záruky

Nikoli každá tranzice nedemokratického režimu musí nutně skončit nastolením modelu demokratického.

Často bývá toto střízlivé moudro opomíjeno. Je přitom zjevně iluzorní, ba nebezpečné podléhat dojmu, že neúspěšná varianta neexistuje, že se nás netýká, že k ní nemohlo/nemůže dojít. Úvaha o možné „renedemokratizaci" bývá často komentována jako nekorektní, zbytečně dramatizující, ba bezostyšná právě vůči demokracii vyznávajícím aktérům; skrývá se v ní prostě nepopulární osten výstrahy vítězům tranzitivního utkání. Konstatovat v duchu dat, která shromáždila tranzitologická studia, že většina přechodů od nedemokratického režimu nekončí nastolením režimu demokratického, nýbrž nastolením jiného typu režimu nedemokratického, prostě není salonfähig.

Závěry

Stále dokola jsme svědky výbuchů nelíčených překvapení, jak že to česká politika v roce 2006, sedmnáct let poté, vypadá. Přitom právě s oporou v argumentech, které jsem zde představil a nabídl, provokativně poznamenávám, že aktuální česká politika dle mého soudu představuje naopak docela čitelný a srozumitelný (což ovšem pohříchu nelze, a ostatně nikdy nebude možno, zaměnit za plně předvídatelný) fenomén. Její základní vstupní atributy, dlouhodobé historické návyky a stereotypy, v konkrétnější rovině pak v komunistické éře odlišný vývoj v porovnání s jinými středoevropskými zeměmi (v jistém smyslu včetně Slovenska), specifický model iniciace politické změny na konci 80. let, model komunikace mezi elitami, stabilní kapacita exkomunistického pólu a tak dále, to vše lze nazvat tradicemi české politiky. Jeví se mi jako otázka elementární intelektuální odvahy připustit si, že tyto tradice skutečně existují, že mají na českou politiku vliv a že představují významné parametry, v jejichž rámci je možno českou politiku analyzovat a chápat.

Šance většiny zemí na plnou demokratizaci spočívá především ve volbě adekvátních politických nástrojů, jinými slovy na invenci místních elit. Jinak řečeno, demokratizace vlastně nemusí být podmíněna sumou konkrétních ekonomických, institucionálních či sociálních podmínek; jakkoli není nutno odporovat postřehu, že některé z těchto podmínek jsou mnohem příhodnější nežli jiné. Tento náhled na subtilní charakter tranzitivních procesů konvenuje postřehu o vybalancování sil a absenci potenciálu některého u aktérů na majorizaci dané situace jako v podstatě nutných předpokladech úspěchu přechodu. Za zajímavý si v této rovině uvažování dovolím označit osud prefixu „post". Mluvíme-li totiž stále (kolovrátkově) o postkomunistických zemích, pak se jeví jako logické podotknout, že tím dle mého náhledu vlastně vyjadřujeme jejich plnou zakotvenost v tranzitivním, předkonsolidačním stádiu. Pokud však respektujeme argumenty o systémové konsolidovanosti české demokracie, pak by to mělo znamenat, že již Česká republika množinu postkomunistických zemí nereprezentuje. Nejedná se přitom o banální postřeh, pouhé hraní si s gramatikou. Přesvědčení o absolvování procesu konsolidace nám kupříkladu umožňuje zauvažovat o nových podnětech a potenciálních změnách, například o změně volebního modelu.

Pokud některé systémové krize, kterými česká politika v minulosti prošla (jako ilustraci uveďme např. tzv. televizní válku), byly symptomem soudobého prodlužujícího se doznívání tranzitivní éry, pak jako zpochybnění vstupních dohod ze začátku této éry představovaly zjevné systémové nebezpečí pro dokončení přechodu a kýžený přesun ke konsolidaci české demokracie. Pokud ovšem již naopak byly součástí posttranzitivního období, pak tenze s nimi spojené již pro českou demokracii nebezpečí nepředstavovaly.

Dle mého soudu je aktuálně česká politika konfrontována s něčím, co bych označil za snahu některých aktérů nepřekročit stín konsensuálních dohod počátku české tranzice. Česká politika se přitom nachází v konsolidovaném demokratickém stavu a její aktéři si mohou dovolit odpoutat se od některých dohod, které byly uzavřeny na počátku 90. let minulého století, neboť se jednalo o dohody, které se týkaly výlučně tranzice českého politického modelu od nedemokracie k demokracii.

Jsme-li naopak přesvědčeni, že se český politický systém stále ještě nachází v přechodu, pak pochopitelně jakákoli zpochybnění dosavadního statu quo mohou, ba musejí být interpretována jako nebezpečná. Rozdíl mezi přesvědčením o konsolidovanosti, či na opačné straně nekonsolidovanosti české demokracie tudíž do značné míry definuje naše interpretace důležitých momentů vývoje moderní české politiky, respektive naše návrhy potenciálních strategií v naději na dosažení kýžených výstupů.

Text je redakčně upravenou verzí příspěvku, jenž byl přednesen v květnu v Brně na konferenci Mezinárodního politologického ústavu a Kondrad Adenauer Stiftung „Parlamentní volby 2006 a česká politika. Druhé brněnské politologické sympózium".