Co se to stalo se sociologií?

Otázka, která stojí v názvu, se v posledních letech často klade jak uvnitř, tak vně tohoto oboru. Myslím, že na ni lze odpovědět celkem jednoduše: sociologii poznamenaly dvě vážné deformace. První se objevila v padesátých letech; označil bych ji jako „metodologický fetišismus". Druhá byla součástí kulturní revoluce, která začala na konci šedesátých let; šlo v ní o přeměnu sociologie z vědy v nástroj ideologické obhajoby. S tím, jak si širší veřejnost tyto změny stále více uvědomovala, ztrácela sociologie prestižní postavení, jež kdysi zaujímala v americkém kulturním životě, ztrácela přitažlivost pro nejnadanější studenty a ne zcela bezdůvodně přišla i o velkou část finanční podpory.

Nejsem nezainteresovaný pozorovatel tohoto vývoje. Jako mladý sociolog, dosud nadšený zvoleným oborem, jsem napsal Pozvání do sociologie. Vyšlo v roce 1963, kdy se ještě nezačala projevovat druhá deformace a ta první se stále ještě zdála být zvládnutelná. Tato útlá knížka se stále vydává a i dnes probouzí u studentů zájem o sociologii. Můj pohled na tento obor se od té doby zásadně nezměnil a toho, co jsem tehdy napsal, se nezříkám. Kdykoli se mě ale někdo na knihu zeptá (zvláště zeptají-li se na ni studenti), musím říci, že obraz oboru, který jsem v ní načrtl, jen málo souvisí s tím, o co v něm jde dnes. Trochu to připomíná vztah marxistické utopie k tomu, čemu se říkalo „reálný socialismus".

Padesátá léta byla pro sociologii jakýmsi zlatým věkem, i když se už začaly vyskytovat známky první deformace. Byla zde tři vlivná akademická centra, z nichž do všech koutů země vycházeli nadšení mladí učitelé. Na Harvardu byla impozantní postava Talcotta Parsonse, který postupně, knihu po knize, skládal dohromady teoretický systém známý jako „strukturální funkcionalismus" a získával stále širší okruh aktivních žáků. Parsons psal hrozným stylem (připomínal špatný překlad z němčiny), zabýval se ale „velkými otázkami", které byly od počátku předmětem zájmu sociologie: Co drží společnost pohromadě? Jaký je vztah mezi přesvědčením a institucemi? Jak dochází ke změně? Co je modernita? Dvě další osobnosti, téměř stejně strhující, působily na Kolumbijské univerzitě - Robert Merton, který učil poněkud umírněnější verzi „strukturálního funkcionalismu", a Paul Lazarsfeld, který pomáhal rozvíjet stále sofistikovanější kvantitativní metody, nikdy však přitom nezapomínal na „velké otázky", na něž by tyto metody měly pomáhat odpovídat. Na Chicagské univerzitě pak bylo stále živě cítit dvě typicky americké sociologické tradice - směs sociologie a so­ciální psychologie zvanou „symbolický interakcionismus", která započala dílem George Herberta Meada (v Chicagu přednášel většinu svého života), a tzv. chicagskou školu sociologie města, která vyprodukovala ohromnou spoustu pronikavých empirických studií o řadě aspektů amerického života. Také Kolumbijská a Chicagská univerzita vysílaly své mladé absolventy po celé zemi a stále častěji také na univerzity do zahraničí; Evropané přicházeli studovat sociologii do Ameriky a evropská sociologie po jistou dobu vypadala jako výsledek americké misionářské činnosti.

„Metodologickým fetišismem" mám na mysli převládnutí metody nad obsahem. K tomu může v zásadě dojít u jakýchkoli metod věd o člověku; ve skutečnosti šlo ale bez výjimky o metody kvantitativní. Mateřskou vědou sociologů se stala statistika. Není sporu o tom, že statistická analýza byla v řadě oblastí užitečným nástrojem. Žijeme ve společnosti, již tvoří miliony lidí, a účelem statistiky je učinit takovou společnost pochopitelnou, aniž bychom se museli dotazovat každého jejího člena. Tvrdit něco takového však zdaleka neznamená přitakávat obecně rozšířenému tvrzení, že nic, co nelze kvantitativně analyzovat, nestojí za studium.

