Anděl na cestě -lehce poškozeno, vráceno z distribuce

„Vycházím z představy, že každý má svého anděla. Nechci však tohoto anděla přesněji popisovat. Každá řeč o andělech vyžaduje prostor fantazie a kreativity. Je k tomu potřeba obrazů...“ Slova německého benediktina Anselma Grüna a nezapomenutelné osobní setkání s ním byly posledními a „spouštěcími“ podněty k přípravě této knížky. Malá inventura andělských motivů v obrazech, kresbách a vitrajích, které vznikly v mém ateliéru během posledních asi patnácti let, poskytla obrazový materiál. Východiskem jsou tedy obrazy, provázené krátkými texty vypovídajícími o andělech jazykem biblickým, slovy starých teologů, ale i současných filosofů a psychologů. Základ tvoří starozákonní texty a události zachycené v evangeliích. Jindy se citáty dotýkají obrazů v obecnějších souvislostech; filosofické a psychologické výpovědi pojem anděla rozšiřují a uvádějí do nových souvislostí.
Z rozsahu a pojetí knihy je jasné, že si nečiní nárok být vyčerpávající andělskou ikonografií, ani systematickou angelologií. Jejím smyslem je především řeč obrazů – a řeč obrazná. Taková, která ukáže, že prostorem andělské přítomnosti a polem jejich působnosti nejsou jen lidskou rukou zbudované svatyně nebo scholastické disputace o andělech na špičce jehly, ale i rozlehlé krajiny, včetně těch, které zůstávají ukryty v nás.
Podle prastaré tradice andělé vždy unikají našemu poznání a jejich podoba se stále proměňuje. Martin Buber píše, že „anděla poznáme teprve poté, co kolem nás prošel“. Každá snaha o zachycení jeho tváře, nebo i dráhy letu, je proto jen dílčím a subjektivním pokusem. Vyplývá to i z jeho nejtěsnější blízkosti Duchu, který jediný „vane, kudy chce“.
Karel RechlíkDílo Karla Rechlíka již neodmyslitelně patří k české výtvarné scéně. Zastupuje v ní polohu filosoficky orientované tvorby napojené na křesťanské tradice evropského myšlení a plně reflektující výtvarnou zkušenost předchozích generací. Tato východiska jsou v jeho případě opřena o systematické studium, k němuž získal průpravu absolvováním oboru dějiny umění na brněnské filosofické fakultě.
Jeho humanisticky orientovaná práce zahrnuje jak teoretické úvahy, spjaté s jeho víceletým působením v brněnském diecézním muzeu, tak vlastní výtvarnou tvorbu, věnující se řešení sakrálního prostoru a jeho liturgickým potřebám. V této oblasti vynikl zejména jako tvůrce chrámových vitrají, z nichž je nutno připomenout alespoň vitraj Ukřižovaného v bazilice Nanebevzetí P. Marie na Starém Brně (1979), cyklus vitrají ve farním kostele sv. Vavřince v Dačicích (1989), vitraje v novostavbě kostela sv. Václava v Břeclavi (1995) nebo řešení interiéru a vitrají v kapli P. Marie v Březině nedaleko Brna (1995). Tyto práce byly téměř výhradně realizovány v brněnském ateliéru sklářského výtvarníka Jiřího Klašky. V této spolupráci vznikla také řada volných závěsných vitrají, jejichž význam přesahuje dekorativní charakter svým soustředěním na filosofická témata, s nimiž se setkáváme v jeho malbě a kresbě.
Rechlíkova volná tvorba je známa především z jeho malířských kompozic, reprezentovaných sochařsky robustními figurálními interpretacemi tradičních ikonografických schémat Madony s dítětem, ukřižovaného Krista nebo ikonograficky mnohovýznamovým zobrazením andělů. V křesťanské ikonografii bývá anděl zástupně zobrazován jako znamení Boží přítomnosti, nebo jako Boží posel či ochránce. Rechlíkovi andělé jsou nezřídka též nositeli úzkostí a nevyřčených proseb člověka, jehož existenciální gesto nesou. Kompozice těchto obrazů jsou plny zámlk, které umožňují divákovi rozvinutí vlastní interpretace.
Rechlíkovy nejnovější práce se po formální stránce vyznačují uvolněnějším rukopisem, střídmější barevností, expresivnějším pojetím. Stále častěji se ve své tvorbě věnuje kresbě. Ta je již ze své povahy intimnější výpovědí umělcova myšlení. Kresby, které vznikaly původně jako přípravné studie pro rozměrnější plátna se nyní staly autonomním vyjadřovacím médiem, které autorovi umožňuje bezprostřední projev. Jejich hlavním tématem jsou detaily lidské tváře, vycházející z obrazového cyklu „Svědci“ z poloviny devadesátých let. Jsou to záznamy stavu mysli, často jen gestickou kresbou štětcem nahozené myšlenky. Jejich účinek je však o to intenzivnější. Nacházíme v nich méně odpovědí, ale více otázek. Jistot ubývá, ale snaha o jejich uchopení je soustředěnější. Jedním z prostředků tohoto dobrodružství poznání je barva: černá na černé, bílá na černé i kresby mimoděk evokující barvu krve.
Rechlíkovo dílo je současně podnětem k zamyšlení nad základními existenciálními otázkami. Svojí teoretickou, organizační a především výtvarnou tvorbou patří Karel Rechlík k těm nemnoha osobnostem, které svým dílem navazují na nepřízní doby utlumené snahy o autentickou výtvarnou výpověď křesťanského chápání světa a o hledání místa moderního umění v liturgii.
Ivo Binder