Ernst Jünger

Proslavil se svou statečností během první světové války. Napsal jednu z největších válečných knih všech dob. Byl zapáleným nacionalistou a antidemokratem, přesto se účastnil odboje proti Adolfu Hitlerovi. Nakonec se stal evropským klasikem: Ernst Jünger, který zemřel v roce 1998 ve věku 102 let, ztělesňuje německé století jako nikdo jiný. Heimo Schwilk, který spisovatele osobně znal, získal exkluzivní přístup k Jüngerově literární pozůstalosti, a tak mohl vykreslit jedinečný portrét tohoto fascinujícího a rozporuplného muže. Jeho obsáhlý životopis nic nezastírá ani neomlouvá, naopak objasňuje Jüngerovu životní cestu.

Heimo Schwilk, narozený ve Stuttgartu v roce 1952, je autorem mnoha knih o politice a literatuře. Jeho obsáhlé životopisy o Ernstu Jüngerovi a Hermannu Hessovi jsou vysoce ceněny doma i v zahraničí. Jeho poslední knihy: Rilke a ženy (2015), Luther. Boží hněv (2017), Mé dobrodružné srdce (2021). V CDK vyšla jeho kniha Hermann Hesse. Život hráče se skleněnými perlami (2022), která byla čtenáři i recenzenty příznivě přijata.

Z předmluvy autora:
„Ernst Jünger zemřel 17. února 1998 ve věku téměř 103 let. Pro své obdi­vovatele, ale i kritiky se už dávno stal mýtem. Jeho přežití ve století světových a občanských válek, ideologicky a moralisticky motivovaných útoků působilo jako zázrak, ale na mnohé také provokativně. Byl to Němec, takový, jak si je představovali především Francouzi: s pruskou disciplínou, vojenským vystupováním, přemítající o metafyzických otázkách, spekulativní. Avšak Ernst Jünger byl také nadmíru produktivní ­autor, kronikář století, který na téměř 5 000 stránkách svého deníku zaznamenal křivku průběhu horečky sužující celé století. Jeho román Na mramo­rových útesech byl doma i v zahraničí přijímán jako frontální útok na Hitlerovu hrůzovládu. Jako esejista razil svůj nezaměnitelný, jiskřivě ­agresivní styl, který jakoby ex cathedra propůjčoval hlas světovému duchu.

Pro generaci po roce 1968 představuje Jünger jakýsi prubířský kámen smýšlení. Kdo si ho váží, je podezřelý, kdo ho s antifašistickým patosem odmítá, ten je náš – neboť duch doby je liberalistický, pacifistický, so­ciál­ní, komunikativní. Poustevník z Wilflingenu se však mnohým jevil jako přesný opak, jako antidemokratický, proválečný, sociálně nezúčastněný, elitářský. Bohové století – Marx, Freud, Darwin – nehráli v jeho myšlení téměř žádnou roli, na rozdíl od Nietzscheho, Speng­lera, Schopenhauera nebo tak vzdálených duchů, jakými byli Bloy, Boëtius a Stirner. K ,demokratickému diskursu‘ přispěl Jünger málo, zato se však vyjadřoval k tomu, co Heidegger nazýval existenciáliemi: pomíjivosti, vrženosti, smrtelnosti. Jeho jistota, že život je tajemný a člověk je zázračná bytost ve zcela podivuhodném světě, tento romantický základní rys jeho myšlení, ho dalekosáhle vylučoval z přítomnosti, jež každým dnem horlivě pracuje na banalizaci naší existence. Ztělesňoval záhadu německé duše, kterou se nechala okouzlit Madame de Staël, ale jejíž fascinující svéráznost se zřejmě německou katastrofou roku 1945 navždy vytratila.“