Aby se dala data statisticky analyzovat, musí být získána prostřednictvím standardizovaného dotazníku. To nutně znamená, že se po lidech žádá, aby odpověděli na omezený počet zpravidla jednoduchých otázek. Někdy to funguje, někdy ne. Vezměme si jako příklad sociologii náboženství. Užitečná data lze získat i tím, že se lidí zeptáme, kolikrát byli v posledních čtyřech týdnech v kostele (pomiňme fakt, že v této věci - jak bylo dokázáno - někdy lžou). Někdy se ale takové dotazníky snaží postihnout nejenom chování, ale i přesvědčení, a v takovém případě je význam odpovědí mnohem nejasnější. I tak zdánlivě jednoduchou otázku jako „Věříte v Boha?" budou respondenti interpretovat tolika různými způsoby, že bude těžké jejich odpovědi analyzovat, natož aby mohl zkoumající na jejich základě vytvořit například index ortodoxnosti. Z toho nevyplývá, že by nebylo možno objasnit záměry, které se za těmito odpověďmi skrývají; znamená to pouze, že statistický průzkum zde není dobrou metodou.

Uctívání kvantitativních metod má pravděpodobně dva důvody. Jak tomu v dějinách myšlení často bývá, máme zde co dělat se směsicí „ideových" a „materiálních" faktorů (takové směsice se snaží roztřídit sociologie vědění). Na úrovni idejí působí ohromná prestiž přírodních věd, v nichž jsou kvantitativní metody nepostradatelné, a malí sociologové se chtějí co možná nejvíce připodobnit svým velkým bratrům zkoumajícím fyzický svět. Na úrovni materiálních zájmů si ti, kdo financují sociální výzkum (například vládní úřady), často přejí výsledky, u nichž je co nejmenší „tolerance chyb" a které lze tedy prezentovat jako nevyvratitelné vědecké argumenty pro ten či onen směr jednání. Také to tlačí sociologii ke kvantitativním metodám. Tak jako v řadě jiných oblastí lidského snažení, i v sociologii poroučí ten, kdo platí.

Metodologický fetišismus vede spoustu sociologů k tomu, aby užívali stále složitějších metod ke studiu stále triviálnějších věcí. Způsobil také, že sociologické studie jsou stále nákladnější. Dřívější sociologové (například sociologové z „chicagské školy") pronikli do určité komunity, přihlásili se v laciném hotelu a následující měsíce pozorovali své sousedy a hovořili s nimi. Dnešní sociologové, jak říká jedna anekdota, potřebují k tomu, aby se dostali do nejbližšího vykřičeného domu, milionový grant. „Velké otázky" se v této verzi sociologie nutně vytrácejí. I její výsledky mohou být pro tu či onu instituci užitečné (například pro vládní úřad, který chce zjistit, kolik lidí využívá některý z jeho programů, a snad také to, co si tito lidé o daném programu myslí), ale širší veřejnost nejspíše zajímat nebudou.

Ještě pustošivější účinky měla ideologizace sociologie. Ať byly výsledky metodologického fetišismu jakkoli triviální a zjednodušující, alespoň se k nim dospělo objektivním šetřením, které lze pořád ještě nazývat vědou. Ideologové, kteří jsou v posledních třiceti letech v převaze, však vědu deformovali v nástroj agitace a propagandy (komunisté tomu říkali „agitprop"), vždy ve prospěch levé strany ideologického spektra. Základní vědecká zásada objektivnosti se v praxi ignoruje a v teorii se popírá její oprávněnost. Z řady sociologů se tak stali aktivní bojovníci v „kulturních válkách", stojící téměř bez výjimky na jedné straně bitevní linie. To sa­mo­zřej­mě odrazuje každého, kdo nesdílí přesvědčení a hodnoty jejich ideologického tábora.

Ideologický amalgám, který nám servíruje tato propagandistická kampaň, je obecně řečeno marxistické provenience. Vyznavačů marxismu v pravém slova smyslu však významně ubylo. (Po zhroucení „reálného socialismu" působí ti, kteří zůstávají, tak trochu jako herojové, jako zastánci teorie ploché země po koperníkovské revoluci.) Tato ideologie není ani tak marxistická jako marxizující - svým antagonismem ke kapitalismu a k buržoazní kultuře, popíráním vědecké objektivity, přesvědčením o bojové úloze intelektuálů a v neposlední řadě i svým fanatismem. V posledních letech opakuje tato odrůda sociologie mantru „třída, rasa, gender".

