Editorial

Editorial

Petr Fiala
František Mikš

Časopis Kontexty vstupuje do druhé poloviny prvního ročníku, což jistě ještě není vhodná doba na souhrnnější hodnocení. Kontexty však nejsou úplně novým produktem. Navazují na dvacetiletou tradici vydávání časopisů Centrem pro studium demokracie a kultury, a z tohoto hlediska je možné již nyní uvažovat nad tím, zda má dnes smysl realizovat tak riskantní projekt, jako je vydávání nového kulturně společenského periodika zaměřeného na přemýšlivé čtenáře.

Ohlédneme-li se zpět za dosud vydanými třemi čísly, jsme s dosaženou úrovní textů i celého projektu spokojeni. Máme řadu pozitivních ohlasů od lidí, jejichž úsudku si velmi ceníme, pozvolna se vytváří stabilní skupina přispěvatelů i čtenářů, a co je nejdůležitější, práce na časopisu nás těší a baví; přistupujeme k ní s podobným nadšením, s nímž jsme vydávali po listopadu 89 revue Proglas. Jsme přesvědčeni, že naše původní premisa koncipovat časopis tak, jako bychom ho vytvářeli pouze sami pro sebe, bez ohledu na to, kolik získáme předplatitelů či inzerentů a zda si „na sebe" vydělá (jsme připraveni do něj investovat prostředky z jiných našich činností), je správná. Samozřejmě jsme vyslechli tu dobře míněné, možná občas i ironické poznámky, že jsme si pro nový projekt intelektuálního časopisu vybrali opravdu tu „nejvhodnější" dobu: sílící ekonomická krize (ať už ta skutečná, nebo pouze ta v hlavách lidí), rozvrácení po dlouhá léta fungujícího systému státní podpory kulturních periodik na Ministerstvu kultury, stále rostoucí „klipovitost" světa a nezájem o četbu důkladnějších, složitějších a něco říkajících textů, a především narůstající počet nejrůznějších internetových časopisů, diskusních serverů a blogů, které zahlcují virtuální prostor množstvím nejrůznějších, důležitých a ještě častěji nedůležitých informací, názorů či dojmů. To poslední je vážná připomínka. Už v roce 1981 napsal ve svých Denících Sándor Márai: „Dítě tohoto století pozoruje, že se celá zeměkoule stává provinční. Tak jako kdysi kmotra sedla na zápraží a klevetila přes plot se sousedkou, dnes s pomocí zrcadel štěbetají o globálních událostech umělé družice, kroužící bez přestání kolem Země. Zlomyslně drbou o tom, co se v téže chvíli událo ve městech v Africe či v Aust­rálii a v džungli. Tuhle nějaká menší či větší válka, támhle nějaká nová filmová hvězda, zavražděný státník nebo vyhlazený národ... Dřív to bývaly vesnické tetky, dnes klevetí a lamentuje lidstvo." A to spisovatel, který zemřel v roce 1989, tedy ještě před rozšířením internetové komunikace a postupem procesu globalizace, nemohl tušit, jakých gigantických rozměrů toto „klevetění" s postupujícím technologickým roz­vojem dosáhne.

Nejde ale jen o internet, který obsahuje to dobré i špatné, důkladné i povrchní, ve směsi, která umožňuje každému něco pro sebe nalézt. Otevřenost internetu, jenž na mnoha serverech a blozích zcela rezignoval na redakční práci a umožňuje každému se kdykoli a jakkoli vyjadřovat k čemukoli, však bohužel vždy neprohlubuje naše poznání ani nekultivuje veřejnou debatu a vlastně ani nevytváří prostor pro srozumitelnou veřejnou diskusi. Nečiní tak ale ani televize, jež se i ve svém zpravodajství snaží zredukovat obsah důležité zprávy do několikasekundového klipu, takže divákovi jsou často nabízeny informace až bulvárního charakteru, vpravdě „klevety", nikoli zprávy. A noviny a časopisy dělají vše proto, aby se tomuto trendu přizpůsobily, jak vidíme na příkladu nejčtenějších nebulvárních deníků, kde „reportáže" o smrti popové hvězdy na prvních třech stranách zastíní mnohé důležitější informace. Všímáme si vůbec, že cosi, co by mělo zůstat na stranách popových hudebních časopisů a časopisů pro teenagery, proniká na stránky „seriózních" tiskovin a obtěžuje a ovlivňuje čtenáře, kteří ještě nepodlehli mediálnímu rytmu dnešní doby?

Má skutečně smysl vydávat intelektuální časopis uprostřed všeho toho „klevetění"?

Domníváme se, že je nutné vydávat podobné časopisy právě navzdory tomuto zpovrchnění veřejného prostoru. Jsme navíc přesvědčeni, že se to dokonce stále více stává veřejným zájmem, což by si měli uvědomit ti, kteří se tváří, že formují politiku v oblasti kultury. Řada kulturních časopisů je na tom stejně jako věda nebo divadlo - bez veřejné nebo soukromé podpory nemůže existovat, protože potřebné náklady jsou vždy větší než možná cena. Jestliže jsme sami schopni alespoň po nějakou dobu vydávat Kontexty díky jiným aktivitám bez větší podpory z veřejných prostředků, nemusí to vůbec platit pro řadu jiných potřebných časopisů a samozřejmě to dlouho nemusí platit ani pro nás. Stát jistě musí šetřit, což však obecně příliš nedělá, ale měl by také vždy zvažovat, na co se vyplatí poskytovat finanční prostředky. Vždyť pestrost intelektuálního života a kultivace názorů na společnost a kulturu, jež probíhá v literárních, společenských a uměleckých časopisech, představuje hodnotnou tradici, je­jíž potřebnost je zřejmá a již je nutné zachovat.

Ať už však k tomuto závěru odpovědní političtí představitelé dospějí nebo ne, my si to myslíme, a proto hodláme ve vydávání Kontextů pokračovat. A jsme potěšeni, že se stále najde dost čtenářů, kteří si dnes najdou čas přečíst si delší text a zamyslet se nad otázkami, jež nastoluje.