Básně

Dvě sloky

Včítáš do událostí svůj příběh a to

(jak dobré) dokazuje, že v tobě

příběh ještě je. Jáma. Neboj, nebude

mít konce, jen kopej dál: čím hlouběji, tím

větší síť, povlak, plíšek to bude, pláty akátové

kůry, která tě zarůstá. Třaslavá

jak olej na vodě barví, ale nedolehne. Dokonce

i kdybys nechtěl obracet stránky. Hlas

oťukávaný, skořápka lžičkou

příhodně nakřápnutá mezi smutek a.

Nemysli si, jsou i tvá. Odmršťují zrak

na linku, na pás, značky a víka,

cáry, podpisy v odpadu, ikony: tlučení pístů,

které tě předává zpět myšlenkám. Kyvadlová

doprava. Za dveřmi se běhá a střílí, hnije

zelenina. Nesmyslně chtěl ses budit jiný,

stále sám sebou: jaký bude asi první den utopie,

abys jej jako den ještě rozpoznal, než i tohle

slovo zpráchniví pod rukama. Za nocí

jsou nejhorší rána. Čas od času vstáváš

hrůzou a mezi já a já nežije nic, jen pochyby

bují jak rodokmen.

(...)