Nejzjevněji marxizující je stále první slovo této mantry, až na to, že dělnickou třídu nahrazují jiné kategorie údajných obětí, mezi nimi zejména lid rozvojových společností, jak ho charakterizují teorie neoimperialismu. Protikapitalistické zaměření této ideologie se projevuje také v podobě obav o životní prostředí a nejnověji pak v odporu proti globalizaci. „Rasa" a „gender" samozřejmě odkazují k pestré směsici kategorií označujících další oběti diskriminace - k rasovým a etnickým menšinám, ženám, gayům a lesbičkám (v poslední době se k nim přidávají také transvestité a transsexuálové - člověku vrtá hlavou, je-li takových lidí vůbec dost na to, aby mohli tvořit věrohodnou skupinu obětí). Ideo­lo­gic­ký amalgám zde čerpá z teoretiků multikulturalismu a feminismu. Na rozdíl od doktrín ortodoxního marxismu jsou ale některé prvky tohoto amalgámu ve vzájemném napětí. Jak například projednávají multikulturalisté a feministé takový problém, jako je „islámská cudnost"? Logická nekonzistentnost však bývá zřídkakdy překážkou ideologické převahy (leninisté neoblomně trvající na konformitě byli výjimkou). Jak lze rozsáhle doložit, tato konkrétní ideologie se svou ohlupující mantrou navíc převládla nejenom v podstatné části sociologie, ale i v řadě ostatních so­ciálních věd. Spolu s metodologickým fetišismem je ideologická propaganda zásadním faktorem v úpadku sociologie, a to nejen v Americe.

Nerad bych přeháněl. Tu a tam se stále najdou sociologové odvádějící vynikající práci. Jelikož jsem se už zmínil o sociologii náboženství, dovolím si zde uvést Nancy Ammermanovou, José Casanovu, Jamese Davisona Huntera a Roberta Wuthnowa. Stále existují sociologové, kteří se tím či oním způsobem zabývají „velkými otázkami" - například Irving Louis Horowitz a Orlando Patterson v Americe nebo Anthony Giddens a nedávno zesnulý Nikolas Luhmann v Evropě. Příspěvky těchto sociologů, z nichž žádný nevytvořil nic, co by se dalo nazvat myšlenkovou školou, však pouze podtrhují celkově deprimující stav našeho oboru. Zvrátit tento stav by vyžadovalo ohromné a vytrvalé úsilí. S úlevou zjišťuji, že jsem už příliš starý a také příliš zaneprázdněný jinde, než abych se mohl na takovém úsilí podílet.

Sociologie se zrodila ve snaze porozumět hlubokým proměnám, jež přivodily procesy modernity. Její základní otázkou - abychom parafrázovali otázku, která se klade při přechodových rituálech - bylo: Jak se naše doba liší od jiných dob? Ve svém klasickém období, přibližně v letech 1890-1930, sociologie vzkvétala hlavně ve třech zemích - ve Francii, Německu a Spojených státech. V každé zemi nabývala základní otázka v důsledku odlišného intelektuálního a politického prostředí jiné podoby. Sociologie nám dala takové intelektuální velikány, jako byli Émile Durkheim a Max Weber, a vlivné myšlenkové školy vycházející z jejich práce. Vzhledem ke struktuře moderního akademického života se sociologie stala samostatným oborem a profesí. Lze však tvrdit, že se na rozdíl od jiných oborů (například politologie a ekonomie) nezabývá jasně vymezenou oblastí lidského života. Je spíše perspektivou (perspektivou, již jsem se mimochodem snažil nastínit v Pozvání do sociologie). Tato perspektiva (někdy chápaná mylně, často ale uplatňovaná správně) významně ovlivnila v podstatě všechny ostatní sociální i humanitní vědy. Sociologie tedy snad splnila svůj účel a v jejím konečném zániku bychom neměli vidět velkou intelektuální tragédii.