Broučku a cvoku přenáramný…
Broučku a cvoku přenáramný…
Dochované dopisy česko-římského teologa a katolického kněze Vladimíra Boublíka přinášejí fascinující pohled na život člověka, který se od chlapeckých let připravoval na kněžství. Rok 1948 pro něj však znamenal zásadní zlom. Po zatčení, dvouletém věznění, nucených pracích a na vojně u PTP v něm nezemřela touha stát se katolickým knězem. Po dramatickém útěku do Říma v r. 1952 se připravoval na dráhu římskokatolického duchovního. Přispěním svého učitele, prof. Antonia Piolantiho, mohl po r. 1959 pokračovat na univerzitě jako asistent, později jako profesor a její děkan. 86 dopisů do Československa a Spojených států odhaluje všednodenní tvář jeho před- i poexilového života. Civilně i humorně psané dopisy přátelům a rodině nám po mnoha letech představují profesora Vladimíra Boublíka jako člověka, jehož Bůh povolal nejen k velkému úkolu, ale také k velké lásce a k velkému utrpení. Jeho život se završil nikoliv ve stínu baziliky sv. Petra, ale v nemocničním pokoji klatovské nemocnice a na venkovském hřbitůvku ve Zbynicích.
Edičně připravil, úvodní studii napsal, jmenný a věcný rejstřík, přílohy a bibliografii sestavil Zdeněk A. Eminger, ediční spolupráce Karel Skalický.
Vladimír Boublík (1928 Mokrosuky – 1974 Klatovy), česko-římský teolog, katolický kněz, exulant, univerzitní pedagog, děkan teologické fakulty Papežské Lateránské univerzity v Římě, spisovatel. Patří mezi představitele nové vlny teologického myšlení. Ve svém díle se zabýval zvláště otázkami fundamentální teologie (teologií dějin spásy, úlohou mimokřesťanských náboženství v řádu spásy). Symbolickými motivy jeho díla jsou láska, smrt a utrpení. Je autorem řady teologických studií a monografií psaných italsky a česky. Za všechny jmenujme jeho disertační práci, na jejíž téma navazoval v dalších svých titulech, La predestinazione: S. Paolo e S. Agostino, 1961 (Predestinace: Sv. Pavel a sv. Augustin), česky psané knihy Boží lid, 1967 a Setkání s Ježíšem, 1970, L’ uomo in Cristo Gesù, 1971 (česky jako Teologická antropologie: Člověk v Kristu Ježíši, 2001), L’ uomo nell’ attesa di Cristo, 1972 (česky jako Člověk očekává Krista, 1997), Teologia delle religioni, 1973 (česky jako Teologie mimokřesťanských náboženství, 2000), Alla ricerca di Gesù di Nazareth e altri scritti, 1973–1974 (Hledání Ježíše z Nazareta a další texty), Teolog Vladimír Boublík ve svých dopisech Monice, 2001 a Duchovní deník, 2010.
Je zázrak, že se těch 86 dopisů teologa, katolického kněze, exulanta a pozdějšího děkana Teologické fakulty Papežské Lateránské univerzity v Římě Vladimíra Boublíka zachovalo. A je to zázrak, že tyto dopisy vycházejí dvacet tři let poté, co je jeden z jejich adresátů vynesl na světlo světa.
Kniha Broučku a cvoku přenáramný... s podtitulem Dochovaná korespondence z let 1946–1974 (se vzpomínkami spolužáků a přátel), kterou vydalo brněnské nakladatelství CDK, obsahuje všechny nám dosud známé a dostupné Boublíkovy dopisy, které posílal už jako teenager a student Jirsíkova státního gymnázia v Českých Budějovicích, jako vězeň komunistického režimu, jako dělník v plzeňské Škodovce, jako voják v oddíle PTP, jako člověk, utíkající z vojenské vazby v Olomouci přes celou zem, východní Německo do Západního Berlína a posléze do Říma, jako bohoslovec římského Nepomucena a nakonec jako asistent, profesor a děkan na Lateránu, jenž při své čtvrté návštěvě vlasti v září r. 1974 zemřel v klatovské nemocnici.
Lukáš Kopecký: Niterný svět jednoho z českých teologů...
Člověka vždy potěší, když téma, kterému se dlouhodobě věnuje, začne určitým pohledem zkoumat i někdo z kolegů.
