Divím se s Daliborem Ch., raduji se s D. Chatrným

Přestože byl Dalibor Chatrný dokonce o něco starší než mí rodiče, nějak přirozeně jsme si tykali, což ve většině podobných případů bylo a je pro mne nemyslitelné – ať už se jednalo a jedná o respekt souhlasný či kritický, kolegiální laskavost či přátelskou náklonnost, byl (a stále je) vedle Adrieny Šimotové jediným člověkem ze své generace, u koho jsem tuhle bariéru (ze své strany) překonal, a to dokonce, aniž jsem si toho všiml. Přitom co do počtu intenzivnějších setkání nepatřil k těm umělcům, s nimiž mě svedly práce či osud dohromady mimořádně často. Pomíjím samozřejmě vernisáže v Domě umění města Brna či Moravské galerii v Brně a další podobné příležitosti, kdy jsme spolu mluvili a žertovali i poměrně dlouhou dobu. (…)