Už před dlouhou dobou jsem se začal věnovat životnímu osudu manželů Václava a Boženy Kropáčkových. Zatímco Václav, vysoce postavený příslušník Obrany národa byl v roce 1943 pro svou odbojovou činnost popraven v Drážďanech, jeho milující manželka Božena přes obrovské nebezpečí na jaře ukrývala velitele paravýsadku Out Distance Adolf Opálku. Nebyla nikdy prozrazena, i proto se stala spolu se svým švagrem Jiřím Kropáčkem nepohodlnou a ocitla se na lavici obžalovaných v jednom z prvních stalinistických procesů před Státním soudem Praha. Ten dostal podivný název: Skupina ERKVIE.
Mezi obžalovanými nebyla jedinou ženou. Spolu s ní byly obžalovány i další dvě manželky umučených československých důstojníků – Božena Jánská - Kleinová (její manžel major Bohumil Klein zemřel za nevyjasněných okolností v roce 1939) a Milada Kohoutková (plukovník Josef Kohoutek byl popraven v roce 1942 v Plötzensee).
V procesu, který se odehrál na jaře 1949, hrál klíčovou roli, byť už v nepřítomnosti, syn zmíněné Boženy Jánské - Kleinové Radomír. Státní bezpečnost spolu s prokuraturou z něj udělala hlavu celé skupiny. Klein, nesporně ovlivněn statečností svého otce a jeho protinacistickým angažmá, hluboce opovrhoval už poválečným režimem třetí republiky, natož pak komunistickou totalitou po únoru 1948. I proto se snažil výrazně protirežimně vystupovat. Ve své činnosti byl intenzivně spojen i se svým kamarádem a především spolužákem z budějovického gymnázia Jana Valeriána Jirsíka, jistým Vladimírem Boublíkem.
A právě vztah těchto kamarádů, je jedním ze základních kamenů edice korespondence, kterou na podzim loňského roku předložili veřejnosti teologové Zdeněk A. Eminger a Karel Skalický. Vladimír Boublík, jehož nedožité 95. narozeniny si budeme v letošním roce připomínat, patří k největším osobnostem naší teologie, autor recenze si dovoluje mínit, že byl a je tou úplně největší. Jeho životní osud nejen v dlouhém římském exilu měl tu čest také částečně zpracovávat. A snad právě proto si dovoluji sepsat toto laudatio na vydanou edici.
Vladimíra Boublíka není dle mého stále dost. Moje alma mater, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, má nehynoucí slávu, že se její teologická fakulta soustavně především Boublíkově teologii věnuje. Přesto je důležité neusnout na již napsaném a tomu rodákovi z pošumavských Mokrosuk (16. listopadu 1928) stále věnovat patřičnou pozornost.
A buď velké díky Zdeňkovi Emingerovi, že se rozhodl vydat Boublíkovu korespondenci a také přepisy magnetofonových nahrávek, uložené u Boublíkova přítele Jana Šímy (1928-2010). Máme možnost nahlédnout do Boublíkova myšlenkového světa a zkusit pochopit, jak vnímal a prožíval různé etapy svého života. A právě v těchto okamžicích četby autor recenze byl snad nejvíce vděčný za fakt, že kniha vyšla. Neb mnohé věci, které znal a posuzoval pouze ze strohých úředních dokumentů (často represivních složek totalitních režimů), jsou najednou mnohem pochopitelnější a srozumitelnější. Jan Šíma to sice nestihl, ale pro vydání udělal mnohé, včetně „vytěžení“ v 90. letech ještě žijících Boublíkových přátel včetně Radka Jánského-Kleina.
Eminger hodnotí dosavadní Boublíkovské bádání, posléze předkládanou korespondenci ze hlediska jejího časového rozdělení, nevyhýbá se ani asi nejsložitějšímu období Boublíkova života – římskému exilu a jeho „spolupráci“ s československou rozvědkou.
V edici samotné najdeme komunikaci Vladimíra Boublíka s Radkem Kleinem-Jánským, Janem Šímou, maminkou, sestrou Marií Kolářovou a dalšími. Těchto dokumentů je přesně 89 a jako v podstatě devadesátý je otištěna vzpomínka Boublíkovy blízké římské spolupracovnice Moniky Schreier.
Jak bylo již napsáno na počátku, vydaná edice je velkou radostí. Ale také inspirací. Bádat a publikovat o Vladimíru Boublíkovi a jeho době i nadále. Blížící se 50. výročí ho smrti v klatovské nemocnici nás všechny mělo motivovat. Autor recenze například k tomu, aby se konečně hlouběji začal věnovat procesu s skupinou Erkvie.
Zdeněk A. EMINGER a Karel SKALICKÝ (eds.), Vladimír Boublík. Broučku a cvoku přenáramný… Dochovaná korespondence z let 1946-1974 (se vzpomínkami spolužáků a přátel), Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2022.
Mgr. Lukáš Kopecký, historik, předseda Společnosti pro moderní dějiny Klatovska